4 As 247/2025 — Nejvyšší správní soud

4 As 247/2025- 23 - text  4 As 247/2025-27 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: disputers  advokáti s.r.o., IČO: 199 47 461, se sídlem tř. Svornosti 192/23, Olomouc, proti žalovanému: finanční arbitr, se sídlem Legerova 1581/69, Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 4. 2025, č. j. KFA/D/231/202511, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2025, č. j. 17 A 69/202527, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Přehled dosavadního řízení [1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 23. 4. 2025, č. j. KFA/D/231/202511 (dále též „rozhodnutí o odvolání“), zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 2. 2025, č. j. KFA/D/231/20252 (dále též „rozhodnutí o neposkytnutí informací“), jímž byla odmítnuta žádost žalobce o informace dle § 15 odst. 1 ve spojení s § 8a odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále jen „informační zákon“). Konkrétně se žalobce domáhal sdělení počtu a čísel jednacích řízení, ve kterých vystupuje jako obecný zmocněnec osoba specifikovaná celým jménem, datem narození a adresou trvalého pobytu. [2] Městský soud v Praze nadepsaným rozsudkem vyslovil nicotnost rozhodnutí žalovaného o odvolání, neboť žalovaný nebyl věcně příslušný k rozhodnutí o odvolání proti vlastnímu rozhodnutí o neposkytnutí informací. Věcně příslušným správním orgánem k rozhodování o odvolání proti rozhodnutí o neposkytnutí informací je podle § 20 odst. 5 informačního zákona, ve znění účinném od 24. 4. 2019, Úřad pro ochranu osobních údajů. [3] Podle § 20 odst. 5 informačního zákona, ve znění účinném od 24. 4. 2019, platí, že nelzeli podle § 178 správního řádu nadřízený orgán určit, rozhoduje v odvolacím řízení a v řízení o stížnosti Úřad pro ochranu osobních údajů. Nadřízený orgán žalovaného nelze určit podle § 178 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. Zákon č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi, nestanoví, který správní orgán je nadřízeným orgánem žalovaného. Není tedy výslovně stanoveno, který správní orgán rozhoduje o odvolání proti rozhodnutí žalovaného, ani který správní orgán vykonává dozor nad žalovaným. Orgánem vykonávajícím dozor nad žalovaným není ani vláda či Poslanecká sněmovna, neboť nemohou zasahovat do rozhodovací činnosti žalovaného, popř. do vnitřních záležitostí žalovaného. Vláda a Poslanecká sněmovna vykonávají nad žalovaným nanejvýš dohled, nikoli dozor, pročež ani jeden z nich není nadřízeným orgánem žalovaného ve smyslu § 178 správního řádu. Za situace, kdy nelze nadřízený správní orgán určit podle § 178 správního řádu, se uplatní § 20 odst. 5 informačního zákona, ve znění od 24. 4. 2019, který pro tyto případy stanovuje, že o odvolání rozhoduje Úřad pro ochranu osobních údajů. Nejednalo se přitom o pouhou nepříslušnost funkční, neboť žalovaný není součástí vnitřní struktury správních orgánů spolu s Úřadem pro ochranu osobních údajů. Žalovaný byl proto naprosto věcně nepříslušný k rozhodnutí o odvolání, což má za následek nicotnost napadeného rozhodnutí. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalobce [4] Proti tomuto rozsudku městského soudu podal žalovaný (dále též „stěžovatel“) kasační stížnost. Namítl, že městský soud při svém rozhodování pominul pravomoc stěžovatele rozhodovat o veřejných subjektivních právech jako předpokladu pro správné určení nadřízeného orgánu podle informačního zákona. Stěžovatel vystupuje při své rozhodovací činnosti jako orgán veřejné moci a je nadán pravomocí autoritativně rozhodovat o právech a povinnostech jednotlivců. Ačkoliv stěžovatel není soudem v institucionálním slova smyslu, zákon o finančním arbitrovi na něj a na jeho rozhodovací činnost klade obdobné požadavky jako na soudy. Na stěžovatele nelze nahlížet jako na jiné správní orgány, neboť jeho rozhodovací činnost spočívá jak v rozhodování soukromoprávních sporů spotřebitelů, tak v rozhodování o veřejnoprávních subjektivních právech účastníků správních řízení. Rozdílnost mezi stěžovatelem a jinými správními orgány spočívá též v tom, že zákon o finančním arbitrovi v § 22 zavazuje k mlčenlivosti v rámci rozhodovací činnosti (tj. výkonu činnosti podle zákona o finančním arbitrovi) přímo finančního arbitra (stěžovatele), nikoliv jen zaměstnance Kanceláře finančního arbitra. [5] Stěžovatel není funkčně a věcně nepříslušný k rozhodnutí o odvolání, a napadené rozhodnutí není nicotné. Ustanovení § 178 správního řádu je nezbytné interpretovat prizmatem předmětu úpravy správního řádu podle jeho úvodních ustanovení § 1 a § 3. Pro určení nadřízeného orgánu podle § 178 odst. 1 správního řádu je proto třeba pozitivní zákonné úpravy, kdy zákon musí určit orgán, který má být nadřízeným správním orgánem jiného správního orgánu, nebo orgán, který má rozhodovat o odvolání, popřípadě orgán, který má nad jiným správním orgánem vykonávat dozor. Kritéria § 178 odst. 1 správního řádu lze mít za naplněná tehdy, pokud povinný subjekt vykonává veřejnou správu autoritativními formami a na jejich realizaci dopadá správní řád, tj. vykonává tzv. vrchnostenskou veřejnou správu. Městský soud v napadeném rozsudku skutečnost, že stěžovatel vykonává tzv. vrchnostenskou veřejnou správu, opomenul. V případě stěžovatele je pozitivní zákonná úprava dána v § 14 odst. 1 písm. a), b) a d) ve spojení s § 16 odst. 2 zákona o finančním arbitrovi. V těchto stanovených případech stěžovatel rozhoduje v řízení vrchnostensky o veřejných subjektivních právech navrhovatele. V prvním stupni formou zastavení řízení pro jeden z důvodů stanovený v § 14, a následně též ve druhém stupni formou rozhodnutí o námitkách účastníka řízení proti usnesení o zastavení řízení podle § 16 odst. 2 zákona o finančním arbitrovi. Ve stejném režimu stěžovatel rozhoduje také o uložení pořádkové pokuty podle § 23 zákona o finančním arbitrovi. Stěžovatel je jako státem zřízený mimosoudní správní orgán příslušný též k rozhodování některých sporů na finančním trhu, přičemž zde rozhoduje o subjektivních soukromých právech a povinnostech formou nálezu, proti němuž lze podat opravný prostředek ve formě námitek. O námitkách rozhoduje opět stěžovatel. [6] Zákon o finančním arbitrovi tedy připouští podání opravného prostředku proti rozhodnutí stěžovatele a současně přímo určuje správní orgán, který meritorní rozhodnutí stěžovatele na návrh oprávněné osoby přezkoumává. Je jím opět stěžovatel. Uvedené svědčí o tom, že zákon o finančním arbitrovi obsahuje právní konstrukci pro určení nadřízeného orgánu stěžovatele ve smyslu § 178 odst. 1 správního řádu. Rozhodování stěžovatele o právech a povinnostech účastníků řízení před finančním arbitrem je autoritativním rozhodováním o právech a povinnostech podřízených osob a je způsobilé zasáhnout do jejich veřejných subjektivních práv, a je tedy i přezkoumatelné v následném řízení o námitkách, případně následně v soudním řízení správním. Takové rozhodování má charakter správního řízení, byť se specifickými znaky vymezenými v zákoně o finančním arbitrovi za subsidiárního použití správního řádu. Ustanovení § 16 odst. 2 zákona o finančním arbitrovi má proto povahu rozhodné pozitivní právní úpravy naplňující dikci první věty § 178 odst. 1 správního řádu. V případě stěžovatele tak lze tímto postupem určit věcně příslušný nadřízený orgán i pro řízení v rámci informačního zákona. [7] Není relevantní, že zákon o finančním arbitrovi užívá speciálních pojmů „nález“ a „námitky“, namísto ve správním řízení obecně užívaných pojmů „správní rozhodnutí“, „odvolání“ či „rozklad“. Jejich povahou a obsahem jde o instituty obdobné a sloužící ke stejnému účelu. Úřad pro ochranu osobních údajů není příslušný k rozhodnutí o odvolání podaném proti rozhodnutí finančního arbitra o odmítnutí žádosti o informace podle informačního zákona, neboť nadřízený orgán finančního arbitra lze určit podle pravidel vymezených v § 178 odst. 1 správního řádu, pročež se § 20 odst. 5 informačního zákona neuplatní. S tímto závěrem se ztotožňuje také Úřad pro ochranu osobních údajů, který již v minulosti svoji příslušnost v případě odvolacího řízení finančního arbitra opakovaně nevyslovil. Úřad pro ochranu osobních údajů je ve vztahu k finančnímu arbitrovi přezkumným orgánem podle § 16b odst. 1 a 2 informačního zákona. [8] Žalobce se ke kasační stížnosti nevyjádřil. III. Posouzení kasační stížnosti [9] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu § 102 s. ř. s. přípustná, a za stěžovatele v souladu s § 105 odst. 2 s. ř. s. jedná osoba vykonávající funkci finančního arbitra s vysokoškolským právnickým vzděláním (§ 4 odst. 2 zákona o finančním arbitrovi). Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnos