4 As 97/2026 — Nejvyšší správní soud

4 As 97/2026- 65 - text  4 As 97/2026-69 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Tomáše Kocourka a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobkyně: FIXNET s.r.o., IČO 26357739, se sídlem Pravdova 1274, Sušice, zast. Mgr. Jiřím Chejnem, advokátem, se sídlem K Vinici 987, Kolín, proti žalovanému: Krajský úřad Plzeňského kraje, se sídlem Škroupova 1760/18, Plzeň, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Zemědělské zásobování a nákup Strakonice a.s., IČO 46678379, se sídlem Radošovice 83, zast. Mgr. Luďkem Vránou, advokátem, se sídlem Jungmannova 745/24, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 12. 2024, č. j. PKRR/7608/24, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 5. 2026, č. j. 57 A 5/2025241, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků ani osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Přehled dosavadního řízení [1] Žalobkyně, která je poskytovatelem služeb elektronických komunikací, podala Městskému úřadu Sušice (dále jen „vyvlastňovací úřad“) žádost o zahájení vyvlastňovacího řízení, v níž navrhla, aby vyvlastňovací úřad omezil vlastnické právo osoby zúčastněné na řízení k pozemku p. č. st. 2087 v k. ú. Sušice nad Otavou, jehož součástí je stavba sila, a to zřízením věcného břemene (služebnosti), které by žalobkyni opravňovalo v určených prostorách sila zřizovat, provozovat, vykonávat údržbu, opravy a modernizovat zařízení pro provoz veřejné komunikační sítě. [2] Vyvlastňovací úřad žádost žalobkyně zamítl. Žalovaný zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí vyvlastňovacího úřadu. Podle žalovaného jsou naplněny dva důvody pro zamítnutí žádosti; žalobkyně neprokázala jednak převahu veřejného zájmu na dosažení účelu vyvlastnění nad zachováním dosavadních práv vyvlastňovaného ve smyslu § 3 odst. 1 věty první zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění), jednak splnění podmínky subsidiarity vyvlastnění dle § 3 odst. 1 věty druhé téhož zákona. [3] Proti rozhodnutí žalovaného se žalobkyně bránila žalobou podanou ke Krajskému soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“). Krajský soud rozhodoval v této věci již potřetí, první dva rozsudky, jimiž krajský soud zrušil rozhodnutí žalovaného, následně zrušil ke kasačním stížnostem osoby zúčastněné na řízení Nejvyšší správní soud a věc pokaždé vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. [4] V rozsudku ze dne 30. 4. 2025, č. j. 2 As 48/202590, dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že krajský soud chybně vytkl správním orgánům nedostatečné posouzení třetího kroku testu proporcionality ve vztahu k hodnocení přiměřenosti zásahu do vlastnického práva osoby zúčastněné na řízení, zatímco rozhodnutí správních orgánů byla postavena na tom, že žalobkyně neprokázala naplnění již druhého kroku tohoto testu. Krajský soud se měl v dalším řízení zabývat tím, zda bylo na žalobkyni coby vyvlastniteli, aby prokázala, že účelu vyvlastnění nelze dosáhnout způsobem, který by zasahoval do práv jiných osob s menší intenzitou. [5] V rozsudku ze dne 3. 9. 2025, č. j. 57 A 5/2025199, dospěl krajský soud k závěru, že odpovědnost za zjištění skutkového stavu ležela na správních orgánech. S tímto názorem se však Nejvyšší správní soud neztotožnil, a proto rozsudkem ze dne 18. 3. 2026, č. j. 2 As 212/202546, uvedený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že v řízení o vyvlastnění tíží vyvlastnitele důkazní břemeno ohledně podmínky, že veřejný zájem na dosažení účelu vyvlastnění převažuje nad zachováním dosavadních práv vyvlastňovaného. Ve vztahu k této podmínce nenese vyvlastňovací úřad odpovědnost za řádné zjištění skutkového stavu a není povinen vyhledávat a provést důkazy účastníky nenavržené ani je vyzývat k označení důkazů na podporu jejich tvrzení. [6] Následně krajský soud v záhlaví označeným rozsudkem (dále jen „napadený rozsudek“) žalobu zamítl, neboť žalobkyně ve správním řízení neprokázala, že veřejný zájem na dosažení účelu vyvlastnění převažuje nad zachováním dosavadních práv vyvlastňovaného, konkrétně že je naplněn druhý krok testu proporcionality. Žalobkyně podle krajského soudu tvrdila, že účelu vyvlastnění (pokrytí území signálem) by nebylo možné dosáhnout jinak než umístěním zařízení v sile osoby zúčastněné na řízení, nicméně svá tvrzení nedoložila. Nebylo sice sporu o tom, že stavba sila je nejvyšší budovou v Sušici, ale žalobkyně neprokázala, že by pro zamýšlené pokrytí signálem nebylo možné využít jinou stavbu nebo místo. Z fotografií ani nevyplývalo, že by Sušice byla umístěna na nejvyšším místě v území, které mělo být pokryto signálem. Žalobkyně tak obecně tvrdila jedinečnost výškových charakteristik stavby sila a jejího geografického umístění, ale tyto skutečnosti nijak nedoložila. Vzhledem ke koncentraci vyvlastňovacího řízení nemohl krajský soud přihlédnout ke skutečnostem a důkazům, které žalobkyně uvedla (resp. navrhla) až v odvolacím řízení. Dodal nicméně, že žalobkyně by nesplnila svou povinnost přednést konkrétní tvrzení a doložit je důkazy ani v odvolacím řízení. Mapa území, které žalobkyně aktuálně pokrývá zařízením umístěným v budově sila, neprokazuje, že by bylo jeho umístění v sile nutné. [7] Žalovaný dále dospěl k závěru, že rozhodnutím o vyvlastnění by byla porušena zásada subsidiarity vyvlastnění podle § 3 odst. 1 věty druhé zákona o vyvlastnění. Tento závěr shledal krajský soud nepřezkoumatelným. Zásada subsidiarity totiž není naplněna, pokud mohl vyvlastnitel získat práva, která žádá v návrhu na vyvlastnění, jiným způsobem. Důvody, které správní orgány uvedly, se však týkají zcela odlišných možností realizace účelu vyvlastnění. Jejich argumenty se tak míjí s § 3 odst. 1 větou druhou zákona o vyvlastnění. Krajský soud přisvědčil žalobkyni, že správní orgány nerozporovaly nemožnost uzavřít dohodu mezi žalobkyní a osobou zúčastněnou na řízení. Tento druhý důvod pro zamítnutí žádosti obsažený až v rozhodnutí žalovaného proto neobstál. Vzhledem k tomu, že však obstál první důvod rozhodnutí (neunesení důkazního břemene), nebylo třeba rozhodnutí žalovaného rušit. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření k ní [8] Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) kasační stížnost, jejíž důvody podřadila pod § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). [9] Stěžovatelka namítla, že krajský soud nesprávně posoudil otázku prokázání převahy veřejného zájmu nad zachováním dosavadních práv vyvlastňovaného. Není třeba, aby vyvlastnitel vyvrátil každou hypotetickou či teoreticky představitelnou možnost jiného technického řešení. Je třeba pouze zjistit, zda existuje jiná reálná, konkrétní, právně a technicky proveditelná varianta, která je způsobilá srovnatelným způsobem dosáhnout téhož legitimního cíle. [10] Stěžovatelka souhlasí, že za splnění druhého kroku testu proporcionality nelze považovat pouhé tvrzení, že stavba sila je vysoká nebo že je pro provoz sítě vhodná či technicky výhodná. Krajský soud však dovodil nepřiměřeně přísný standard, podle něhož stěžovatelka musela prokázat, že v okolí neexistuje žádná jiná myslitelná stavba či pozemek a ani žádná možnost výstavby samostatného stožáru. Alternativa ve smyslu druhého kroku testu proporcionality však musí být posuzována jako celek z hlediska právní dostupnosti místa, technické proveditelnosti, srovnatelnosti pokrytí, návaznosti na existující síť, zajištění napájení, provozní stability, časové realizovatelnosti, dopadu na zákazníky a dopadu do práv jiných vlastníků. Krajský soud však žádnou takovou vhodnou alternativu neidentifikoval. Nevyložil, jaké konkrétní jiné místo by mohlo plnit tutéž funkci jako stavba sila. Napadený rozsudek tak staví na obecné technické premise, že veřejnou komunikační síť lze provozovat i z jiných míst. To však nelze považovat za zjištění existence reálné šetrnější alternativy. Síť provozovaná stěžovatelkou se skládá jak z vysílačů, které šíří bezdrátový signál, tak z kabelů, které jsou vedeny v zemi či v budovách. Ne každý vysílač je tak možné umístit kamkoliv, což je i případ vysílače umístěného na budově sila. [11] Z hlediska existence vhodné alternativy je také významné, že stěžovatelka budovu sila již využívala. Nejde totiž pouze o nalezení jiného místa, ale také získání právního titulu k němu, technické ověření jeho vhodnosti, zajištění napájení, instalaci zařízení atd. Touto kvalitativní odlišností se však krajský soud nezabýval. Posuzoval věc, jako by se jednalo o výběr nového místa pro budoucí vysílač. V této věci však jde o právní stabilizaci již existující veřejné komunikační infrastruktury. [12] Stěžovatelka již v žádosti popsala, proč je budova sila pro její veřejnou komunikační síť klíčová. Doložila fotodokumentaci budovy sila a výhledu z ní a popsala, že