4 Azs 248/2025 – Nejvyšší správní soud

4 Azs 248/2025- 22 - text 4 Azs 248/2025-25 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Petry Weissové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: A. B., zast. JUDr. Veronikou Pupalovou, advokátkou, se sídlem Májová 606/35, Cheb, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2025, č. j. 18 A 83/202521, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. [1] Žalobce se žalobou u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) domáhal ochrany před nezákonným zásahem žalovaného. Ten podle žalobce spočíval ve skutečnosti, že mu žalovaný vrátil jeho žádost o poskytnutí dočasné ochrany ze dne 12. 9. 2025 jako nepřijatelnou podle § 5 odst. 1 písm. f) zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace, ve znění účinném od 3. 9. 2025 (dále jen „lex Ukrajina“), neboť žalobce dříve získal dočasnou ochranu v jiném členském státě Evropské unie (Rumunsko), ačkoliv přes Rumunsko pouze vstoupil na území Evropské unie a přes tuto zemi pouze tranzitoval do České republiky, kde si pobyt udělený v Rumunsku zrušil. [2] Městský soud v záhlaví označeným rozsudkem (dále jen „napadený rozsudek“) výrokem I. rozhodl, že zásah žalovaného spočívající v tom, že vrátil dne 12. 9. 2025 žalobci uvedenou žádost jako nepřijatelnou, byl nezákonný. Výrokem II. pak městský soud žalovanému přikázal, aby obnovil stav před vrácením žádosti žalobci. [3] Městský soud poukázal na to, že ač žalobce v žalobě poukazuje na jiný důvod nepřijatelnosti jeho žádosti [§ 5 odst. 1 písm. d) lex Ukrajina], než podle kterého postupoval žalovaný, jsou přesto žalobcovy námitky způsobilé zpochybnit i postup žalovaného podle § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina. [4] Městský soud se tudíž dále zabýval tím, zda lze v dané věci aplikovat § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina, nebo zda je toto ustanovení v rozporu s unijním právem. Poukázal na to, že na § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina je třeba nahlížet ve světle dosavadní judikatury vztahující se k § 5 odst. 1 písm. c) a d) téhož zákona. Odkázal na rozsudek Soudního dvora Evropské Unie ze dne 27. 2. 2025, Krasiliva, C753/23, ECLI:EU:C:2025:133 (dále jen „Soudní dvůr“ a „rozsudek ve věci Krasiliva“), na nějž navázalo velké množství rozsudků Nejvyššího správního soudu, a dodal, že § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina propojuje původní samostatné důvody nepřijatelnosti žádosti podle § 5 odst. 1 písm. c) a d) lex Ukrajina a nově k nim připojuje kumulativní podmínku, a sice předchozí oznámení o riziku vyčerpání kapacit podle § 3 odst. 3 lex Ukrajina. [5] Městský soud uvedl, že je klíčové, že žadateli vzniká nárok na „přiznání dočasné ochrany“ již na základě čl. 8 odst. 1 směrnice Rady 2001/55/ES ze dne 20. července 2001 o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími (dále jen „směrnice o dočasné ochraně“), pokud splňuje podmínky čl. 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. března 2022, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana (dále jen „prováděcí rozhodnutí Rady z roku 2022“). Žadateli vzniká nárok na to, aby si zvolil hostitelský stát a v důsledku vyloučení čl. 11 směrnice o dočasné ochraně i na to, aby se přemístil do státu jiného. V té souvislosti také městský soud rekapituloval postup, jakým má žalovaný s žádostmi osob uvedených v informačním systému Temporary Protection Platform (TPP) nakládat. K tomu dodal, že ani z pozdějšího prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2025/1460 ze dne 15. července 2025 o prodloužení dočasné ochrany zavedené prováděcím rozhodnutím (EU) 2022/382 (dále jen „prováděcí rozhodnutí Rady z roku 2025“) neplyne, že by členský stát mohl vrátit žádost žadatele jako nepřijatelnou bez jejího věcného posouzení. [6] Městský soud uzavřel, že žalobce výše uvedená kritéria pro přiznání dočasné ochrany splňuje a žalovaný nevyvrátil závěry dosavadní judikatury o možnosti opětovně požádat o dočasnou ochranu v České republice v rámci sekundárního pohybu žalobce. Jelikož žalobci svědčí právo volby hostitelského státu, postup žalovaného, který jeho žádost vrátil jako nepřijatelnou, představuje zásah, jehož důsledkem byla nemožnost, aby žalobce uvedené právo realizoval. Žalobce přitom úspěšně zpochybnil první z kumulativních předpokladů, jichž je třeba pro závěr o nepřijatelnosti žádosti podle § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina, a proto městský soud považoval za nadbytečné zabývat se druhou z kumulativních podmínek (vyplývající z § 3 odst. 3 lex Ukrajina). Ve vztahu k této druhé podmínce pak městský soud odkázal na svoji judikaturu (rozsudky ze dne 10. 11. 2025, sp. zn. 18 A 102/2025 a ze dne 21. 10. 2025, sp. zn. 17 A 123/2025), v nichž se jí detailně věnoval. II. [7] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) nyní brojí proti napadenému rozsudku kasační stížností z důvodu podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Navrhuje jej zrušit a věc vrátit městskému soudu k dalšímu řízení. [8] Stěžovatel předně uvádí, že Nejvyšší správní soud by měl při svém rozhodování zvážit opětovné položení předběžné otázky s tím, že „všechny případy by měly být do té doby přerušeny“, a to jak u soudů, tak na úrovni správního orgánu. [9] Pokud by mělo existovat právo sekundárního pohybu, muselo by podle stěžovatele plynout přímo z textu směrnice o dočasné ochraně. Přímý účinek směrnice však vyžaduje, aby bylo jasně, přesně a bezpodmínečně formulováno právo, které je jednotlivci garantováno. Takové ustanovení ale ve směrnici chybí. Ani normativní text prováděcího rozhodnutí Rady z roku 2022 právo sekundárního pohybu neobsahuje. Naopak, prováděcí rozhodnutí Rady z roku 2025 potvrzuje, že předchozí výklad zastávaný Nejvyšším správním soudem nebyl správný. Stěžovatel zdůrazňuje, že sekundární pohyb nepředstavuje „prchání z válečného konfliktu“, ale pouhé stěhování žadatelů. [10] Ve vztahu k bodům 4 a 6 odůvodnění prováděcího rozhodnutí Rady z roku 2025 stěžovatel upozorňuje na to, že žádný z těchto bodů, ani rozsudek ve věci Krasiliva nepožadují asistenci orgánů členského státu ve vztahu k držiteli dočasné ochrany při „zrušení jeho dočasné ochrany“ v jiném členském státě. Podle stěžovatele výkladové pravidlo bodu 6 odůvodnění prováděcího rozhodnutí z roku 2025 poskytuje rovněž výklad bodu 5, který se týká vyloučení čl. 11 směrnice o dočasné ochraně. Rada tím podle něj dala najevo, že žádosti osob, které jsou oprávněny k pobytu za účelem dočasné ochrany v jiném členském státu, by měly být bez dalšího zamítnuty, a upřesnila též význam dohody o neaplikování čl. 11 směrnice o dočasné ochraně. [11] Stěžovatel má za to, že právo přestěhování se v rámci Evropské unie náleží pouze občanům Evropské unie, nikoli příslušníkům třetích zemí oprávněně pobývajícím na území některého z členských států. Rada nemůže prováděcím rozhodnutím rozšířit rozsah práv, která jsou osobám požívajícím dočasnou ochranu přiznána. Pokud tedy právo sekundárního pohybu neplyne přímo ze směrnice o dočasné ochraně, nelze jej dovozovat z prováděcího rozhodnutí z roku 2022. Stěžovatel dále poukazuje na rozsudek ze dne 19. 12. 2024, Kaduna, C244/24 a C290/24, ECLI:EU:C:2024:1038, v němž Soudní dvůr upozornil, že toto prováděcí rozhodnutí nemůže být v rozporu s uvedenou směrnicí, ani ji měnit. Jeho smyslem je pouze vyjasnit obsah ustanovení směrnice a určit způsoby jejich provádění. [12] Podle stěžovatele je sporný výklad zastávaný Nejvyšším správním soudem, podle nějž pokud Česká republika jednou učinila spolu s ostatními státy prohlášení podle č. 11 směrnice, je jím navždy vázána, ledaže by se s každým členským státem individuálně dohodla jinak. Čl. 11 směrnice o dočasné ochraně je navíc podle stěžovatele irelevantní, protože druhotné pohyby neřeší. Stěžovatel odkazuje rovněž na společné prohlášení Německa a České republiky, které podle něj interpretaci prováděcího rozhodnutí Rady z roku 2022 dále osvětluje. Stěžovatel proto nesouhlasí se závěrem městského soudu, dle něhož nové body odůvodnění prováděcího rozhodnutí Rady z roku 2025 na závěrech dosavadní judikatury nic nemění. [13] Stěžovatel opakuje, že v případě druhotného pohybu již nejde o situaci, kdy daná osoba prchá z válečného konfliktu. Pro stěhování těchto osob Česká republika počítá s využitím standardních migračních kanálů, tedy s podáním žádosti o pobytové oprávnění prostřednictvím Generálního konzulátu České republiky ve Lvově (a to i vzdáleně). Tuto argum