4 Azs 276/2025 – Nejvyšší správní soud

4 Azs 276/2025- 64 - text 4 Azs 276/2025-66 pokračování USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Pally a soudců Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: N. V. L., zast. Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, za účasti osob zúčastněných na řízení: I) L. T. V., II) nezl. L. T. N. V., III) nezl. T. A. V., IV) nezl. N. B. V., všichni zast. Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 29. 5. 2025, č. j. CPR20663/ČJ2025930310V243, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 11. 2025, č. j. 17 A 35/202578, takto: I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost. II. Žádný z účastníků ani osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalobci se vrací soudní poplatek za podání návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti ve výši 1.000 Kč, který mu bude vyplacen z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: [1] Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Karlovarského kraje, odbor cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, rozhodnutím ze dne 18. 11. 2024, č. j. KRPK-2498-107/ČJ-2023-190022, podle § 50a odst. 2 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), uložila žalobci povinnost opustit území členských států Evropské unie a současně mu podle odstavce třetího téhož ustanovení stanovila dobu k vycestování z území členských států Evropské unie do země jeho státního občanství nebo třetí země, kde je oprávněn pobývat nebo která ho přijme, a to ve lhůtě 30 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí. V dalším výroku tohoto rozhodnutí se uvádí, že podle § 120a zákona o pobytu cizinců se na žalobce nevztahují důvody znemožňující vycestování podle § 179 téhož zákona. Tento výrok žalovaná rozhodnutím ze dne 29. 5. 2025, č. j. CPR20663/ČJ2025930310V243, sice vypustila, avšak ve zbývající části prvoinstanční rozhodnutí potvrdila. [2] Krajský soud v Plzni (dále jen „krajský soud“) rozsudkem ze dne ze dne 3. 11. 2025, č. j. 17 A 35/202578, žalobu proti tomuto rozhodnutí žalované jako nedůvodnou zamítl. [3] Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) blanketní kasační stížnost. V jejím doplnění učiněném k výzvě Nejvyššího správního soudu navrhuje zrušení napadeného rozsudku i žalobou napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalované k dalšímu řízení. Žalovaná ani osoby zúčastněné na řízení se k obsahu kasační stížnosti nevyjádřily. [4] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že byla včetně jejího doplnění podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a stěžovatel je v souladu s § 105 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění účinném do 31. 12. 2025 (dále jen „s. ř. s.“), zastoupen advokátem. [5] Kasační stížnost byla podána ve věci, v níž před krajským soudem rozhodovala specializovaná samosoudkyně, a proto se musel Nejvyšší správní soud dále zabývat otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, jinak by ji podle § 104a odst. 1 s. ř. s. odmítl jako nepřijatelnou. [6] O přijatelnou kasační stížnost se může jednat v následujících typových případech: 1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu, 2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, 3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon, tj. Nejvyšší správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní otázky řešené dosud správními soudy jednotně, 4) v napadeném rozhodnutí krajského soudu bylo shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud a) krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu, b) krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/200639, č. 933/2006 Sb. NSS, ve světle odstavce 52 usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/202033, č. 4170/2021 Sb. NSS). [7] Stěžovatel v doplnění kasační stížnosti namítá, že správní orgány nedostatečně zjistily skutkový stav ohledně nejlepšího zájmu jeho nezletilých dětí, neboť si nevyžádaly navrhované stanovisko orgánu sociálně-právní ochrany dětí (dále jen „OSPOD“), ačkoliv samy tuto skutečnost dostatečně neobjasnily a nedefinovaly ve svých rozhodnutích. Krajský soud následně tomuto závěru přisvědčil na základě absence zákonné povinnosti si stanovisko OSPOD vyžádat, ačkoliv minimálně ve vztahu k nejmladšímu dítěti, které vyžaduje celodenní péči, mělo být opatřeno s ohledem na nemožnost provést jeho výslech. V důsledku tohoto pochybení nebyla vyjasněna řada relevantních skutečností, jimiž jsou míra závislosti nezletilých dětí (zejména nejmladšího) na svém otci, možnost a vhodnost nahrazení osobní péče stěžovatele o jeho nezletilé děti jinými osobami, důsledky takového postupu pro jejich výchovu, výživu a vývoj, finanční situace rodiny apod. Navíc všechny tři děti se narodily na českém území a země původu jejich otce je pro ně téměř cizím prostředím bez společenských a kulturních vazeb, jelikož v České republice prožily celý svůj život a vycestování společně s jejich otcem by je vystavilo riziku pozbytí vlastních pobytových oprávnění. Pro stěžovatele pak v případě vycestování neexistuje reálná možnost se na území České republiky vrátit. S těmito skutečnostmi se však správní orgány ani krajský soud nijak nevypořádaly a nadále pouze odkazují na předchozí trestnou činnost, od jejíhož spáchání již uplynulo značné množství času. Vytyčený veřejný zájem tedy byl bez širšího zvážení a náležitého poměření nadřazen nejlepšímu zájmu nezletilých dětí, aniž byly ve vztahu k tomuto zájmu zjištěny veškeré skutečnosti významné pro stanovení jeho intenzity. V této souvislosti stěžovatel poukázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu představovanou rozsudky ze dne 28. 8. 2025, č. j. 3 Azs 194/2024-54, ze dne 18. 10. 2022, č. j. 5 Azs 33/2022-39, a ze dne 6. 2. 2024, č. j. 10 Azs 311/2023-44. [8] Dále se podle stěžovatele správní orgány ani krajský soud nesprávně a nedostatečně zabývaly otázkou přiměřenosti dopadu uložení povinnosti opustit území do jeho práva na respektování soukromého a rodinného života a stejného práva jeho družky a tří nezletilých dcer. Správní orgány přitom v tomto ohledu opakovaně poukázaly na vydání mírnějšího rozhodnutí a na možnost znovu legálně přicestovat do České republiky, aniž se zabývaly jeho námitkou, že takový návrat nebude reálný z důvodu nemožnosti požádat o některou z forem dlouhodobého pobytu ani z titulu otcovství svých tří dcer. Žádost o zaměstnaneckou kartu či o dlouhodobé vízum za účelem podnikání pak na Velvyslanectví České republiky v Hanoji nelze vůbec podat. Navíc podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2025, č. j. 3 Azs 194/2024-54, je zapotřebí přiměřenost zásahu spočívajícího v povinnosti opustit území posuzovat se stejnou mírou intenzity a obezřetnosti, jaká je vyžadována při rozhodování o správním vyhoštění. Jestliže tedy bylo v minulosti vedeno vůči stěžovateli řízení o správním vyhoštění, které bylo překvalifikováno právě z důvodu, že by představovalo nepřiměřený zásah do jeho soukromého a rodinného života, měly správní orgány i krajský soud podle uvedeného judikátu objasnit, proč byl zásah do soukromého a rodinného života v jednom případě (správní vyhoštění) shledán potenciálně nepřiměřený, zatímco v druhém případě (uložení povinnosti opustit území) byl považován za přiměřený, což však neučinily a spokojily se pouze se stále opakovanou údajnou menší závažností rozhodnutí o povinnosti opustit území oproti správnímu vyhoštění. Krajský soud rovněž dovodil možnost realizace rodinného života ve Vietnamu, což zcela ignoruje zmíněné vazby tří nezletilých dcer na Českou republiku. Pokud ve shodě s žalovaným vyhodnotil narození dcery jako obcházení zákona, pak je nutné podle stěžovatele poukázat na skutečnost, že založil rodinu ještě před zrušením pobytového oprávnění a významně napomáhá nejen s péčí o nejmladší dceru, nýbrž i o dvě starší dcery a domácnost a v této funkci je nenahraditelný. Přitom schopnost překonat rozdělení rodiny v minulosti v důsledku výko