4 Azs 34/2026 — Nejvyšší správní soud

4 Azs 34/2026- 29 - text  4 Azs 34/2026-31 pokračování USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Tomáše Kocourka, Ph.D. v právní věci žalobce: Q. M. A. D., zast. Mgr. Evou Holou, Ph.D., advokátkou, se sídlem Španělská 770/2, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 1. 2026, č. j. OAM1479/LELE05LE05NV2025, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2026, č. j. 13 A 2/202619, takto: I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Ustanovené zástupkyni žalobce Mgr. Evě Holé, Ph.D., advokátce, se přiznává odměna a náhrada hotových výdajů za řízení o kasační stížnosti ve výši 5.070 Kč, která jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: [1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 7. 1. 2026, č. j. OAM1479/LELE05LE05NV2025, podle § 73 odst. 3 písm. c) a odst. 4 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), nepovolil žalobci vstup na území České republiky, a to na dobu do 28. 1. 2026. [2] Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) rozsudkem ze dne 27. 1. 2026, č. j. 13 A 2/202619, žalobu proti rozhodnutí žalovaného jako nedůvodnou zamítl. [3] Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost. V ní navrhuje zrušení napadeného rozsudku i žalobou napadeného rozhodnutí. Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že jeho rozhodnutí i napadený rozsudek městského soudu byly vydány v souladu s právními předpisy. Ze strany žalovaného došlo ke zjištění okolností, které odůvodňovaly aplikaci § 73 odst. 3 písm. c) zákona o azylu. Žalovaný proto navrhuje odmítnutí kasační stížností pro nepřijatelnost, případně zamítnutí pro nedůvodnost. [4] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a stěžovatel je v souladu s § 105 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zastoupen advokátkou. [5] Kasační stížnost byla podána ve věci, v níž před městským soudem rozhodovala specializovaná samosoudkyně, a proto se musel Nejvyšší správní soud dále zabývat otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, jinak by ji podle § 104a odst. 1 s. ř. s. odmítl jako nepřijatelnou. [6] O přijatelnou kasační stížnost se může jednat v následujících typových případech: 1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu, 2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, 3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon, tj. Nejvyšší správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní otázky řešené dosud správními soudy jednotně, 4) v napadeném rozhodnutí krajského soudu bylo shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud a) krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu, b) krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/200639, č. 933/2006 Sb. NSS, ve světle odstavce 52 usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/202033, č. 4170/2021 Sb. NSS). [7] Podle stěžovatele městský soud i žalovaný nesprávně vyhodnotili, že představuje skutečné, aktuální a dostatečně závažné nebezpečí pro veřejný pořádek. Přestože městský soud vyšel z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu, podle níž samostatný nelegální vstup na území nepředstavuje takové nebezpečí, dospěl k závěru, že přistoupily další okolnosti, které jej založily. Městský soud přičetl k jeho tíži skutečnost, že žádost o udělení mezinárodní ochrany podal účelově, aniž by byla tato skutečnost prokázána. V souvislosti s tím vytkl městský soud stěžovateli, že mohl žádat o mezinárodní ochranu již v Turecku či Argentině, přičemž tento závěr není nijak podložený a není možné dovodit, že by v těchto zemích mohl získat účinnou ochranu. Zároveň nebyla prokázána snaha stěžovatele o zneužití institutu mezinárodní ochrany. Městský soud své závěry, že stěžovatel představuje nebezpečí pro veřejný pořádek, založil výlučně na skutečnostech týkajících se jeho předchozího pobytu a jeho pokusu o návrat. Takový závěr však musí být založen na aktuálních a konkrétních okolnostech, které budou nasvědčovat tomu, že se stěžovatel bude vyhýbat plnění svých povinností, mařit výkon rozhodnutí či se skrývat před orgány veřejné moci. Takové okolnosti však ze správního spisu nevyplývají. [8] Dále podle stěžovatele žalovaný i městský soud nesprávně vyhodnotili nemožnost uložení zvláštních opatření podle § 47 zákona o azylu. V jeho případě totiž nic nenasvědčuje tomu, že by nespolupracoval se správními orgány. Naopak, již od počátku jim poskytl veškeré informace a doklady. I přesto však žalovaný i městský soud při hodnocení účinnosti zvláštních opatření vycházeli výlučně z předchozích porušování pobytových režimů ze strany stěžovatele, což však automaticky nemůže zakládat závěr o budoucí nespolupráci či maření postupů správních orgánů. [9] Nakonec podle stěžovatele městský soud formálně uznal princip nejlepšího zájmu dítěte, avšak jej ve skutečnosti řádně neaplikoval a povrchně konstatoval, že převážil veřejný zájem nad zájmem dítěte. Dále městský soud bagatelně označil měsíční odloučení stěžovatele od jeho dcery za krátkodobé, neboť se nejedná o krátkou či bezvýznamnou dobu. [10] Nejvyšší správní soud se ve své judikatuře již zabýval otázkou vztahu nelegálního vstupu nebo pobytu na území a vydání rozhodnutí o nepovolení vstupu na území. Z této judikatury plyne, že skutečným, aktuálním a závažným ohrožením některého ze základních zájmů společnosti (včetně veřejného pořádku) není fakt samotného nelegálního vstupu či nelegálního pobytu na území České republiky (srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 26. 7. 2011, č. j. 3 As 4/2010151, č. 2420/2011 Sb. NSS, či rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 3. 2017, č. j. 5 Azs 312/201631, a ze dne 17. 6. 2020, č. j. 1 Azs 119/202030). Z judikatury dále vyplývá, že ani nepovolený vstup na území doprovázený předložením padělaného dokladu neodůvodňuje závěr o existenci nebezpečí pro veřejný pořádek, aniž by k takovému jednání přistoupily další okolnosti (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 6. 2023, č. j. 5 Azs 73/202328, bod 28). Mezi takové okolnosti patří například protiprávní jednání v dřívějších zemích pobytu či na území České republiky, trestná činnost, zjevná a prokázaná účelovost žádosti o mezinárodní ochranu, nerespektování dříve uloženého zákazu vstupu na území či rozhodnutí o vyhoštění, vedení cizince jako nežádoucí osoby v schengenském informačním systému apod. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2025, č. j. 3 Azs 237/202350). [11] Ze správního spisu vyplývá, že stěžovatel přiletěl do Prahy dne 31. 12. 2025 v 9:30 hod. z Istanbulu a v 10:30 hod. se dostavil na odbavovací pracoviště hraničního přechodu. Inspektorát cizinecké policie PrahaRuzyně na základě šetření zjistil, že stěžovatel disponoval náhradním cestovním dokladem, elektronickou letenkou na navazující let Praha  Paříž a Paříž  Kolumbie. Dále bylo zjištěno, že stěžovatel nedisponuje pobytovým oprávněním a že je veden v schengenském informační systému (SIS II), a to jako osoba, které má být odepřen vstup a pobyt na území členských států Evropské unie od 1. 7. 2025 do 29. 12. 2027, přičemž tento záznam provedly příslušné orgány Španělska. Stěžovatel následně požádal o udělení mezinárodní ochrany. Z protokolu ze dne 7. 1. 2026 vyplynulo, že žalobce vycestoval z Kolumbie v roce 2011, přičemž do roku 2022 cestoval po státech jižní Ameriky. Od roku 2022 do října roku 2025 pobýval ve Španělsku. K tomu stěžovatel uvedl, že ve Španělsku žil bez pobytového oprávnění, přičemž příslušné orgány mu uložily správní vyhoštění, proti čemuž se stále brání. V říjnu roku 2025 se musel vrátit do Kolumbie, a to kvůli úmrtí svého dědečka. Ve dne 24. 12. 2025 odletěl do Istanbulu a odtud dne 31. 12. 2025 do Prahy. V jeho plánu bylo odletět do Paříže, kde na něj čekala jeho družka, oslavit zde Nový rok a následně odjet do Španělska. Svoji žádost o udělení mezinárodní ochrany odůvodnil tím, že je v Kolumbii ohrožený na životě, neboť mu vyhrožovala