4 Azs 70/2026 — Nejvyšší správní soud

4 Azs 70/2026- 41 - text  4 Azs 70/2026-43 pokračování USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Tomáše Kocourka, Ph.D. v právní věci žalobce: N. V. L., zast. Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2/2, Praha 3, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 27. 11. 2025, č. j. CPR285393/ČJ2025930310V243, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 2. 2026, č. j. 35 A 1/202640, takto: I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: [1] Rozhodnutím Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Karlovarského kraje, ze dne 18. 11. 2024, č. j. KRPK2498107/ČJ2023190022 (dále jen „správní orgán prvního stupně“), byla žalobci uložena povinnost opustit území členských států Evropské unie (dále jen „EU“) podle § 50a odst. 2 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), a současně mu byla stanovena doba k opuštění území do 30 dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí. Žalovaná rozhodnutím ze dne 29. 5. 2025, č. j. CPR20663/ČJ2025930310V243, změnila toto rozhodnutí tak, že část výroku, kterým byl konstatován postup podle § 120a zákona o pobytu cizinců, vypustila a ve zbývajících částech rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdila. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 2. 6. 2025, žalobce byl tedy povinen vycestovat z území členských států EU do 2. 7. 2025. [2] V poslední den této lhůty podal žalobce žádost o stanovení nové doby k vycestování podle § 50a odst. 3 ve spojení s § 174a odst. 2 zákona o pobytu cizinců a § 101 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Správní orgán prvního stupně řízení o této žádosti usnesením ze dne 24. 7. 2025, č. j. KRPK2498127/ČJ2023190022, zastavil podle § 102 odst. 4 správního řádu, neboť žádost žalobce neodůvodňovala zahájení nového řízení. Žalovaná rozhodnutím ze dne 27. 11. 2025, č. j. CPR285393/ČJ2025930310V243, zamítla odvolání žalobce a uvedené usnesení správního orgánu prvního stupně potvrdila. [3] Žalobce napadl rozhodnutí žalované žalobou u Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“), který ji rozsudkem ze dne 26. 2. 2026, č. j. 35 A 1/202640, zamítl jako nedůvodnou. [4] Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) blanketní kasační stížnost, kterou na výzvu soudu doplnil. Stěžovatel navrhl zrušení napadeného rozsudku i rozhodnutí o odvolání a vrácení věci žalované k dalšímu řízení. Žalovaná se k obsahu kasační stížnosti nevyjádřila a toliko odkázala na shromážděný spisový materiál. [5] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že byla včetně jejího doplnění podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a stěžovatel je v souladu s § 105 odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem. [6] Kasační stížnost byla podána ve věci, v níž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, a proto se musel Nejvyšší správní soud dále zabývat otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, jinak by ji podle § 104a odst. 1 s. ř. s. odmítl jako nepřijatelnou. [7] O přijatelnou kasační stížnost se může jednat v následujících typových případech: 1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu, 2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, 3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon, tj. Nejvyšší správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní otázky řešené dosud správními soudy jednotně, 4) v napadeném rozhodnutí krajského soudu bylo shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud a) krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu, b) krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/200639, č. 933/2006 Sb. NSS, ve světle odstavce 52 usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/202033, č. 4170/2021 Sb. NSS). [8] Stěžovatel považuje kasační stížnost za přijatelnou s ohledem na to, že bylo zasaženo do jeho hmotněprávního postavení, jelikož mu byla uložena povinnost opustit území členských států EU, v důsledku čehož je mu znemožněno podílet se na výchově nezletilých dětí, které jsou na jeho péči závislé, neboť jejich matka pracuje a nemůže se jim plně věnovat. Tím je nepřiměřeně zasaženo do práva na respektování soukromého a rodinného života a nejlepšího zájmu nezletilých dětí. [9] V prvé řadě považuje Nejvyšší správní soud za nutné poukázat na skutečnost, že usnesením ze dne 5. 3. 2026, č. j. 4 Azs 276/202564, odmítl pro nepřijatelnost kasační stížnost stěžovatele, kterou brojil proti rozsudku krajského soudu ze dne 3. 11. 2025, č. j. 17 A 35/202578. Jím krajský soud zamítl žalobu proti rozhodnutí žalované ze dne 29. 5. 2025, č. j. CPR20663/ČJ2025930310V243, v důsledku čehož bylo potvrzeno rozhodnutí o povinnosti stěžovatele opustit území členských států EU. Kasační soud se v tehdy projednávané věci s ohledem na dosavadní judikaturu vypořádal s námitkami stěžovatele o nedostatečném zjištění skutkového stavu s ohledem na nejlepší zájem nezletilých dětí a rovněž s otázkou přiměřenosti dopadu uložení povinnosti opustit území do jeho práva na respektování soukromého a rodinného života a stejného práva jeho družky a tří nezletilých dcer. Obsah usnesení č. j. 4 Azs 276/202564 je účastníkům řízení známý, a proto Nejvyšší správní soud považuje za nadbytečné jej na tomto místě opakovat a pro stručnost na něj odkazuje. [10] Skutková a právní argumentace stěžovatele ve vztahu k výše popsané problematice je neměnná. Těžištěm kasační stížnosti je tvrzení, že řízení o stanovení nové doby k vycestování podle § 50a odst. 3 ve spojení s § 174a odst. 2 zákona o pobytu cizinců a § 101 písm. c) správního řádu je novým rozhodnutím ve věci. V takovém případě je podle něho povinností správních orgánů opětovně zjistit skutkový stav věci a zabývat se navrženými důkazy, což neučinily. V této souvislosti odkazuje stěžovatel na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 11. 2019, č. j. 4 Azs 235/201739. Krajský soud však kladl nedostatečně zjištěný skutkový stav k tíži stěžovateli. Správní orgány mají ostatně v situaci, kdy má být posouzen nejlepší zájem nezletilých dětí, zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, i bez návrhu žadatele. Podle naposledy zmíněného rozsudku Nejvyššího správního soudu je smyslem a účelem nového rozhodnutí podle § 101 písm. c) zákona o pobytu cizinců odstranění tvrdosti původního rozhodnutí, jestliže v pravomocně rozhodnuté věci existují natolik vážné důvody, že je třeba kvůli nim prolomit překážku věci rozhodnuté. V přímém rozporu s tímto judikátem je dále právní názor krajského soudu, že závěr o nepřiměřené tvrdosti původního rozhodnutí o povinnosti opustit území musí být založen na právních či skutkových okolnostech, které se projevily až po jeho vydání. Kasační soud totiž konstatoval, že nemusí nezbytně dojít ke změně skutkových okolností, byť zpravidla tomu tak je. Stěžovatel je tedy přesvědčen, že i za nezměněného skutkového a právního stavu je možné přistoupit ke stanovení nové doby k opuštění území členských států EU. Krajský soud v napadeném rozsudku zmínil rovněž rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2025, č. j. 22 Azs 82/202535, jehož závěry však nerespektoval. Kasační soud totiž podle stěžovatele v uvedeném rozsudku konstatoval, že byloli shledáno přiměřeným rozhodnutí o povinnosti opustit území, neznamená to automaticky, že za nezměněného skutkového a právního stavu nebude možné stanovit novou dobu pro vycestování cizince. Krajský soud, potažmo žalovaná ztotožnily hodnocení důvodů žádosti o stanovení nové doby k vycestování s posouzením přiměřenosti dopadu povinnosti opustit území do soukromého a rodinného života stěžovatele. V důsledku toho podle stěžovatele rovněž zatížil napadený rozsudek vadou nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů. [11] K této kasační argumentaci Nejvyšší správní soud uvádí, že krajský soud vypořádal veškeré námitky stěžovatele (viz podrobně níže), přičemž jeho úvahy jsou z odůvodnění napadeného rozsudku jasně