5 As 163/2022 — Nejvyšší správní soud

5 As 163/2022- 83 - text  5 As 163/2022 - 95 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: L. R., zastoupen Mgr. Robertem Cholenským, Ph.D., advokátem se sídlem Bolzanova 5, Brno, proti žalovaným: 1) Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, 2) Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje, se sídlem Lidické náměstí 9, Ústí nad Labem, 3) Policie České republiky, Kriminalistický ústav, se sídlem Strojnická 27, Praha 7, 4) Policie České republiky, Policejní prezidium České republiky, se sídlem Strojnická 27, Praha 7, o kasačních stížnostech žalovaných 2) a 4) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2022, č. j. 10 A 6/2015136, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2022, č. j. 10 A 6/2015136, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Průběh dosavadního řízení [1] Žalobou podanou dne 9. 1. 2015 k Městskému soudu v Praze se žalobce domáhal ochrany před nezákonným zásahem spočívajícím v sejmutí daktyloskopických otisků a provedení bukálního stěru u žalobce dne 10. 11. 2014 podle § 65 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, v relevantním znění (dále jen „zákon o Policii ČR“), a uchovávání takto získaných informací. [2] K tvrzenému nezákonnému zásahu došlo v souvislosti se zahájením trestního stíhání žalobce na základě usnesení žalovaného 2) ze dne 12. 8. 2014, č. j. KRPU-91174-16/TČ-2014-040971KP, za přečin projevu sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka podle § 404 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, v relevantním znění (dále jen „trestní zákoník“). Dne 10. 11. 2014 žalovaný 2) žalobce vyslechl a současně mu sňal otisky prstů a provedl bukální stěr, ze kterého byl vytvořen žalobcův profil DNA. Profil DNA a daktyloskopické otisky žalobce byly zařazeny do policejních databází pod č. AA1469069OF01 a č. 1111179355 01 pro účely budoucí identifikace. [3] Městský soud rozsudkem ze dne 18. 5. 2022, č. j. 10 A 6/2015136, žalobě vyhověl a určil, že zásah žalovaného 2) spočívající v sejmutí daktyloskopických otisků a provedení bukálního stěru u žalobce dne 10. 11. 2014 za účelem zařazení a uchovávání osobních údajů v policejních databázích byl nezákonný (výrok I.). Dále městský soud určil, že zásah žalovaného 4) spočívající v uchovávání osobních údajů žalobce v evidenci daktyloskopických karet a v informačním systému pro porovnávání a uchovávání profilů DNA je nezákonný (výrok II.). Městský soud žalovanému 4) přikázal ve lhůtě třiceti dnů ode dne právní moci rozsudku smazat z evidence daktyloskopických karet kartu č. 1111179355 01 a z informačního systému pro porovnávání a uchovávání profilů DNA profil pod č. AA1469069OF01 (výrok III.). Uložil mu rovněž nahradit žalobci náklady řízení (výrok V.). „Ve zbytku“ městský soud žalobu zamítl (výrok IV.). [4] Městský soud nejprve zkoumal pasivní legitimaci účastníků a dospěl k závěru, že za provedení identifikačních úkonů odpovídá příslušné krajské ředitelství policie [žalovaný 2)], zatímco za uchovávání údajů je odpovědný žalovaný 4). Zbylí žalovaní podle městského soudu pasivně legitimováni nebyli. [5] Dále městský soud shrnul, že odběr a uchovávání biometrických údajů podle § 65 zákona o Policii ČR nepředstavují úkony trestního řízení, ale správní činnost zaměřenou na získávání informací pro budoucí identifikaci osob. Odběr biologického materiálu a zpracování profilu DNA představuje intenzivní zásah do práva na soukromí a informační sebeurčení, neboť může odhalit širokou škálu informací, které přesahují účely identifikace. Takový zásah je proto zapotřebí poměřovat testem proporcionality. Účel zásahu, tedy předcházení, odhalování a vyšetřování trestné činnosti, je podle městského soudu legitimní. Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva však není rozhodující pouze legitimní cíl a existence zákonného zmocnění, ale i jeho kvalita. Česká právní úprava stanoví pouze základní podmínku – podezření nebo obvinění z úmyslného trestného činu – aniž by rozlišovala jeho povahu či závažnost. Tím zákonodárce přenáší konkrétní vymezení na vnitřní předpisy policie, k nimž veřejnost nemá přístup. [6] Městský soud uznal, že trestná činnost spáchaná žalobcem není bagatelního charakteru, neboť zasahuje důstojnost a práva skupiny osob. Na druhou stranu se podle městského soudu nejedná o násilný trestný čin a jde o přečin, tedy sám zákonodárce jej podle názoru městského soudu zařadil mezi méně závažné trestné činy. Samotné jednání žalobce, spočívající podle městského soudu v nošení „na jedné akci“ na oblečení viditelného symbolu slunečního kola jakožto zástupného symbolu hákového kříže, nesvědčí podle názoru městského soudu „o velké závažnosti“. Tomu má podle městského soudu odpovídat i trest uložený při spodní hranici zákonné sazby. Městský soud dále poznamenal, že policie v případě žalobce nijak nehodnotila, zda je tu riziko, že bude v budoucnu páchat trestnou činnost, u které budou moci být využity uchovávané biometrické údaje. V reakci ze dne 4. 3. 2015 na žádost žalobce o likvidaci osobních údajů policie podle městského soudu pouze uvedla, že žalobce byl v tu dobu stíhán za úmyslný trestný čin a že byl za obdobný čin v minulosti již potrestán. Policie vycházela převážně z obecných statistik recidivy, z takového obecného odůvodnění však nelze podle názoru městského soudu dovodit, že právě u žalobce existuje konkrétní riziko budoucí trestné činnosti, u níž by profil DNA či daktyloskopie mohly sehrát relevantní kriminalistickou roli. Městský soud měl za to, že k vyšetření trestného činu dle § 404 trestního zákoníku, který podle něj žalobce opakovaně spáchal, profil DNA ani otisky prstů nijak nepomohou. Upozornil rovněž, že zákon nestanoví přesnou dobu uchovávání údajů, což policii poskytuje příliš široký prostor pro uvážení. Policie podle městského soudu uchovává zmiňované osobní údaje žalobce na základě právní úpravy, která je nedostatečná, a tudíž je tímto způsobený zásah do práv žalobce nepřiměřený. K nepřiměřenosti zásahu podle městského soudu přispěla i délka uchovávání těchto údajů, která v době vydání rozsudku městského soudu činila již 7 a půl roku. To městský soud považoval za „dlouhou dobu, která není ve vztahu přiměřenosti k povaze výše popsané trestné činnosti, kterou žalobce v minulosti spáchal“. Městský soud tak dospěl k závěru, že uchovávání údajů žalobce není přiměřené, tedy je nezákonné. Jelikož sejmutí daktyloskopických otisků a odběr biologického materiálu byly provedeny výhradně za účelem uchování daných osobních údajů v policejních databázích, jsou podle městského soudu nezákonné i tyto identifikační úkony. II. Obsah kasačních stížností a dalších podání [7] Žalovaný 2) [dále jen „stěžovatel a)“] a žalovaný 4) [dále jen „stěžovatel b)“] podali proti rozsudku městského soudu kasační stížnosti. [8] Stěžovatel b) v kasační stížnosti a jejím doplnění namítá, že městský soud založil svůj závěr na údajné nedostatečnosti zákonné úpravy, což je v rozporu s ustálenou judikaturou, podle níž § 65 zákona o Policii ČR představuje dostatečně určitý a předvídatelný zásah do soukromí. Nejvyšší správní soud již opakovaně dovodil, že úprava je ústavně konformní. Tento závěr potvrdil i Ústavní soud v nálezu ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. Pl. ÚS 7/18, podle něhož je právní základ pro odběry DNA a snímání otisků prstů dostatečný, konkrétní a poskytuje potřebné záruky. Samotné fyzické odebrání biologických vzorků nepředstavuje porušení práva na nedotknutelnost osoby ani na soukromí. Městský soud se od tohoto závěru bez dostatečného odůvodnění odchýlil a opřel se o starší nálezy či zahraniční judikaturu, která se týkala odlišných úprav a skutkových okolností. [9] Dále stěžovatel b) připomněl, že žalobce byl v době provedení identifikačních úkonů obviněn z úmyslného trestného činu a již dříve byl za obdobnou trestnou činnost pravomocně odsouzen. Dopouštěl se trestné činnosti v podobě projevů extremismu, která je svou povahou závažná a úzce spjatá s násilím. Pravidelně dochází k její eskalaci a již samotné uchování údajů může mít preventivní účinek. Těmto aspektům však městský soud podle stěžovatele b) nevěnoval dostatečnou pozornost, bagatelizoval charakter extremistické kriminality i význam recidivy, která u těchto trestných činů dosahuje přibližně 50 %. DNA a otisky prstů navíc mohou být využity při objasňování širokého spektra kriminality. [10] Městský soud podle stěžovatele b) nesprávně hodnotil i dobu uchovávání osobních údajů. Policie má interní mechanismy pravidelného přezkumu potřebnosti uchovávání podle § 82 zákona o Policii ČR. V případě žalobce byla tato potřebnost opakovaně potvrzena, zejména s ohledem na recidivu a charakter trestné činnosti. Stěžovatel b) rovněž odkázal na možnost požádat o výmaz osobních údajů podle § 29 zákona č. 110/2019 Sb., o zpracování osobních údajů, v relevantním zněn