5 As 178/2025 — Nejvyšší správní soud

5 As 178/2025- 45 - text  5 As 178/2025 - 50 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Viktora Kučery a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: Svaz osobních železničních dopravců, z. s., se sídlem Křižíkova 34, Praha, zast. Mgr. Jiřím Pourem, advokátem se sídlem Italská 67, Praha, proti žalovanému: Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, se sídlem třída Kpt. Jaroše 7, Brno, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 6. 2025, č. j. 55 Af 9/2024  86, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. Odůvodnění: 1. Vymezení věci [1] Kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku, kterým Krajský soud v Brně (dále jen „krajský soud“) zamítl jeho žalobu proti rozhodnutí předsedy žalovaného ze dne 4. 7. 2024, č. j. ÚOHS26374/2024164. [2] Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl jako nepřípustný rozklad stěžovatele proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 4. 2024, č. j. ÚOHS16325/2024/451, kterým v řízení zahájeném na návrh KŽC Doprava, s.r.o., rozhodl, že Prohlášení o dráze celostátní a regionální platné pro přípravu jízdního řádu 2025 a jízdní řád 2025, účinné od 14. 12. 2023, vydané Správou železnic, státní organizací, není v rozporu s § 33 odst. 1 zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o dráhách“). Rozklad stěžovatele byl jako nepřípustný zamítnut, neboť podle názoru předsedy žalovaného nebyl stěžovatel účastníkem řízení. 2. Rozsudek krajského soudu [3] Proti rozhodnutí žalovaného brojil stěžovatel žalobou u krajského soudu, který ji podle § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítl. [4] Krajský soud konstatoval, že okruh účastníků řízení ve vztahu k § 34e odst. 1 zákona o dráhách, který upravuje řízení o souladu prohlášení o dráze se zákonem, není vymezen, a je proto nutné posuzovat účastenství podle obecného právního předpisu. Otázkou tedy bylo, zda je stěžovatel účastníkem řízení podle § 27 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), tedy zda se rozhodovalo o stěžovatelových právech a povinnostech, resp. zda mohla být jeho práva přímo dotčena. Krajský soud konstatoval, že smyslem prohlášení o dráze je předem určit závazná pravidla týkající se využívání dráhy, což se přímo dotýká zájmů jednotlivých dopravců se zájmem provozovat drážní dopravu. Účastníkem řízení podle § 34e zákona o dráhách tedy je ze zákona navrhovatel a dále budou zpravidla na svých právech dotčení (potenciální) žadatelé, kteří mají zájem provozovat drážní dopravu či jiný obchodní nebo veřejný zájem. Podle krajského soudu stěžovatelova práva přímo dotčena nebyla – on sám drážní dopravu neprovozuje. Rozhodnutí může zasáhnout do práv dopravců, které sdružuje a kteří mají na přidělení kapacity obchodní zájem. Ačkoliv tedy stěžovatel dopravce, kteří takový zájem mají, sdružuje, tento zájem není vlastní jemu samotnému. Stěžovatel, který o kapacitu obchodní zájem nemá a drážní dopravu sám neprovozuje, nebude z logiky věci dotčen rozhodnutím, neboť žádné právo na spravedlivý přístup k dopravní infrastruktuře mu nenáleží. [5] Správná nebyla ani úvaha stěžovatele, že mu náleží postavení účastníka řízení v důsledku jeho postavení žadatele podle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2012/34/EU, o vytvoření jednotného evropského železničního prostoru (dále jen „směrnice 2012/34“). Podle čl. 3 odst. 19 této směrnice by byl žadatelem za předpokladu, že by měl obchodní nebo veřejný zájem na zachování nediskriminačního přístupu k dráze. Stěžovatel však žádný takový vlastní zájem nemá. Je sice pravda, že o přidělení kapacity nemusí žádat pouze dopravce, ale třeba též osoba, která má vlastní zájem na přidělení kapacity a disponuje prohlášením dopravce s licencí, že bude dráhu využívat; to však na případ stěžovatele nemá valný dopad, neboť sám zájem na získání kapacity nemá, takový zájem mají jen jeho členové. Nebylo ani zřejmé, že by stěžovatel žádost o přidělení kapacity zamýšlel podat. [6] Stěžovatele nebylo možno považovat ani za seskupení mezinárodních dopravců (správně: mezinárodní seskupení železničních dopravců – pozn. Nejvyššího správního soudu) ve smyslu čl. 3 odst. 19 směrnice 2012/34, který rovněž může být žadatelem. Členové stěžovatele sice provozují mezinárodní dopravu nebo představují zastoupení zahraničních dopravců, nelze však dospět k závěru, že by stěžovatel seskupoval mezinárodní dopravce s dominantním zaměřením na oblast mezinárodní dopravy. Směrnice 2012/34 navíc neupravuje účastenství ve správním řízení. [7] Krajský soud nepřisvědčil ani žalobnímu bodu týkajícímu se neprokázání, že stěžovatel není účastníkem řízení. Podle krajského soudu bylo spolehlivě prokázáno, že stěžovatel nemá obchodní ani veřejný zájem na získání kapacity dráhy. Předseda žalovaného vycházel i ze skutečností, které mu byly známy z úřední činnosti a které stěžovatel uvedl v jiném řízení. Stěžovatel neuvedl nic, z čeho by dotčení jemu vlastních práv vyplývalo. Právo účastnit se řízení mu nemohlo být založeno ani jeho legitimním očekáváním vzniklým v důsledku přístupu někdejšího Úřadu pro přístup k dopravní infrastruktuře (právního předchůdce žalovaného). Takové legitimní očekávání by mohlo vzniknout pouze v případě, že by stěžovatel účastníkem řízení skutečně byl. Odnětím účastenství stěžovateli nadto nemohlo být zasaženo do práv dopravců, kteří mají přímou odpovědnost za to, aby svá práva včas a řádně uplatnili sami. 3. Kasační stížnost, vyjádření žalovaného a replika [8] Proti rozsudku podal stěžovatel kasační stížnost a navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Krajský soud podle stěžovatele určil okruh účastníků řízení v rozporu s unijním právem. Podle čl. 56 odst. 1 směrnice 2012/34 může o přezkum rozhodnutí Správy železnic v předmětném řízení požádat každý žadatel uvedený v čl. 3 odst. 19 téže směrnice. Stěžovatel je seskupením železničních podniků a má zájem na získání kapacity železniční infrastruktury ve prospěch svých členů, které sdružuje a hájí. Směrnice za žadatele považuje i osoby (jako například odesílatele), které o kapacitu dráhy nežádají ani nemají zájem ji získat pro sebe (nejsou dopravci). Samotný čl. 3 odst. 19 směrnice 2012/34 stanoví, že žadateli jsou mezinárodní seskupení železničních podniků, přičemž by nedávalo smysl, pokud by spolek mající mezi členy jednoho zahraničního dopravce naplňoval definici žadatele, zatímco spolek sdružující výhradně dopravce se sídlem v ČR nikoliv. [9] Krajský soud podle stěžovatele též nesprávně posoudil otázku důkazního břemene při posuzování účastenství, když aproboval nepřípustné přenesení důkazního břemene na stěžovatele. Nelze přijmout závěr, že stěžovatel neprokázal, že je účastníkem řízení – byly to naopak správní orgány, které měly v souladu s § 28 odst. 1 správního řádu prokázat, že stěžovatel účastníkem není. [10] Podle stěžovatele též v době rozhodnutí předsedy žalovaného existovala ustálená správní praxe zakládající stěžovateli legitimní očekávání, že je účastníkem řízení. Žalovaný, resp. jeho právní předchůdce, v obdobných věcech se stěžovatelem pravidelně jednali. Předseda žalovaného do tohoto legitimního očekávání zasáhl, aniž by k tomu měl oprávněný důvod. [11] Rozsudek krajského soudu navíc nevypořádal veškeré žalobní body a je vnitřně rozporný. Na jednu stranu podle krajského soudu není postavení žadatele podle směrnice 2012/34 rozhodné pro určení účastenství v řízení, na druhou stranu v jiné části rozsudku sám uvádí, že nelze uvažovat o účastenství stěžovatele z důvodu, že není žadatelem ve smyslu této směrnice. Krajský soud dále nevysvětlil, proč zájem na přidělení kapacity budou mít zpravidla pouze jeho členové, nikoliv stěžovatel sám. Není zřejmé, proč by měl být například zasílatel oprávněn k účasti v řízení z titulu svého zájmu na přidělení kapacity, zatímco spolek, který sdružuje železniční dopravce, nikoliv. Pokud měl krajský soud pochybnosti ohledně správnosti stěžovatelova výkladu čl. 3 odst. 19 směrnice 2012/34, měl se obrátit na Soudní dvůr Evropské unie s předběžnou otázkou. [12] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhl, aby ji Nejvyšší správní soud zamítl. Podle jeho názoru je žadatelem podle čl. 3 odst. 19 směrnice 2012/34 výhradně subjekt, který má obchodní či veřejný zájem na získání kapacity dráhy, což stěžovatel není. Ani kdyby žadatelem podle uvedené směrnice byl, ještě to samo o sobě neznamená, že musí být zároveň účastníkem předmětného řízení. Žalovaný nesouhlasil s náhledem stěžovatele, že nebyl účastníkem řízení v důsledku neprokázání, že účastníkem je. Krajský soud naopak konstatoval, že bylo spolehlivě prokázáno, že stěžovatelova práva rozhodnutím ve věci přímo dotčena nejsou, a stěžovate