5 As 19/2026 — Nejvyšší správní soud

5 As 19/2026- 18 - text  5 As 19/2026 - 26 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobkyně: R. R., zastoupená Mgr. Olgou Dortovou, advokátkou se sídlem Na Jíkalce 1097/13, Plzeň  Jižní Předměstí, proti žalovanému: Ministerstvo zemědělství, se sídlem Těšnov 65/17, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2026, č. j. 6 A 17/202558, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovaný je povinen uhradit žalobkyni na náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti částku 5 070 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám její právní zástupkyně Mgr. Olgy Dortové, se sídlem Na Jíkalce 1097/13, Plzeň  Jižní Předměstí. Odůvodnění: [1] Kasační stížností se žalovaný domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku, kterým Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) zrušil rozhodnutí ministra zemědělství ze dne 10. 12. 2024, č. j. MZE 79101/202411155, a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. [2] Městský soud ve věci rozhodoval již potřetí. Předmětem posuzované věci je určení charakteru vodovodního potrubí vedoucího k nemovitosti žalobkyně, která se domáhá určení, že se jedná o vodovod (pro veřejnou potřebu) ve smyslu zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů (zákon o vodovodech a kanalizacích). [3] Vzhledem ke značné rozsáhlosti a komplikovanosti celého případu považuje Nejvyšší správní soud za potřebné popsat předchozí procesní vývoj věci před správními orgány a městským soudem. [4] Žalobkyně podala dne 22. 12. 2010 a 9. 8. 2011 k Městskému úřadu Nýřany (dále jen „vodoprávní úřad“) žádost o vyjádření ve věci dodávky vody do odběrného místa – domu č. p. x na pozemku p. č. XA v k. ú. H. B. (dále též jen „nemovitost“), jehož je vlastnicí. Uvedla, že její právní předchůdkyně uzavřela dne 4. 11. 1998 smlouvu o dodávce vody „z veřejného vodovodu“ se společností Keramika Horní Bříza, a.s., ve které je uveden způsob napojení „vlastní přípojkou“. Dne 18. 12. 2003 žalobkyně uzavřela smlouvu o dodávce vody „z vodovodu“ s provozovatelkou vodovodu  společností VODÁRNA PLZEŇ, a. s. (dále též jen „provozovatelka“). Dopisem ze dne 17. 4. 2010 provozovatelka oznámila žalobkyni záměr zrušit její odběrné místo (tj. vypovědět smlouvu o dodávce vody) s tím, že je napojeno nikoliv na vodovod pro veřejnou potřebu, ale na přípojku ve vlastnictví společnosti LB IMMO, s. r. o. (dále jen ,,LB IMMO‘‘), která se chystá vypovědět smlouvu o dodávce vody do jejího hlavního odběrného místa. Žalobkyně sdělila vodoprávnímu úřadu nesouhlas, neboť se domnívá, že její nemovitost je napojena na veřejný vodovod, nikoliv na vodovodní přípojku jiného vlastníka. [5] Vodoprávní úřad žalobkyni sdělil, že v jeho archivu není uložena žádná dokumentace, jež by se týkala stavby vodovodu v areálu bývalých keramických závodů v Horní Bříze; může se jednat o vnitroareálový vodovod, který byl vystavěn pro potřebu závodů. Za dobu od roku 2003 není vodoprávnímu úřadu známa žádná změna stavby vodovodu na vodovodní přípojku; při takové změně by vodoprávní úřad byl dotčeným orgánem státní správy. Z předložené smlouvy z roku 1998 usuzoval, že nemovitost stěžovatelky je sice napojena na vodovod pro veřejnou potřebu (nikoliv na přípojku), ale prostřednictvím vnitroareálového vodovodu ve vlastnictví společnosti LB IMMO. Uvedl, že pokud nedojde mezi společností LB IMMO a odběrateli (včetně žalobkyně) k dohodě o převodu (části) vodovodu na pozemku p. č. XB do jejich vlastnictví nebo k převodu tohoto pozemku do vlastnictví města, je vyřešení majetkoprávních sporů možné jen soudní cestou, neboť vodoprávní úřad není příslušný k posuzování dodavatelskoodběratelských ani majetkoprávních vztahů. [6] Dne 20. 10. 2011 podala žalobkyně k žalovanému „podnět k zahájení řízení“, ve kterém poukázala na sdělení vodoprávního úřadu, na smlouvy z roku 1998 a 2003 a tvrdila svou obavu z ukončení dodávek vody. Uvedla, že pokud je vodovodní potrubí v Horní Bříze v ulici K Černému mostu vodovodem, avšak přitom je k němu přípojkou přes areál LB IMMO, dříve vlastněný společností Keramika Horní Bříza a. s., napojeno několik vlastníků pozemků a staveb, je takový stav v rozporu se zákonem o vodovodech a kanalizacích, neboť společnost LB IMMO, (či právní předchůdci), měla požádat o rekolaudaci přípojky na vodovod pro veřejnou potřebu. Na tento nedostatek nemůže doplácet žalobkyně jako koncový odběratel. Uvedla, že nabídka LB IMMO na zřízení věcného břemene odpovídajícího právu umístění vodovodního napojení na pozemku p. č. XB nepředstavuje pro stěžovatelku řešení, resp. problém se tím přenáší na stěžovatelku. [7] Dle sdělení žalovaného ze dne 7. 3. 2012, pokud bude chtít společnost LB IMMO zrušit svou přípojku z vodovodu pro veřejnou potřebu, je řešením postup dle § 3a zákona o vodovodech a kanalizacích. Za „nejekonomičtější“ označil žalovaný rekolaudaci přípojky a části vnitřního vodovodu ve vlastnictví společnosti LB IMMO na vodovod pro veřejnou potřebu s tím, že tato část bude poté „předána“ do vlastnictví společnosti Vodárenská a kanalizační, a.s., jež je vlastníkem vodovodu pro veřejnou potřebu, ze kterého potrubí přípojky LB IMMO odbočuje. Závěrem žalovaný konstatoval, že je na odběratelích, aby jejich připojení bylo v souladu s právními předpisy, tedy aby odbočovalo z vodovodu pro veřejnou potřebu. [8] Žalobkyně podala dne 20. 3. 2012 žalovanému návrh na vydání rozhodnutí, kterým by žalovaný rozhodl, že vodovodní potrubí vedoucí k nemovitosti žalobkyně je součástí vodovodního řadu. [9] Žalovaný dopisem ze dne 11. 6. 2012 žalobkyni sdělil, že nemá kompetenci rozhodovat o změně vnitřního vodovodu na vodovodní řad pro veřejnou potřebu nebo vnitřních rozvodů v areálu závodu na vodovodní přípojky; odkázal na příslušnost vodoprávního úřadu. Poukázal současně na § 3a odst. 2 zákona o vodovodech a kanalizacích s tím, že vodoprávní úřad si pro potřeby rozhodnutí vyžádá stanovisko příslušného stavebního úřadu. Závěrem zopakoval, že optimálním řešením by byla dle § 3a zákona o vodovodech a kanalizacích „rekolaudace přípojky a patrně i části vnitřního vodovodu […] na vodovod pro veřejnou potřebu […]“. [10] Žalobkyně podala žalobu proti nečinnosti žalovaného, v níž se domáhala, aby městský soud uložil žalovanému vydat do 30 dnů rozhodnutí o jejím návrhu ze dne 20. 3. 2012. [11] Městský soud rozsudkem ze dne 25. 7. 2013, č. j. 3 A 108/201250, žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že žalovaný se nedopustil nečinnosti. Dle názoru městského soudu zákon o vodovodech a kanalizacích ani žádný jiný zákon nedává žalovanému pravomoc rozhodovat o tom, zda některé vodovodní potrubí je, či není součásti vodovodního řadu. Soud se ztotožnil s žalovaným, že správním orgánem příslušným k vydání takového rozhodnutí je obecní úřad obce s rozšířenou působností. [12] Ke kasační stížnosti žalobkyně byl uvedený rozsudek městského soudu zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 9. 2014, č. j. 9 Ans 13/201332, a věc byla vrácena městskému soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud vyslovil, že podání žalobkyně ze dne 20. 3. 2012 je návrhem na zahájení řízení podle § 39 odst. 4 zákona o vodovodech a kanalizacích, přičemž tím, kdo má pravomoc rozhodnout, zda určitý vodovod podléhá zákonu o vodovodech a kanalizacích, resp. je vodovodem sloužícím veřejné potřebě, je žalovaný (nikoliv obecní úřad obce s rozšířenou působností). Městský soud následně v souladu s tímto závazným právním názorem zavázal žalovaného k vydání deklaratorního rozhodnutí, kterým bude závazně určen charakter objektu – vodovodu (vodovodního potrubí). [13] Žalovaný následně o návrhu rozhodoval čtyřikrát. [14] V rozhodnutí ze dne 21. 9. 2015, č. j. 45406/2015Mze15111 (první rozhodnutí), žalovaný podle § 39 odst. 4 zákona o vodovodech a kanalizacích uzavřel, že vodovodní potrubí vedoucí k nemovitosti stěžovatelky nebylo a není vodovodem pro veřejnou potřebu. [15] K rozkladu žalobkyně ministr zemědělství rozhodnutím ze dne 24. 3. 2016, č. j. 17207/2016MZE12151, zrušil rozhodnutí žalovaného s tím, že žalovaný nedostatečně vymezil (zúžil) předmět řízení. Žalovanému bylo uloženo, aby se napříště zabýval nejen posledním úsekem potrubí od šachty před objektem společnosti Panter COLOR po nemovitost č. p. x, ale také navazující částí mezi šachtou před objektem společnosti Panter COLOR a ulicí Tovární. Současně ministr zemědělství žalovanému uložil, aby takto uvedený úsek potrubí konkrétně vymezil ve výroku rozhodnutí. [16] Rozhodnutím ze dne 10. 5. 2016, č. j. 40987/2016MZE15111 (druhé rozhodnutí) žalovaný rozhodl tak, že vodovodní potrubí vedoucí k nemovitosti žalobkyně, které je tvořeno: 1) samostatným potrubím v dimenzi 5/4, které začíná vodoměrem umístěným ve sklepě domu č. p. x, na pozemku parc. č. XA, k. ú. H. B., a pokračuje samostatným potru