5 Azs 250/2025 – Nejvyšší správní soud

5 Azs 250/2025- 22 - text  5 Azs 250/2025 - 24 pokračování USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců JUDr. Viktora Kučery a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: P. V. H., zastoupený Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Moravské náměstí 754/13, Brno, proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, sídlem Olšanská 2, Praha 3, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2025, č. j. 4 A 48/202529, takto: I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost. II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. Odůvodnění: [1] Kasační stížností brojí žalobce (dále jen „stěžovatel“) proti výše uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí žalované ze dne 30. 8. 2025, č. j. CPR297432/ČJ2025930310V230. Tímto rozhodnutím žalovaná zamítla odvolání stěžovatele a potvrdila rozhodnutí Policie ČR, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy (dále jen ,,správní orgán I. stupně‘‘) ze dne 18. 8. 2025, č. j. KRPA25948019/ČJ2025000022SV. [2] Správní orgán I. stupně podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), stěžovateli uložil správní vyhoštění a stanovil dobu 24 měsíců, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského království, Norského království a Švýcarské konfederace (dále jen „členské státy EU a smluvní státy“); její počátek byl stanoven od okamžiku, kdy vycestuje z území Evropské unie a smluvních států. Zároveň byla stěžovateli stanovena doba k vycestování z území členských států Evropské unie a smluvních států do země státního občanství stěžovatele nebo třetí země, kde je stěžovatel oprávněn pobývat nebo která jej přijme, a to do 15 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí. Správní orgán I. stupně dále rozhodl, že podle § 120a odst. 1 zákona o pobytu cizinců se na stěžovatele nevztahují důvody znemožňující vycestování cizince podle § 179 téhož zákona. [3] Stěžovatel pobýval v ČR od 24. 5. 2025 do 17. 8. 2025 bez oprávnění k pobytu. Dne 17. 8. 2025 byl stěžovatel kontrolován hlídkou Policie ČR, které předložil cestovní doklad, v němž bylo vylepené již neplatné maďarské vízum a maďarské povolení k pobytu platné od 14. 8. 2023 do 23. 5. 2025, jiné doklady či povolení k pobytu nepředložil. K žádosti policie maďarské orgány potvrdily, že stěžovatel disponoval povolením k pobytu platným do 23. 5. 2025, v současné době platným povolením k pobytu v Maďarsku nedisponuje. [4] Z toho důvodu zahájil správní orgán I. stupně dne 18. 8. 2025 se stěžovatelem správní řízení ve věci správního vyhoštění. Při výslechu téhož dne stěžovatel uvedl, že přiletěl dne 10. 9. 2023 do Maďarska, neboť měl maďarské vízum, do ČR přijel asi dne 2. 5. 2025 za prací. Stěžovatel věděl, že mu dne 23. 5. 2025 uplynula platnost maďarského povolení k pobytu, tvrdil, že podal žádost o pobytové oprávnění v Polsku. V ČR o pobyt nežádal, nevycestoval, protože zde chtěl zůstat a pracovat. Je ženatý, má dvě děti, rodina žije v domovském státě, stěžovatel je s nimi v kontaktu na dálku a má se kam vrátit. V ČR stěžovatel nemá nikoho, pracoval tu bez povolení, přespával u kamarádů, nic v ČR nevlastní a nemá zde žádné významné vazby. Stěžovatel je zdravý, zdravotní pojištění nemá, nemá překážku ve vycestování. Správní orgán I. stupně odeslal dne 18. 8. 2025 žádost polské straně o ověření pobytu stěžovatele v Polsku a o sdělení, zda stěžovatel může na případný pobyt cestovat v rámci schengenského prostoru k dnešnímu dni. Dle sdělení ze dne 18. 8. 2025 Centrum policejní a celní spolupráce Kudowa Slone v rámci mezinárodní policejní spolupráce uvedlo, že osoba stěžovatele nefiguruje v informačních systémech SG PR. V návaznosti na výše uvedené stěžovateli bylo uloženo správní vyhoštění na 24 měsíců. Proti tomuto rozhodnutí stěžovatel brojil odvoláním, které žalovaná zamítla a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdila. [5] Stěžovatel podal proti rozhodnutí o vyhoštění žalobu, ve které namítal zejména nedostatečně zjištěný skutkový stav, a to ohledně otázky, zda stěžovatel nemá povolení k pobytu v jiném státě EU nebo zda neprobíhá řízení o žádosti o takové povolení, které by jej opravňovalo i k pobytu na území ČR. Stěžovatel upozornil, že správní spis obsahuje fotokopii žádosti o pobytové oprávnění v Polsku (resp. první stranu žádosti), kde je vyplněno jméno stěžovatele, žádost je datována dnem 21. 5. 2025 a nachází se na ní otisk razítka se dnem 21. 5. 2025. Je tak zřejmé, že stěžovatel podal žádost o vydání povolení k pobytu v Polsku, musí tedy figurovat v informačních systémech Polské republiky. Stěžovatel vytkl správnímu orgánu I. stupně, že se nevyjádřil k rozporu mezi existencí žádosti s podacím razítkem a informací o tom, že stěžovatel v polském informačním systému nefiguruje. To je významné i pro posouzení otázky, zda je pobyt stěžovatele v ČR skutečně neoprávněný, a popř. toho, zda uložení správního vyhoštění ze států EU včetně Polska nepředstavuje nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života. Žalovaný sice vyjádřil pochybnosti o pravosti podané žádosti, nicméně není jasné, z čeho dovozuje, že by měla být označena razítkem originál a měla by obsahovat ochranné prvky; takové zjištění je nepřezkoumatelné. [6] Stěžovatelovu žalobu městský soud v záhlaví označeným rozsudkem v souladu s § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítl; shledal, že skutkový stav ohledně neoprávněného pobytu stěžovatele v období od 24. 5. 2025 do 17. 8. 2025 byl ve věci dostatečně zjištěn. Správní orgán I. stupně se zabýval otázkou platnosti maďarského povolení k pobytu, kdy dotazem na příslušné maďarské orgány ověřil, že toto povolení k pobytu bylo platné pouze do 23. 5. 2025; správní orgán I. stupně se v rámci mezinárodní policejní spolupráce obrátil prostřednictvím společného centra na polské orgány k ověření pobytového statusu stěžovatele v Polsku. Požádal přitom o sdělení, zda stěžovatel může na případný pobyt cestovat v rámci schengenského prostoru. Dle městského soudu tedy správní orgán I. stupně učinil nezbytné kroky k ověření otázek, které mohly být pro řízení významné. Tvrzením ohledně žádosti podané v Polsku se řádně zabýval a na základě informací zjištěných přímo u polských orgánů se s ním v prvostupňovém rozhodnutí vypořádal, přičemž žádné vedené řízení, ani pobytové oprávnění stěžovatele v Polské republice nebylo zjištěno. Žalovaný tyto závěry správního orgánu I. stupně potvrdil, k tomu doplnil, že ani případně podaná žádost by na tom nic neměnila, neboť může mít účinky pouze na území Polska. Soud tedy označil závěry žalovaného ohledně neoprávněného pobytu stěžovatele na území ČR v období od 24. 5. 2025 do 17. 8. 2025 za dostatečné, mající oporu ve správním spise, přezkoumatelné a věcně správné. [7] Závěrem městský soud neshledal pochybení ani v posouzení dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného stěžovatele ve smyslu § 119a odst. 2 a § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Správní orgány v této souvislosti vycházely primárně z výpovědi samotného stěžovatele a přihlédly k tomu, že na území ČR nemá žádné vazby, rodinu ani zázemí, v ČR se vyhýbal plnění svých zákonných povinností a porušil oznamovací povinnost. Byl si vědom svého neoprávněného pobytu, avšak v ČR nečinil žádné kroky k jeho vyřešení, je dospělý, zdravý, schopný se o sebe postarat. Soud se s posouzením správních orgánů ztotožnil. [8] Proti rozhodnutí městského soudu stěžovatel brojí kasační stížností z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Stěžovatel uplatnil konkrétně jedinou námitku týkající se prokázání existence či neexistence pobytového řízení v Polsku. K odůvodnění městského soudu stěžovatel namítá, že pouhý dotaz správního orgánu na existenci řízení je nedostačující za situace, kdy stěžovatel má k dispozici kopii podané žádosti s podacím razítkem. I v ČR orgány veřejné moci existenci učiněného podání podateli běžně potvrzují kopií podání s podacím razítkem. Může se stát, že podání se ztratí, dojde k jeho chybnému zaevidování a nemusí se pak projevit v informačních systémech. Podatel pak existenci podání prokazuje jeho kopií s podacím razítkem a orgány veřejné moci pak musí objasnit rozpor mezi existencí potvrzeného podání a skutečností, že o něm není záznam v informačních systémech. Stejně tak měly správní orgány postupovat i v případě stěžovatele, který důkazní břemeno ohledně podání žádosti v Polsku unesl předložením kopie podání s podacím razítkem. Závěr soudu, že správní orgány zjistily skutečný stav věci, o němž nejsou pochybnosti, proto dle stěžovatele není správný. Pokud by navíc bylo prokázáno, že v Polsku je řízení o jeho žádosti v