5 Azs 54/2026 – Nejvyšší správní soud

5 Azs 54/2026- 14 - text  5 Azs 54/2026 - 16 pokračování USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Viktora Kučery a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: I. P., zast. JUDr. Veronikou Pupalovou, advokátkou se sídlem Májová 606/35, Cheb, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2026, č. j. 36 A 4/202624, takto: I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost. II. Žalobci se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. Odůvodnění: [1] Kasační stížností se žalovaný (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení v záhlaví označeného rozsudku, kterým Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) vyhověl žalobě na ochranu před nezákonným zásahem stěžovatele a určil, že zásah stěžovatele spočívající tom, že žalobci vrátil dne 8. 12. 2025 jako nepřijatelnou jeho žádost o dočasnou ochranu (č. j. OAM04480471/DO2025) byl nezákonný; současně stěžovateli zakázal pokračovat v porušování práv žalobce a přikázal mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti. [2] V odůvodnění vyšel městský soud z toho, že stěžovatel neprokázal deklarovaný důvod nepřijatelnosti žádosti podle § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „lex Ukrajina“), tj., že žádost je podána cizincem, který není uveden v § 3 lex Ukrajina, resp. nespadá pod personální rozsah prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382, jež aktivovalo stav hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny. Pro přiznání ukrajinskému státnímu příslušníku postavení osoby oprávněné podle § 3 odst. 1 lex Ukrajina je v návaznosti na čl. 2 odst. 1 písm. a) prováděcího rozhodnutí nutno kumulativního splnění podmínky (i) pobytu na Ukrajině před 24. 2. 2022 a (ii) vysídlení z Ukrajiny dne 24. 2. 2022 nebo po tomto datu v důsledku vojenské invaze ruských ozbrojených sil. K podmínce ad (i) městský soud uvedl, že samotná skutečnost, že se žalobce v rozhodný den 24. 2. 2022 nenacházel na území Ukrajiny, pro aplikaci § 5 odst. 1 písm. b) lex Ukrajina nestačí. Stěžovatel se přitom spokojil právě s uvedenou skutečností, aniž se zabýval tím, zda skutečné těžiště zájmu žalobce zůstalo na Ukrajině, kam se žalobce po zahájení invaze v roce 2022 vrátil a znovu Ukrajinu opustil v roce 2024, jak je patrné z otisku razítek v jeho v cestovním pase. Proto měl městský soud podmínku ad (ii) za splněnou a stěžovatele zavázal, aby v rámci věcného projednání žádosti žalobce ověřil i splnění podmínky ad (i). [3] V kasační stížnosti stěžovatel zpochybnil závěry městského soudu, které má za nesprávné, založené na extenzivním výkladu, jenž ve výsledku popírá smysl prováděcího rozhodnutí Rady 2022/382. Dále stěžovatel poukázal na rozdílnou judikaturu, jakož i na tzv. soft law – totiž sdělení Komise (2022/C 126 I/01) s názvem: Operační pokyny k provádění prováděcího rozhodnutí Rady 2022/382, které městský soud přešel mlčením. Podle stěžovatele zmíněné prováděcí rozhodnutí zjevně staví na existenci příčinné souvislosti mezi opuštěním území Ukrajiny a vpádem ozbrojených sil Ruské federace na Ukrajinu; tato příčinná souvislost však v případě žalobce dána není, neboť tento opustil Ukrajinu nikoliv v důsledku probíhajícího ozbrojeného konfliktu, ale již dříve z jiných důvodů. Na základě toho stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. [4] Žalobce se ke kasační stížnosti nevyjádřil. [5] Nejvyšší správní soud (NSS) nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační stížnost je včasná a je podána oprávněnou osobou – stěžovatelem, za něhož jedná pověřená osoba s vysokoškolským právnickým vzděláním, které je vyžadováno pro výkon advokacie. Poté, vzhledem k tomu, že jde o kasační stížnost ve věci, v níž před městským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, se NSS ve smyslu § 104a odst. 1 s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle uvedeného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Institut nepřijatelnosti a jeho dopady podrobně zdejší soud vysvětlil v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/200639, č. 933/2006 Sb. NSS. O přijatelnou kasační stížnost se tak může jednat v následujících typových případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu; (2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) ve věci je potřeba učinit judikaturní odklon; (4) v napadeném rozhodnutí krajského soudu bylo shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. [6] Ve světle takto vymezených kritérií Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost předestírá k rozhodnutí otázku, zda lze bez dalšího aplikovat § 5 odst. 1 písm. b) lex Ukrajina, jestliže se cizinec (žalobce) v rozhodný den (24. 2. 2022) nenacházel na území Ukrajiny. Tato otázka však v daném případě podle přesvědčení 5. senátu NSS nenaplňuje žádný z důvodů ad 1) až 4) kritérií přijatelnosti. Nejedná se o otázku, která by dosud nebyla v judikatuře NSS řešena, resp. byla řešena rozdílně či vyžadovala učinit judikaturní odklon; rovněž tak se nejedná o případ zásadního pochybení městského soudu. Naopak, městský soud posoudil případ žalobce v souladu s konstantní judikaturou, od které neshledal NSS důvodu se odchýlit, a proto dospěl k následujícímu závěru. [7] Kasační stížnost je nepřijatelná. [8] Nejvyšší správní soud v první řadě připomíná, že stanovení rozhodného dne (24. 2. 2022) odlišuje osoby, které odešly z Ukrajiny již před zahájením plné invaze ozbrojených sil Ruské federace (např. z pracovních, studijních či jiných důvodů), od těch, které odešly až po tomto datu, kdy došlo k rozšíření do té doby teritoriálně omezené ruské agrese vůči Ukrajině na v podstatě celé území. U posléze uvedených osob lze vycházet z toho, že hlavním důvodem opuštění země původu pro ně byla právě ruská agrese, což lze vztáhnout též na případ žalobce. [9] Žalobce sice opustil Ukrajinu ještě před zahájením plné invaze ruských ozbrojených sil, přičemž v rozhodný den se nacházel v zahraničí, jak je patrné z cestovního pasu žalobce, jakož i jeho poznámky v tiskopise „žádosti o poskytnutí dočasné ochrany“, dle níž se dne 24. 2. 2022 nacházel na území Slovenska. Následně se však žalobce na Ukrajinu vrátil a poté ji opět opustil, přicestoval do České republiky a požádal zde dne 8. 12. 2025 o poskytnutí dočasné ochrany. Opětovné opuštění Ukrajiny, kde nadále probíhá ozbrojený konflikt, je přitom ze strany žalobce zcela pochopitelné, naopak nepochopitelný je „šablonovitý“ postup stěžovatele vycházející zjednodušeně a bez dalšího pouze z předchozího vycestování žalobce z Ukrajiny, a tedy absence nutné příčinné souvislosti s ozbrojeným konfliktem. Tento postup stěžovatele popírá relevantní judikatura, která vychází z toho, že dočasná ochrana je mimořádným nástrojem, který reaguje na akutní situaci hromadného přílivu vysídlených osob, které uprchly z oblastí ozbrojených konfliktů, což je jistě i případ žalobce, jehož v tomto ohledu nijak nediskvalifikuje skutečnost, že Ukrajinu opustil před 24. 2. 2022, poté se na její území vrátil a následně ji znovu opustil v souvislosti s přetrvávajícím ozbrojeným konfliktem; shodně srov. rozsudek městského soudu ze dne 20. 6. 2025, č. j. 5 A 15/202537, na který navázal Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 6. 3. 2026, č. j. 5 Azs 258/202514. [10] Podmínka ad (ii) pro přiznání postavení osoby v působnosti dočasné ochrany, tak byla splněna, jak správně uzavřel městský soud. A jdeli o podmínku ad (i), tj. pobyt žalobce na Ukrajině před 24. 2. 2022, je potřeba poznamenat, že se jí správní soudy rovněž zabývaly, a to opakovaně; viz k tomu zejména rozsudek městského soudu ze dne 17. 8. 2023, č. j. 18 A 54/202332, který vyšel z definice statusu vysídlené osoby s tím, že pod podmínkou pobytu na Ukrajině před 24. 2. 2022 „si lze představit v prvé řadě to, že se žadatel musel na Ukrajině fyzicky nacházet. Z užití pojmu pobývat (nikoli zdržovat či nacházet se) a znění dalších jazykových verzí (residing atd.) lze nad rámec toho dovodit, že by mělo jít o dlouhodobější, stálejší pobyt, jak uváděl žalovaný ve svém vyjádření. Žadatel by skutečně měl na Ukrajině pobývat dlouhodobě (mít tam bydliště, těžiště svých zájmů, žít tam)“ (bod 27. odůvodnění). [11] Na citovaný rozsudek navázal městský soud v dalších rozhodnutích – jde o rozsudky ze dne 2. 11. 2023, č. j. 11 A 111/202362, a ze dne 26. 3. 2024, č. j. 15 A 137/202346, v nichž důvody nepřijatelnosti žádosti dle § 5 odst. 1 písm. b) lex Ukrajina také neobstály. To posléze ke kasační stížnosti stěžovatele proti rozsudku