6 Ads 95/2025 — Nejvyšší správní soud

6 Ads 95/2025- 25 - text  6 Ads 95/2025 - 28 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Veroniky Juřičkové a soudců Filipa Dienstbiera a Václava Štencla v právní věci žalobce: K. H., zastoupený JUDr. Patrikem Novosadem, advokátem, sídlem Králova 1283, Valašské Meziříčí, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 6. 2024, č. j. MPSV2024/91659924/2, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě  pobočky v Olomouci ze dne 28. 5. 2025, č. j. 72 Ad 40/202425, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ostravě  pobočky v Olomouci ze dne 28. 5. 2025, č. j. 72 Ad 40/2024  25, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Vymezení případu [1] Úřad práce České republiky – Krajská pobočka ve Zlíně (dále jen „úřad práce“) rozhodnutím ze dne 14. 3. 2024, č. j. 74309/24/VS, odňal žalobci příspěvek na bydlení od 1. 1. 2024, s odůvodněním, že žalobce znemožnil provedení šetření v místě bydliště, které mělo být provedeno za účelem ověření skutečností rozhodných pro nárok na příspěvek na bydlení a jeho výši. Pochybnosti o rozhodných skutečnostech vznikly úřadu práce na základě žalobcova vyjádření ze dne 23. 1. 2024, a proto vyzval žalobce k provedení šetření v místě bydliště, které mělo proběhnout dne 6. 2. 2024. Odvolání žalobce proti tomuto rozhodnutí žalovaný zamítl rozhodnutím označeným v záhlaví tohoto rozsudku a prvostupňové rozhodnutí úřadu práce potvrdil. [2] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Ostravě  pobočky v Olomouci, v níž zpochybnil průběh šetření v místě bydliště dne 6. 2. 2024 zachycený v úředním záznamu. V této souvislosti namítl, že na podporu svých tvrzení navrhl žalovanému provedení důkazů, především výslech konkrétních úředních osob, které měly šetření provádět. Správní orgány však neodůvodnily, proč tyto důkazy neprovedly. Při nahlížení do spisu pak žalobce zjistil, že správní spis neobsahuje soupis listin, které jsou jeho součástí (spisový přehled) a ve vydaném prvostupňovém rozhodnutí absentuje vymezení podkladů, z nichž úřad práce vycházel. Žalobce též poukázal na skutečnost, že žalovaný v rozhodnutí o odvolání zmiňuje jakýsi dřívější pokus o šetření dne 10. 10. 2023, který měl žalobce rovněž znemožnit. Úřední záznam o tomto šetření však není součástí správního spisu, tudíž se s ním žalobce nemohl seznámit a vyjádřit se k němu. Žalobce měl dále za to, že úřední záznam ze dne 6. 2. 2024 nemůže obstát jako jediný „důkaz“ prokazující skutkový stav věci, který byl žalobcem v řízení zpochybněn, a jako jediný podklad vydaných správních rozhodnutí. K tomu žalobce odkázal na judikaturu správních soudů. Žalobce rovněž zpochybnil závěr žalovaného, že mu za leden 2024 nevznikl nárok na dávku. Příspěvek na bydlení, o který žalobce požádal dne 16. 10. 2023, mu byl přiznán rozhodnutím úřadu práce č. j. 321341/23/VS od 1. 10. 2023 na časově neomezené období, a podle § 51a zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, mu proto tento nárok náležel i v prvním čtvrtletí bezprostředně následujícího kalendářního roku. Žalobci tedy nebylo možno příspěvek odejmout zpětně od 1. 1. 2024. V této souvislosti žalobce upozornil, že dne 29. 6. 2024 znovu podal žádost o příspěvek na bydlení, přičemž úřad práce v řízení o této žádosti provedl dne 10. 7. 2024 šetření v místě bydliště, při němž nezjistil žádná pochybení. Žalobce proto vyzval krajský soud, aby při rozhodování věci samé zohlednil i tyto skutečnosti. [3] Krajský soud žalobu rozsudkem označeným v záhlaví zamítl. Dospěl k závěru, že žalobce znemožnil dne 6. 2. 2024 provedení šetření v místě bydliště, a tudíž neprokázal naplnění podmínek nároku na dávku. Pokus o provedení šetření v místě žalobcova bydliště byl zaznamenán v úředním záznamu, jehož obsah žalobce nevyvrátil. Důkazní břemeno přitom v řízeních na žádost leží primárně na žadateli o dávku. Úřad práce tak dle krajského soudu postupoval v souladu se zákonem, odňalli žalobci dávku – příspěvek na bydlení dle § 65 odst. 3 zákona o státní sociální podpoře. [4] Dle krajského soudu se správní orgány také dostatečně vypořádaly se všemi námitkami žalobce a řádně odůvodnily, proč neprovedly navržené důkazy. Z pohledu krajského soudu se nejednalo o opomenuté důkazy. Krajský soud zdůraznil, že žadatel o dávku musí strpět zásah do soukromí formou šetření v místě bydliště a poskytnout v této souvislosti potřebnou součinnost (včetně povinnosti mít v místě bydliště funkční zvonek). Vzhledem k tomu, že žalobce šetření opakovaně neumožnil, bylo dle krajského soudu rozhodnutí o odnětí dávky vydáno v souladu se zákonem. [5] Krajský soud neshledal důvodnou ani žalobcovu námitku, že mu příspěvek na bydlení byl odňat v rozporu se zákonem zpětně od 1. 1. 2024. Krajský soud upozornil, že žalobce neumožnil šetření v místě bydliště již dne 10. 10. 2023, v důsledku čehož neosvědčil podmínky nároku na dávku ani ke dni 31. 12. 2023. Proto mu byl příspěvek správně odňat již od data 1. 1. 2024, ustanovení § 51a odst. 1 a 2 zákona o státní sociální podpoře se dle krajského soudu neuplatní. II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného [6] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost. Namítá, že správní orgány a krajský soud nedostály pravidlům spravedlivého procesu, jdeli o stěžovatelovo právo předložit důkazy na podporu vlastních tvrzení týkajících se skutkového stavu věci. To vedlo dle stěžovatele k tomu, že skutkový stav zjištěný toliko na podkladě jednostranně a subjektivně sepsaného úředního záznamu nebyl zjištěn spolehlivě. Stěžovatel dále shodně jako v podané žalobě vytkl žalovanému, že mu neumožnil seznámit se se všemi podklady pro rozhodnutí a vyjádřit se k nim. V této souvislosti především upozornil, že mu byla upřena možnost seznámit se s úředním záznamem, který by měl zachycovat pokus o šetření v místě žalobcova bydliště dne 10. 10. 2023, a vyjádřit se k němu. Tento úřední záznam je dle stěžovatele poprvé zmiňován až v rozhodnutí žalovaného o odvolání a není součástí spisového materiálu. S touto žalobní námitkou se však krajský soud vůbec nevypořádal, pouze v napadeném rozsudku obecně uvedl, že stěžovatel byl poučen o možnosti seznámit se s podklady pro rozhodnutí, což také učinil. Krajský soud však nereagoval na konkrétní námitku, že uvedený úřední záznam není obsažen ve správním spisu. Stěžovatel taktéž poukazuje na procesní pochybení při vedení správního spisu, neboť spisový přehled nebyl veden od počátku řízení, ale byl doplněn až následně, na základě stěžovatelova upozornění. Krajský soud také dovodil, že úřad práce se o provedení šetření v místě bydliště pokusil na základě existence nájemní smlouvy na byt. Toto tvrzení však není dle stěžovatele pravdivé, neboť nájemní smlouva se týká odlišné nemovitosti. [7] Stěžovatel dále namítá, že krajský soud nerozlišuje mezi řízením zahajovaným na žádost (přiznání dávky) a řízením vedeným z moci úřední (odnětí dávky). To má dle jeho názoru nepochybně vliv na povinnost dokazování. Krajský soud uvádí, že stěžovatel obsah úředního záznamu vztahujícího se k šetření dne 6. 2. 2024 nevyvrátil, ačkoli stěžovatel od samého počátku tvrdí, že skutkový stav nebyl zjištěn úplně a dostatečně určitě. Stěžovatel připomněl, že konzistentně tvrdí, že úřední osoby zaznamenaly do úředního záznamu neobjektivní a nepravdivé údaje (viz obsah jím učiněných podání ze dne 6. 2. 2024 a ze dne 28. 2. 2024, obsah odvolání i správní žaloby), a proto za účelem náležitého zjištění skutkového stavu požadoval mj. provést jejich výslech v řízení. Správní orgány však důkazním návrhům stěžovatele nevyhověly. Stěžovatel uvádí, že důkazní návrhy opětovně neuplatnil v řízení před krajským soudem, neboť úkolem správního soudnictví, které je založeno na kasačním principu, není vytvářet další stupeň v hierarchii správních orgánů. Ani krajský soud se přitom stěžovatele nezastal. [8] Stěžovateli dále není srozumitelné to, jakým způsobem se žalovaný a krajský soud vypořádali s jeho námitkou týkající se odnětí dávky právě od 1. 1. 2024. Výklad krajského soudu dle stěžovatele koliduje s § 57 odst. 1 zákona o státní sociální podpoře. Ke dni 31. 12. 2023 zde existovalo pravomocné rozhodnutí o přiznání dávky stěžovateli od 1. 10. 2023, tedy nárok na dávku trval. Podle § 51a a § 57 odst. 1 zákona o státní sociální podpoře měla být stěžovateli vyplacena dávka za leden 2024 do konce února 2024, v rozporu se zákonem však vyplacena nebyla, přestože rozhodnutí o odnětí dávky bylo předběžně vykonatelné až ode dne 14. 3. 2024, kdy bylo vydáno. Navíc tvrzení krajského soudu, že stěžovatel neumožnil šetření v místě bydliště opakovaně, a sice již dne 10. 10. 2023, nemá oporu ve spisovém materiálu. Je tedy procesně nepoužitelné a nebylo možno z této skutečnosti vycházet. [9] Žalovaný práva vyjádřit se ke kasační stížnosti nevyužil. III. Posouzení Nejvyšším správním s