6 Azs 77/2026 – Nejvyšší správní soud

6 Azs 77/2026- 40 - text  6 Azs 77/2026 - 42 pokračování USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Filipa Dienstbiera a soudců Štěpána Výborného a Veroniky Juřičkové v právní věci žalobce: V. P. V., zastoupený Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, sídlem Olšanská 2176/2, Praha 3, za účasti: I) A. T. V., II) T. T., III) J. T., zastoupená zákonnou zástupkyní T. T., IV) H. A. P., proti rozhodnutí žalované ze dne 23. 12. 2025, č. j. CPR396732/ČJ2025930310V223, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 3. 2026, č. j. 17 A 1/202672, takto: I. Kasační stížnost žalobce se odmítá pro nepřijatelnost. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. IV. Osoby zúčastněné na řízení I) – IV) nemají právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení věci a rozsudek krajského soudu [1] Krajské ředitelství policie Karlovarského kraje, odbor cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále jen „správní orgán I. stupně“), uložilo žalobci rozhodnutím ze dne 25. 9. 2025, č. j. KRPK3060188/ČJ2022190022, povinnost opustit území členských států Evropské unie podle § 50a odst. 2 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Důvodem bylo zrušení žalobcova povolení k trvalému pobytu (žalobce byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 7. 2016, č. j. 2 T 18/20152384, odsouzen k trestu odnětí svobody v délce jedenácti let za spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy ve formě organizátorství a přečinu nedovoleného ozbrojování). Odvolání žalobce žalovaná shora označeným rozhodnutím zamítla a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdila. [2] Žalobce se proti rozhodnutí žalované bránil žalobou, kterou Krajský soud v Plzni v záhlaví specifikovaným rozsudkem zamítl. Správní orgán I. stupně i žalovaná se podle soudu podrobně zabývaly přiměřeností uloženého opatření a zohlednily všechny okolnosti svědčící jak ve prospěch, tak v neprospěch žalobce. S jejich hodnocením se krajský soud ztotožnil. V řízení nevyvstaly žádné mimořádné okolnosti, pro něž by byla přítomnost žalobce na území ČR nezbytná. Naopak existuje veřejný zájem na jeho vycestování, neboť se dopustil v ČR závažné trestné činnosti. S tím souvisí i délka doby, po niž se žalobce případně nebude moct vrátit do České republiky. Ztíženou možnost návratu považoval soud za logický důsledek žalobcovy trestné činnosti. Dodal však, že jeho trestní minulost a priori nevylučuje možnost udělení krátkodobého víza. II. Kasační stížnost, vyjádření žalované a osob zúčastněných na řízení [3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) brojí proti rozsudku krajského soudu kasační stížností z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Namítá, že jak krajský soud, tak před ním správní orgány, nedostatečně posoudily intenzitu zásahu do práva na respektování soukromého a rodinného života. Napadený rozsudek považuje za nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů a současně za nezákonný, neboť uložení povinnosti opustit území je v rozporu s čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Krajský soud citované ustanovení nesprávně vyložil a nevzal v potaz všechna kritéria pro poměřování přiměřenosti. [4] Stěžovatel připomíná, že v ČR pobývá již od roku 1980, plně se integroval do zdejšího prostředí a žije zde i celá jeho nejbližší rodina (manželka, děti a vnučka). Manželka je držitelkou povolení k trvalému pobytu, potomci jsou státními občany ČR. V zemi původu již stěžovatel nemá žádné zázemí, v případě návratu by se ocitl osamocen a bez možnosti podpory blízkých osob. Stěžovatelova manželka se potýká se zdravotními problémy a jak v osobním, tak v pracovním životě spoléhá na jeho pomoc. V případě vycestování stěžovatele by byla nucena ukončit podnikatelskou činnost a ocitla by se ve finanční tísni. S ohledem na délku soužití by odloučení od manžela nesla velmi těžce. Stěžovatel dle svého přesvědčení prokázal, že jeho přítomnost na území ČR je nezbytná. Krajský soud dostatečně nezohlednil, že stěžovateli bude s ohledem na záznam v rejstříku trestů trvale, či minimálně na dlouhou dobu znemožněno vrátit se do ČR. Krajský soud přisoudil přílišnou váhu trestní minulosti stěžovatele, a to navzdory skutečnosti, že již byl z výkonu trestu podmíněně propuštěn a od té doby vede řádný život. [5] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že se ztotožňuje se způsobem, jakým věc posoudil krajský soud. [6] Osoba zúčastněná na řízení IV (stěžovatelova manželka) ve vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že Českou republiku oba s manželem považují za svůj domov, neboť zde žijí dlouhodobě a narodily se jim zde obě (dnes již dospělé) děti. Naopak ve Vietnamu nemá stěžovatel žádné zázemí. Stěžovatel sice spáchal trestný čin, ale trest odnětí svobody již vykonal a od té doby se chová řádně a dodržuje právní předpisy. S ohledem na svůj zhoršený zdravotní stav spoléhá osoba zúčastněná na řízení IV na stěžovatelovu pomoc a je pro ni důležité, aby mohl v České republice zůstat. III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [7] Kasační stížnost je přípustná. Jedná se však o věc, v níž před krajským (městským) soudem rozhoduje specializovaný samosoudce, a v souladu s § 104a odst. 1 s. ř. s. je proto nejprve nutné posoudit, zda je kasační stížnost přijatelná, tedy zda svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. [8] Institutem nepřijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení správního se Nejvyšší správní soud podrobně zabýval v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/200639, č. 933/2006 Sb. NSS. V něm vymezil, že o přijatelnou kasační stížnost se bude jednat v následujících typových případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu; (2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon; (4) v napadeném rozhodnutí krajského (městského) soudu bylo shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. [9] Nejvyšší správní soud v posuzované věci neshledal naplnění žádného z uvedených důvodů přijatelnosti. Kasační stížnost je proto nepřijatelná. [10] Nejvyšší správní soud konstatuje, že rozsudek krajského soudu není nepřezkoumatelný, neboť je náležitě odůvodněný a srozumitelný a je z něj jednoznačně patrné, jak o věci soud smýšlel a z jakého důvodu nepovažoval žalobní argumentaci za důvodnou. Krajský soud se zabýval přiměřeností napadeného rozhodnutí o povinnosti stěžovatele opustit území a posoudil rovněž námitky týkající se omezené možnosti stěžovatele navrátit se na území ČR. Odůvodnění rozsudku dostálo požadavkům vyplývajícím z ustálené judikatury (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/200674, č. 1566/2008 Sb. NSS, či rozsudek ze dne 24. 3. 2010, č. j. 1 Afs 113/200969, č. 2065/2010 Sb. NSS). [11] K věci samé stěžovatel především namítá, že správní orgány a následně krajský soud řádně neposoudily přiměřenost dopadů sporovaného rozhodnutí do jeho soukromého a rodinného života a rovněž do života jeho rodinných příslušníků (manželky, zletilých dětí a vnučky). [12] Obdobnými otázkami se Nejvyšší správní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval. Z ustálené judikatury vyplývá, že přiměřeností rozhodnutí z pohledu možného zásahu do soukromého a rodinného života se musí správní orgány zabývat i v řízení o uložení povinnosti opustit území podle § 50a zákona o pobytu cizinců (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2017, č. j. 7 Azs 24/201729, č. 3574/2017 Sb. NSS, ze dne 19. 12. 2018, č. j. 8 Azs 290/201827, č. 3852/2019 Sb. NSS, či ze dne 23. 4. 2021, č. j. 3 Azs 45/201933). Do značné míry lze přitom vycházet i z judikatury vztahující se k posuzování přiměřenosti správního vyhoštění, a to s přihlédnutím k tomu, že povinnost opustit území představuje ze své podstaty zásah méně intenzivní, neboť s ním není spojeno stanovení doby, po niž je stěžovateli zakázán vstup na území (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 10. 2021, č. j. 5 Azs 312/201953). V rozsudku ze dne 22. 7. 2016, č. j. 5 Azs 39/201532, Nejvyšší správní soud konstatoval, že při vážení ochrany veřejného pořádku a práva cizince na respektování soukromého a rodinného života je třeba zohlednit zejména následující kritéria: „(1) rozsah, v jakém by byl rodinný nebo soukromý život narušen, (2) délku pobytu cizince ve smluvním státě, který hodlá cizince vyhostit, (3) rozsah sociálních a kulturn