7 Ads 52/2025 — Nejvyšší správní soud

7 Ads 52/2025- 27 - text  7 Ads 52/2025 - 33 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Milana Podhrázkého, soudkyně Jiřiny Chmelové a soudce Davida Hipšra v právní věci žalobkyně: TechFides Solutions s.r.o., se sídlem Šumavská 416/15, Brno, zastoupená Mgr. Janou Sedlákovou, advokátkou se sídlem Purkyňova 648/125, Brno, proti žalovanému: Státní úřad inspekce práce, se sídlem Kolářská 451/13, Opava, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 2. 2025, č. j. 31 Ad 7/202379, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci a rozsudek krajského soudu [1] Oblastní inspektorát práce pro Jihomoravský a Zlínský kraj (dále též „správní orgán prvního stupně“) rozhodnutím ze dne 9. 2. 2023 č. j. 36180/9.30/228 shledal žalobkyni vinnou ze spáchání přestupku podle § 140 odst. 1 písm. c) zákona o zaměstnanosti. Tohoto přestupku se měla dopustit tím, že umožnila třem fyzickým osobám výkon nelegální práce podle § 5 písm. e) bod 1 zákona o zaměstnanosti, když jim umožnila výkon závislé práce programátora mimo pracovněprávní vztah. Za spáchání tohoto přestupku uložil správní orgán prvního stupně žalobkyni pokutu podle § 140 odst. 4 písm. f) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve výši 135 000 Kč. Toto rozhodnutí napadla žalobkyně odvoláním, na základě čehož jej žalovaný rozhodnutím ze dne 5. 9. 2023 č. j. 3944/1.30/233 částečně zrušil – konkrétně v rozsahu výroku I. bodu 3 a v této části řízení zastavil. Současně žalovaný snížil původně uloženou pokutu na částku 80 000 Kč, ve zbytku však původní rozhodnutí potvrdil a odvolání zamítl. [2] Rozhodnutí žalovaného následně žalobkyně napadla žalobou u Krajského soudu v Brně. Ten v záhlaví uvedeným rozsudkem ve výroku I. řízení zastavil ve vztahu k výroku II. rozhodnutí žalovaného, neboť žalobkyně v průběhu řízení vzala žalobu v tomto rozsahu částečně zpět. Výrokem II. pak krajský soud ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl. Výroky III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že žalobkyni ani žalovanému nepřiznal náhradu nákladů řízení. Krajský soud se ztotožnil se správními orgány v tom, že podmínky spolupráce, které měla žalobkyně s programátory nastavené, splňovaly znaky závislé práce, kterou v souladu s § 3 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, lze vykonávat pouze v pracovněprávním vztahu, neníli upravena zvláštními právními předpisy. [3] K námitce nesprávného vymezení skutku ve výroku prvostupňového rozhodnutí krajský soud uvedl, že přestože je popis skutku ve výroku zásadní pro jeho nezaměnitelnou identifikaci, nelze na něj klást přehnané nároky, přičemž v případě umožnění nelegální práce postačuje uvést, komu, kdy a v jakém oboru byla činnost umožněna a komu je toto jednání přičítáno. Podrobné posouzení všech znaků závislé práce, včetně soustavnosti, náleží podle jeho názoru až do odůvodnění rozhodnutí. [4] Krajský soud dále zdůraznil, že pokud správní orgány doloží naplnění všech znaků závislé práce, nelze se úspěšně dovolávat ani autonomie vůle v rámci soukromého práva. Kogentní normy pracovního práva totiž stanovují jasné limity, jejichž překročením žalobkyně podle názoru krajského soudu naplnila skutkovou podstatu přestupku podle § 140 zákona o zaměstnanosti. [5] V návaznosti na výše uvedené se krajský soud zabýval tím, zda v projednávané věci došlo k faktickému naplnění jednotlivých znaků závislé práce. U prvního znaku, tedy soustavnosti, konstatoval, že o dlouhodobém charakteru činnosti svědčí řada zjištěných skutečností, přestože kontrola samotná zachycuje pouze stav v době samotné kontroly. Soustavnost a dlouhodobost spolupráce v tomto případě jednoznačně vyplynuly z výpovědí žalobkyně, programátorů, ze situace na místě i z předložených faktur za několik po sobě jdoucích měsíců. Jelikož ani sama žalobkyně dlouhodobost vykonávané práce nerozporovala, označil soud tento znak za nepochybně naplněný. [6] V otázce osobního výkonu práce dospěl krajský soud k závěru, že také naplnění tohoto znaku je zcela zřejmé. Nejenže totiž byli programátoři v době kontroly na pracovišti fyzicky přítomni, ale také výslovně potvrdili, že zadané úkoly zpracovávají pouze oni sami. Skutečnost, že žalobkyně s tímto osobním plněním od počátku počítala, dokládá i to, že si jejich odborné znalosti předem cíleně otestovala ve výběrovém řízení. Další okolností, která podporovala závěr o naplnění tohoto znaku, bylo zjištění, že programátoři evidovali čas strávený činností pro žalobkyni v systému JIRA a na základě takto zaznamenaných hodin byli následně odměňováni. Krajský soud také považoval za zcela příhodnou otázku, jakým způsobem by byl řešen výpadek programátorů v případě jejich nemoci. Uzavřel, že jelikož z provedeného dokazování vyplynulo, že by případnou náhradu za chybějící programátory zajišťovala žalobkyně a programátoři by danou situaci sami nijak neřešili, byl prvek osobního výkonu práce ze strany programátorů nepochybný. Současně k tomu krajský soud doplnil, že tvrzení žalobkyně o ekonomické výhodnosti a obvyklosti takového nastavení vztahů v tomto odvětví nijak nevyvrací závěry správních orgánů, že se nejednalo o samostatné podnikání, a naopak pouze dokresluje faktické nastavení vztahů, které vykazuje znaky závislé práce. [7] Naplnění znaku vztahu nadřízenosti a podřízenosti dovodil krajský soud z poskytnutí součinnosti programátorů, podle kterého vykonávali práci na základě pokynů žalobkyně, konkrétně projektového vedoucího. Ten jim přiděloval úkoly, stanovoval termíny a kontroloval jejich plnění. Spolupráce navíc vyžadovala úzkou koordinaci se zaměstnanci žalobkyně a účast na společných poradách v určený čas. Krajský soud dále zdůraznil, že programátoři fakticky nejednali vlastním jménem, ale jménem žalobkyně, která nesla odpovědnost za výsledek vůči zákazníkům. Tuto závislost podtrhlo také smluvní nastavení autorských práv, kdy programátoři žalobkyni bezúplatně poskytli výhradní licence ke svým dílům a vzdali se práva na uvádění svého jména na daných autorských dílech. Soud odmítl argumentaci žalobkyně stran běžné dodavatelské odpovědnosti s tím, že v případě skutečného samostatného podnikání by museli za vady díla odpovídat přímo sami programátoři, což se v projednávané věci nedělo. [8] Dalším indikátorem závislé práce byla pro krajský soud ekonomická závislost. Programátoři pracovali pouze u žalobkyně, a to v rozsahu odpovídajícím 8 hodinám denně, které fakturovali podle stanovené hodinové sazby. Odměna z této činnosti tedy tvořila pro programátory ekonomicky významný zdroj příjmů, což odpovídalo podmínkám ekonomické závislosti podle judikatury Nejvyššího správního soudu. [9] Krajský soud se neztotožnil ani s argumentem žalobkyně, že programátoři mohli zakázku kdykoliv odmítnout, jelikož ze smluvní dokumentace vyplynulo, že tuto možnost měli pouze tehdy, pokud by byla žalobkyně v prodlení s úhradou sjednané odměny. V ostatních případech byli programátoři povinni zadanou práci vykonat, což soud interpretoval jako další doklad jejich podřízenosti. Stejně tak možnost práce z domova či flexibilní pracovní doba nemohly podle soudu závěr o závislé práci vyvrátit, jelikož se pracovní režim programátorůOSVČ nijak výrazně nelišil od režimu programátorůzaměstnanců, kteří mohli využívat podobných benefitů. Volnost v místě a čase výkonu práce tak nebyla projevem podnikatelské svobody, ale nastavením firemní kultury žalobkyně. [10] K rozsahu provedeného dokazování krajský soud uvedl, že správní orgány splnily svou povinnost zjistit skutkový stav bez důvodných pochybností. Vzhledem k tomu, že prvek závislosti byl jednoznačně prokázán na základě jiných zjištěných okolností, nebylo již nutné zkoumat, zda si programátoři mohli zajistit zakázky i jinde. Takový postup by byl podle krajského soudu nadbytečný zejména proto, že oba programátoři sami potvrdili svou výhradní činnost pro žalobkyni. II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného [11] Proti rozsudku krajského soudu, konkrétně jeho výrokům II., III. a IV., podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek v rozsahu napadených výroků zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. [12] V rámci prvního argumentačního okruhu stěžovatelka namítá, že správní orgán prvního stupně ve výroku svého rozhodnutí vymezil skutek jako jednorázové jednání ke konkrétnímu dni. S odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu stěžovatelka zdůrazňuje, že nezbytným předpokladem odpovědnosti za výše popsaný přestupek je jeho soustavnost. Pokud tedy správní orgán v popisu skutku omezil trvání nelegální práce na jeden jediný den, nemůže být podmínka soustavnosti podle jejího názoru naplněna, což podle jejího názoru vede k nepřezkoumatelnosti prvostupňového správního rozhodnutí. Stěžovatelka přit