7 Afs 98/2025 – Nejvyšší správní soud

7 Afs 98/2025- 33 - text  7 Afs 98/2025-36 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Podhrázkého, soudce Davida Hipšra a soudkyně Jiřiny Chmelové v právní věci žalobce: M. V., zast. Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem se sídlem Sluneční nám. 14/2588, Praha 5, proti žalovanému: Finanční úřad pro Karlovarský kraj, se sídlem Krymská 2a, Karlovy Vary, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 2. 2025, č. j. 77 Af 9/2023-35, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 4. 7. 2023, č. j. 352824/23/2400-11450-405128, zamítl námitku žalobce proti předepsání úroku, jež mu bylo oznámeno dne 14. 3. 2023 vyrozuměním č. j. 189197/23/2407-50521-400188. Žalobci byl předepsán úrok z neoprávněného jednání správce daně (vzniklého do 31. 12. 2020 podle § 254 daňového řádu ve znění účinném do 31. 12. 2020) a pokračující jako úrok z nesprávně stanovené daně (od 1. 1. 2021 dle téhož ustanovení ve znění účinném od 1. 1. 2021) týkající se pokuty ve výši 50 000 Kč za porušení povinností souvisejících s kontrolním hlášením za 2. čtvrtletí 2018 (platební výměr na pokutu byl v návaznosti na soudní přezkum zrušen). [2] Rozhodnutí žalovaného o zamítnutí námitky napadl žalobce u Krajského soudu v Plzni. Poukazoval na to, že žalovaný pro určení výše úroku od 1. 1. 2021 použil sazbu 8 % p. a. + reposazbu vyhlášenou ČNB (a to s odkazem na bod 11 přechodných ustanovení zákona č. 283/2020 Sb., věty druhé). Namítal, že pro určení výše úroku dle § 254 daňového řádu se použije právo účinné v době, kdy dluh vznikl, a proto mu měl žalovaný přiznat úrok v sazbě 14 % p. a. + reposazba vyhlášená ČNB. [3] Krajský soud žalobu v záhlaví označeným rozsudkem zamítl. Zdůraznil, že jeho rozhodnutí je předznamenáno na věc dopadající judikaturou. Konkrétně odkázal na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 12. 2022, č. j. 61 Af 13/2021-24, v obsahově totožné věci. Dodal, že kasační stížnost proti tomuto (odkazovanému) rozsudku Nejvyšší správní soud zamítl rozsudkem ze dne 18. 1. 2024, č. j. 4 Afs 314/2022-19. Z odkazovaných rozsudků mimo jiné především plyne, že s ohledem na přechodné ustanovení čl. II bodu 11 zákona č. 283/2020 Sb. Se úrok z neoprávněného jednání správce daně do 31. 12. 2020 uplatňoval podle původní právní úpravy, přičemž až od 1. 1. 2021, tj. s účinností nové právní úpravy, platí, že úrok z nesprávně stanovené daně vzniká každý den samostatně. Ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona se na úrok uplatní zákon ve znění účinném od tohoto data. Nejednalo o nepřípustnou retroaktivitu. Zákon č. 283/2020 Sb. obsahuje přechodná ustanovení (v čl. II bodech 11 a 12) upravující časovou působnost uplatňování § 254 a nového § 251a daňového řádu na již vzniklé právní vztahy. Přijetím nové právní úpravy úroku nedošlo k nepřípustnému zásahu do již nabytých práv. Krajský soud uzavřel, že soudy již přitakaly tomu, že postup správce daně stran výpočtu úroku v situacích, jaká je i v případě žalobce ve věci nynější, byl správný. Přijetím nové právní úpravy úroku z nesprávně stanovené daně nedošlo k nepřípustnému zásahu do již nabytých práv žalobce. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [4] Žalobce (stěžovatel) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost. Navrhl zrušení rozsudku krajského soudu i žalobou napadeného rozhodnutí. Má především za to, že novela povedená zákonem č. 283/2020 Sb. je protiústavní. [5] Podle stěžovatele je podstatou sporu otázka, zda je přípustné, aby zákonodárce radikálně snížil výši odškodnění za nezákonnosti spáchané před účinností zmíněné novely. Stěžovatel si v krátkém časovém prostoru musel opatřit zdroje na úhradu pokuty (což se mu nezdařilo a pokuta musela být exekvována) a s právním zástupcem dohodnout cenu za vypracování žaloby (součástí tohoto procesu je i určení výše možného odškodnění od státu). Zákonodárce zasáhl do uzavřeného skutkového stavu a porušil stěžovatelovo legitimní očekávání odškodnění. Snížení úroku je pravou retroaktivitou, neboť zpětně mění jeho právo na určitou výši úroku, které se má podle judikatury řídit právem účinným v době vzniku a trvání daňového dluhu. I kdyby se jednalo o nepravou retroaktivitu, je nepřípustná. Zákonodárce v důvodové zprávě neuvedl silný veřejný zájem odůvodněný mimořádnými okolnostmi, který by převážil jeho oprávněný zájem na setrvání starého práva. Snížením odškodnění novela zasáhla do uzavřeného skutkového stavu. Při podání žaloby stěžovatel nabyl legitimní očekávání na úrok podle sazby platné do 31. 12. 2020. Stěžovatel se opírá o judikaturu (Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva), podle níž je legitimní očekávání (včetně očekávání nabytí majetku, jako jsou veřejnoprávní nároky) chráněno jako součást vlastnického práva dle čl. 11 odst. 1 Listiny. Stát porušil svůj „smluvní závazek“ tím, že jednostranně snížil výši odškodnění za svou nezákonnou činnost poté, co daň vyměřil a peníze inkasoval. Snížení odškodnění zasáhlo do finančních parametrů dohody s právním zástupcem a jeho kalkulací při opatřování zdrojů na úhradu daně. Princip smluvní svobody a autonomie vůle je chráněn čl. 2 odst. 3 Listiny. Zásada pacta sunt servanda vyplývající z čl. 1 odst. 1 Ústavy garantuje, že smlouva a její důsledky budou veřejnou mocí respektovány. Podle stěžovatele rovněž došlo k porušení ústavního principu neakcesorické rovnosti. Zákonodárce snížením odškodnění vytvořil zvláštní skupinu daňových subjektů, která je determinována tím, že jí stát před 1. 1. 2021 nezákonně zabavil finanční prostředky a část tohoto odškodnění má být použita na státní politiku správní dekriminalizace daňových delikventů. [6] Stěžovatel dále upozornil na to, že na judikaturu citovanou krajským soudem navázal rozsudek NSS ze dne 26. 4. 2024, č. j. 10 Afs 289/2022-56, podle něhož novela daňového řádu provedená zákonem č. 170/2017 Sb. nezbavuje daňový subjekt možnosti požadovat náhradu škody vzniklou nezákonným rozhodnutím, pouze mění režim, v němž by případná škoda byla nahrazena. Nesprávnost závěrů tohoto rozsudku ukázal nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2025, sp. zn. I. ÚS 2293/23. Podle stěžovatele se závěry tohoto nálezu plně prosadí i v jeho věci, protože jsou oba případy srovnatelné. Oba se týkají nároku na úroky (kompenzaci) vzniklé v důsledku nesprávného postupu státního orgánu při správě peněz, souvisí (přímo či nepřímo) s aplikací § 254 daňového řádu, řeší problematiku časové působnosti (retroaktivity) a jejího dopadu na trvající nároky, a opírají se o judikaturu vyšších soudů týkající se povahy úroků, časové působnosti norem a ochrany práv. V obou případech bylo argumentováno narušením právní jistoty a legitimního očekávání. Ústavní soud shledal legitimní očekávání chráněným a vytkl Nejvyššímu správnímu soudu nedostatečné odůvodnění alternativní cesty kompenzace. [7] Jelikož pokuta souvisela s kontrolním hlášením k DPH, jedná se o příslušenství DPH (podle § 2 odst. 5 daňového řádu). Při správě DPH se uplatňují unijní zásady efektivity a rovnocennosti. Tyto zásady vyžadují, aby vnitrostátní procesní pravidla nečinila výkon práv plynoucích z unijního práva (např. právo na kompenzaci za neoprávněné držení peněz) prakticky nemožným nebo nadměrně obtížným (efektivita) a aby nebyla méně příznivá než pravidla pro srovnatelné vnitrostátní situace (rovnocennost). Snížení úroku a případná nutnost domáhat se plné náhrady prostřednictvím zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, porušuje tyto zásady. [8] Žalovaný navrhl, nebude-li kasační stížnost odmítnuta jako nepřípustná, aby ji Nejvyšší správní soud zamítl. Ztotožnil se s odůvodněním napadeného rozsudku. Podstata sporu není podle něj odvislá od vad jeho rozhodnutí či vad napadeného rozsudku; stěžovatel požaduje vyřešit stěžejní otázku směřující do samotné podstaty přiznávání úroku vzniklého před 31. 12. 2020 a pokračujícího po 1. 1. 2021. Na problematiku DPH a unijní zásady efektivity a rovnosti stěžovatel poukazuje zcela nově (poprvé v kasační stížnosti). Napadený rozsudek se vyjadřuje k podstatě úroků, jejich vzniku a běhu, klíčové roli přechodných ustanovení souvisejících se změnou právní úpravy i k namítané retroaktivitě. Žalovaný dále odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2024, sp. zn. IV. ÚS 825/24. Z něj zdůraznil závěr, podle něhož by šlo o pravou retroaktivitu teprve tehdy, pokud by zákon změnil úrok za období, na které již stěžovateli vznikl nárok. To se však zde nestalo (úroková sazba byla změněna do budoucna). Kasační stížnost vyvolává dojem, že jde spíše o stížnost ústavní. Stěžovatel brojí proti použité právní normě v obecné rovině. Obsahově v ní lze stěží nalézt některý ze zákonných důvodů kasační stížnosti ve smyslu § 103 odst. 1 s. ř. s. Pokud stěžovatel od úplného počátku subjektivně