7 As 53/2024 — Nejvyšší správní soud

7 As 53/2024- 74 - text  7 As 53/2024 - 77 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lenky Krupičkové a soudců Lukáše Pišvejce a Davida Hipšra v právní věci žalobce: M. P., zastoupen Mgr. Františkem Korbelem, Ph.D., advokátem se sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1, proti žalovanému: Krajský úřad Královéhradeckého kraje, se sídlem Pivovarské náměstí 1245, Hradec Králové, za účasti osoby zúčastněné na řízení: CHOVSERVIS a. s., se sídlem Zemědělská 897/5, Hradec Králové, zastoupena JUDr. Ondřejem Moravcem, Ph.D., advokátem se sídlem Sokolovská 5/49, Praha, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 10. 2023, č. j. KUKHK26393/UP/2023 (Kd), o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 2. 2024, č. j. 30 A 91/202360, takto: I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 2. 2024, č. j. 30 A 91/202360, se ruší. II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 10. 2023, č. j. KUKHK26393/UP/2023 (Kd), se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o žalobě a o kasační stížnosti částku 30 590,7 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce Mgr. Františka Korbela, Ph.D., advokáta. IV. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Přehled dosavadního řízení [1] Žalobce se žalobou podanou ke Krajskému soudu v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“) domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 10. 2023, č. j. KUKHK26393/UP/2023 (Kd) (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný změnil rozhodnutí Magistrátu města Hradce Králové ze dne 7. 6. 2023, č. j. 150572/2017 ST2/Kru 64443/2006 (dále jen „prvoinstanční rozhodnutí“), jímž byla povolena změna v užívání dočasné stavby „Budova  provozní kanceláře a sklady firmy Martin Páral – MALZED, umístěné v areálu společnosti CHOVSERVIS, a.s., Hradec Králové, Slezské Předměstí č. p. 1053, Zemědělská 3a“ (dále také jen "Stavba") na pozemku st. p. 1726 v katastrálním území Slezské Předměstí (dále také jen „Pozemek“) na stavbu trvalou. Napadeným rozhodnutím bylo prvoinstanční rozhodnutí změněno tak, že změna v užívání dočasné Stavby na Pozemku na stavbu trvalou nebyla nepovolena. [2] Nyní projednávaná věc byla opakovaně předmětem přezkumu správních soudů. Z hlediska obsahu rozhodovacích důvodů krajského soudu, stejně jako z hlediska obsahu tvrzení účastníků (osoby zúčastněné na řízení), má klíčový význam usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 5. 2016, č. j. 8 As 79/2014108, a na něj navazující rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 11. 2016, č. j. 8 As 79/2014124, podle nichž „žadatel o prodloužení trvání dočasné stavby nebo její změnu na stavbu trvalou je povinen doložit, že je vlastníkem pozemku, na němž je stavba umístěna, anebo že má k němu jiné právo, které jej opravňuje k (dalšímu) umístění stavby na cizím pozemku.“ [3] Krajský soud v záhlaví uvedeným rozsudkem žalobu zamítl. V souladu s výše citovanými judikaturními závěry kasačního soudu svou pozornost zaměřil na posouzení toho, zda žalobci svědčí k Pozemku právo, jenž jej opravňuje k (dalšímu) umístění Stavby na Pozemku. Uvedl, že žalobce, stejně jako prvoinstanční orgán, dovozuje existenci daného práva především z kupních smluv ke Stavbě a také z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 12. 2022, č. j. 19 Co 278/2020762 (dále jen „rozsudek civilního odvolacího soudu“), kterým byla zamítnuta žaloba osoby zúčastněné na řízení proti žalobci, jíž se domáhala odstranění Stavby z Pozemku. Podle krajského soudu však takový závěr z rozsudku civilního odvolacího soudu není možné dovodit. Krajský soud upozornil, že z daného rozsudku vyplývá pouze to, že se nezměnilo původní právo trvalého užívání Pozemku žalobcem coby vlastníkem Stavby na právo dočasné, tedy že Stavba je z pohledu soukromého práva stavbou oprávněnou. Podle krajského soudu zároveň civilní odvolací soud uvážil, že žalobci žádné právo k Pozemku nepřísluší, neboť užívá Pozemek pod Stavbou bez právního titulu. Podle krajského soudu tudíž platí, že závěry obsažené v rozsudku civilního odvolacího soudu nemohou představovat doklad o existenci práva žalobce, které by jej opravňovalo k umístění Stavby na Pozemku. [4] Krajský soud dále v souvislosti s rozsudkem civilního odvolacího soudu připomněl, že institut (ne)oprávněné stavby, k němuž se daný soud vyjadřoval, se týká soukromoprávního oprávnění pro realizaci určité stavby, zatímco pro řešení (ne)povolené stavby, představující předmět nyní projednávané věci, jsou rozhodné normy vyplývající z oblasti práva veřejného. Podle krajského soudu se jedná o dvě na sobě zcela nezávislé otázky, přičemž na podporu svého závěru odkázal na judikaturu NSS i Ústavního soudu. [5] Krajský soud se plně ztotožnil s hodnocením skutkových podkladů provedeným žalovaným, jimiž žalobce dokládal existenci práva trvalého užívání Pozemku (zejména šlo o kupní smlouvy ke Stavbě z let 1992 a 1996, „nájemní smlouvy“ z let 1992 a 1999). Ve shodě s žalovaným krajský soud uzavřel, že žádný z předložených důkazů existenci práva trvalého užívání neprokazuje. Krajský soud v této souvislosti upozornil na skutečnost, že prakticky veškeré nyní hodnocené podklady měl k dispozici již NSS při rozhodování ve věci sp. zn. 8 As 79/2014, přičemž i kasační soud dospěl k závěru, že žalobce nedoložil, že má k Pozemku právo umožňující další umístění Stavby. II. Kasační stížnost a další vyjádření [6] Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost, jejíž důvody podřadil pod § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Navrhl, aby Nejvyšší správní soud (dále též „NSS“) rozsudek krajského soudu a napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. [7] Stěžovatel úvodem shrnul dosavadní průběh správního a navazujícího soudního řízení, přičemž předně vyjevil nesouhlas se závěry shora citovaného usnesení rozšířeného senátu NSS. Uvedl, že požadavek rozšířeného senátu na dokládání (soukromého) práva k umístění stavby na pozemku za účelem (veřejnoprávní) změny na stavbu trvalou je nezákonný (protiústavní). [8] Stěžovatel, i přes svůj nesouhlas se závěry rozšířeného senátu, a rovněž na něj navazujícího rozsudku NSS ze dne 2. 11. 2016, č. j. 8 As 79/2014124, se s požadavky na něj judikaturou kladenými vypořádal a doložil, že je oprávněn mít stavbu na pozemku nadále (trvale) umístěnou. Dané právo podle něj vyplývá zejména z ujednání obsaženého v kupních smlouvách uzavřených mezi ním a osobou zúčastněnou na řízení v letech 1992 a 1996. Stěžovatel má za to, že závěr o existenci trvalého oprávnění užívat Pozemek jednoznačně podporuje i rozsudek civilního odvolacího soudu, který na základě hodnocení stejných důkazů, jaké byly obsahem správního spisu, dospěl k tomu, že právo stěžovatele k trvalému umístění stavby na Pozemku vzniklo koupí Stavby, nezměnilo se nikdy na právo dočasné a stěžovatel proto není ani povinen stavbu odstranit. Podle stěžovatele provedl žalovaný i krajský soud mimořádně selektivní a jednostranné zhodnocení doložených podkladů a dovodili skutkové závěry, které nemají oporu ve správním spisu. [9] Podle stěžovatele krajský soud jeho argumentaci, týkající se zejména významu rozsudku civilního odvolacího soudu pro nyní posuzovanou věc, nijak nereflektoval a zatížil tak své rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti. Krajský soud ponechal bez reakce žalobní námitku, že napadené rozhodnutí nepřípustně směšuje právní titul k dalšímu umístění stavby na pozemku a právní titul k užívání pozemku bezplatně  nedostatek tohoto titulu lze podle stěžovatele ze strany vlastníka pozemku spojovat pouze s nárokem na náhradu, nikoli s nárokem na odstranění stavby. [10] Stěžovatel zdůraznil, že pokud civilní soudy dokonce již rozhodly, že Stavbu nelze nařídit k odstranění dle soukromého práva a že vlastník Stavby ji má právo na Pozemku nadále mít, je nejen nelogické, ale zcela nezákonné, aby toliko pro údajný nedostatek soukromoprávního titulu nařídil odstranit stavbu/nepovolil prodloužení jejího trvání stavební úřad. [11] Ve vyjádření ze dne 24. 5. 2024 stěžovatel upozornil na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2024, č. j. 22 Cdo 2052/2023828, jímž bylo odmítnuto dovolání osoby zúčastněné na řízení proti rozsudku civilního odvolacího soudu. Stěžovatel uvedl, že Nejvyšší soud potvrdil existenci jeho práva Pozemek trvale užívat. V dalším vyjádření ze dne 24. 4. 2025 stěžovatel poukázal na vývoj v dalším civilním řízení vedeném Okresním soudem v Hradci Králové pod sp. zn. 10 C 164/2020. Z dosavadních výsledků daného řízení se jeví, že stěžovatel má existující obligační nárok na nabytí Pozemku pod Stavbou do svého vlastnictví a s velkou pravděpodobností se po mnoha letech bude konečně schopen domoci i věcněprávního převodu daného pozemku. [12] Žalovaný odkázal na záv