7 Azs 222/2025 – Nejvyšší správní soud

7 Azs 222/2025- 21 - text  7 Azs 222/2025 - 24 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Milana Podhrázkého, soudkyně Jiřiny Chmelové a soudce Davida Hipšra v právní věci žalobkyně: R. T., zastoupena Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Moravské nám. 754/13, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 10. 2025, č. j. 34 A 7/202543, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 6 134,70 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta Mgr. Marka Sedláka. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobkyni bylo dne 22. 3. 2024 uděleno oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany dle zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace (dále „lex Ukrajina“), ve spojení s § 51 zákona č. 221/2003 Sb., o dočasné ochraně cizinců („zákon o dočasné ochraně“). Žalovaný rozhodnutím ze dne 26. 2. 2025, č. j. OAM0093217/ZR2025 (dále „rozhodnutí žalovaného“), žalobkyni toto oprávnění k pobytu odňal s odkazem na § 10 odst. 3 zákona o dočasné ochraně. [2] Nejvyšší správní soud úvodem předesílá, že pokud v tomto rozsudku odkazuje na „udělení dočasné ochrany“ či „odnětí dočasné ochrany“, myslí tím zákonodárcem zvolenou legislativní zkratku pro udělení (odnětí) oprávnění k pobytu na území České republiky za účelem poskynutí dočasné ochrany. [3] Krajský soud rozsudkem označeným v záhlaví rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dospěl totiž k závěru, že žalovaný odňal žalobkyni oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany z důvodu, pro který to právní úprava neumožňuje. Předeslal, že mezi stranami není sporu o tom, že žalobkyně nikdy nesplňovala podmínky pro udělení dočasné ochrany. Pokud tedy byla žalobkyni dočasná ochrana na základě její žádosti ze dne 22. 3. 2024 udělena, jednalo se o rozhodnutí vydané v rozporu s právními předpisy. K nápravě pochybení správních orgánů, jež vyústilo ve vydání rozhodnutí rozporného s právními předpisy, obvykle slouží přezkumné řízení. Tento institut je však pro účely odnětí dočasné ochrany vyloučen, jak plyne z § 16 zákona o dočasné ochraně, resp. z § 4 odst. 2 písm. a) lex Ukrajina. Krajský soud uvedl, že podmínkou aplikace § 10 odst. 3 zákona o dočasné ochraně, který žalovaný využil jako podklad pro odnětí dočasné ochrany žalobkyně, je změna skutkového stavu v průběhu času. Toto ustanovení míří na zcela jiné situace, než jakou je náprava nezákonných rozhodnutí. Pokud zákonodárce pro účely řízení o odnětí dočasné ochrany výslovně vyloučil přezkumné řízení, bylo by zcela proti účelu této výluky, aby byla náprava vadného rozhodnutí prováděna za pomoci extenzivního výkladu zákonného ustanovení, které míří na zcela jiné situace. V projednávané věci podmínky pro aplikaci § 10 odst. 3 zákona o dočasné ochraně splněny nebyly. Všechny skutečnosti rozhodné pro vydání rozhodnutí o žádosti žalobkyně byly objektivně zjistitelné již při rozhodování o udělení dočasné ochrany a jejich pozdější odhalení nelze považovat za „nové okolnosti“ podle § 10 odst. 3 zákona o dočasné ochraně. Krajský soud upozornil na existenci § 10 odst. 2 zákona o dočasné ochraně, které ve spojení s § 9 odst. 2 písm. b) zákona o dočasné ochraně umožňuje odnětí dočasné ochrany v situacích, kdy žadatel nenabyl pobytové oprávnění v dobré víře. Žalovaný však netvrdil ani neprokazoval skutečnosti nasvědčující podvodnému jednání či zneužití práva ze strany žalobkyně, jež by ochranu práv nabytých v dobré víře vylučovalo. Naopak poukázal na své podezření, že jeho zaměstnankyně „nejspíše zneužila své pravomoci“, což je pochybení, které jde za správním orgánem, a to bez ohledu na důvod, který k němu vedl. II. Kasační stížnost a vyjádření žalobkyně [4] Žalovaný (dále „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností, v níž navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek zrušil. Uvedl, že nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že všechny skutečnosti byly zjistitelné již při rozhodování o udělení dočasné ochrany, neboť zaměstnanci stěžovatele pořizují kopie tiskopisu žádostí o dočasnou ochranu, které se evidují na daném pracovišti. Žalobkyně však o dočasnou ochranu žádala poprvé v Brně dne 8. 3. 2024. Žádost ze dne 22. 3. 2024, které bylo vyhověno, byla podána v Ostravě. Navíc pracovnice stěžovatele, která žalobkyni dočasnou ochranu udělovala, velmi dobře věděla, že žalobkyně podmínky pro udělení dočasné ochrany nesplňuje. Totéž ovšem velmi dobře věděla i žalobkyně, proto také podruhé žádala o udělení dočasné ochrany v Ostravě, protože o pracovnici stěžovatele, která systematicky zneužívala své pravomoci, věděla. Stěžovatel zdůrazňuje, že žalobkyně získala pobytové oprávnění v důsledku svého jednání ve zlé víře. V žádosti ze dne 8. 3. 2024 uvedla, že dne 24. 2. 2022 pobývala na území Polska, v důsledku čehož byla její žádost vyhodnocena jako nepřijatelná dle § 5 odst. 1 písm. b) lex Ukrajina, neboť nebyla osobou, na kterou se vztahuje rozhodnutí Rady (EU) č. 2022/382. Ve své žádosti ze dne 22. 3. 2024 již skutečnosti o svém pobytu v Polsku ke dni 24. 2. 2022 záměrně neuvedla a tvrdila, že dne 24. 2. 2022 pobývala na území Ukrajiny, aby vyhověla podmínkám uvedeným v § 3 lex Ukrajina a nedošlo k opětovnému vyhodnocení žádosti jako nepřijatelné. Stěžovatel dále poukázal na to, že žalobkyni byla udělena dočasná ochrana za účelem sloučení rodiny, i když o toto žalobkyně vůbec nežádala. Žalobkyni nemůže svědčit dobrá víra, když pobytové oprávnění získala jen díky vlastnímu nečestnému jednání, které zneužitím pravomoci bývalé zaměstnankyně stěžovatele vyústilo v získání pobytového oprávnění, na které nikdy neměla právo. Takové jednání není hodno právní ochrany. [5] Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhla, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. Napadený rozsudek považuje za zákonný a správný. Z odůvodnění kasační stížnosti je zřejmé, že k udělení dočasné ochrany žalobkyni došlo v rozporu s právními předpisy. Taková situace je podle obecné právní úpravy důvodem provedení přezkumného řízení podle § 94 správního řádu. V řízení o dočasné ochraně se však podle § 16 zákona o dočasné ochraně ustanovení správního řádu o přezkumném řízení nepoužijí. Tím, že stěžovatel prakticky provedl přezkumné řízení a vydal v něm napadené rozhodnutí formálně označené jako rozhodnutí o odnětí dočasné ochrany, postupoval v rozporu s § 16 zákona o dočasné ochraně, a jeho rozhodnutí proto bylo soudem správně jako nezákonné zrušeno. III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [6] Kasační stížnost byla podána včas (§ 106 odst. 2 s. ř. s.), osobou řádně zastoupenou (§ 105 odst. 2 s. ř. s.) a nebyly shledány ani žádné důvody, pro které by kasační stížnost jako celek byla nepřípustná (§ 104 s. ř. s.). [7] Ve věcech, o kterých v řízení před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, je Nejvyšší správní soud povinen zabývat se otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje zájmy stěžovatele, a je tedy přijatelná (§ 104a s. ř. s.). O přijatelnou kasační stížnost se může jednat v následujících typových případech: 1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec nebo nebyly plně vyřešeny judikaturou NSS; 2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; 3) kasační stížnost je přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon; 4) v napadeném rozhodnutí krajského soudu bylo shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele (usnesení NSS ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/200639, č. 933/2006 Sb. NSS). [8] V nyní projednávané věci Nejvyšší správní soud shledal, že kasační stížnost je přijatelná, neboť tento soud dosud neřešil právní otázka, zda § 10 odst. 3 zákona o dočasné ochraně lze použít k odnětí dočasné ochrany i v situacích, kdy důvod, pro který bylo uděleno oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany nikdy neexistoval a toto oprávnění bylo cizinci uděleno pochybením správního orgánu. Nejvyšší správní soud proto přistoupil k hodnocení důvodnosti kasační stížnosti. [9] Kasační stížnost není důvodná. [10] Dříve než Nejvyšší správní soud přistoupí k přezkumu napadeného rozsudku, považuje za podstatné předeslat, že jako důvod pro odnětí dočasné ochrany žalobkyni byl v rozhodnutí stěžovatele s odkazem na § 10 odst. 3 zákona o dočasné ochraně uveden „zánik důvodu, pro který bylo uděleno oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany z důvodu sloučení rodiny, a nebyl shledán jiný důvod hodný zřetele pro jeho ponechání“. Předmětem přezkumu v řízení před krajským soudem tedy byla otázka, zda v dané věci byly naplněny podmínky pro aplikaci § 10 odst. 3 zákona o dočasné ochraně. Krajský soud dospěl k závěru, že tyto podmínky naplněny nebyly, neboť všechny skuteč