7 Azs 238/2025 – Nejvyšší správní soud

7 Azs 238/2025- 40 - text  7 Azs 238/2025 - 46 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Podhrázkého, soudkyně Jiřiny Chmelové a soudce Davida Hipšra v právní věci žalobce: I. B., Praha 3, zastoupen JUDr. Annou Pavlíkovou, advokátkou se sídlem Varšavská 714/38, Praha 2, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2025, č. j. 21 A 12/202546, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobce je státním příslušníkem Ruské federace, který byl ke dni 24. 2. 2022 držitelem oprávnění k trvalému pobytu na území Ukrajiny. Navzdory ruskému občanství prožil na Ukrajině značnou část života. V době zahájení války pobýval kvůli zaměstnání na území Ruské federace, kam se přesunul v roce 2021. Poté si vyřídil pracovní vízum do Polska. Do místa svého trvalého pobytu se nemůže vrátit ze stejných důvodů jako Ukrajinci. V České republice proto požádal v návaznosti na § 3 odst. 2 zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaných invazí vojsk Ruské federace (dále „lex Ukrajina“), o dočasnou ochranu. Žalovaná dospěla v novém posouzení žádosti ze dne 12. 3. 2025, č. j. MV157974/SO2025 (dále „rozhodnutí žalované“), kterým opětovně rozhodovala o žalobcově žádosti poté, co Ministerstvo vnitra dočasnou ochranu neudělilo, k závěru, že byl dán důvod neudělení dočasné ochrany podle § 4 odst. 1 lex Ukrajina ve spojení s § 56 odst. 1 písm. l) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále „zákon o pobytu cizinců“), neboť žalobce nesplňuje některou z podmínek pro udělení dočasné ochrany. Jelikož ke dni 24. 2. 2022 fakticky nepobýval na území Ukrajiny, není vysídlenou osobou v důsledku ozbrojeného konfliktu na tomto území. [2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalované žalobu, kterou Městský soud v Praze (dále „městský soud“) rozsudkem označeným v záhlaví zamítl. Městský soud jednak poukázal na to, že žalobce nijak nedoložil tvrzenou krátkodobost jeho pracovního pobytu v Ruské federaci a ani podklady, které by jeho tvrzení podporovaly. Rovněž není jasné, zda má žalobce na Ukrajině nemovitost či v jakém typu ubytování zde dříve pobýval. Vodítko ohledně jeho skutečné motivace nabízí usnesení NSS ze dne 8. 8. 2024, č. j. 5 Azs 89/202449, z něhož plyne, že žalobce se vrátil do Ruské federace proto, že s ruským pasem se mu na Ukrajině těžko obstarávalo živobytí. K rozhodnému dni 24. 2. 2022 žalobce nebyl s ohledem na svůj faktický pobyt v Ruské federaci bezprostředně ohrožen válkou a nebyl nucen před ní uprchnout. Institut dočasné ochrany byl zaveden na ochranu vysídlených osob v důsledku invaze vojsk na Ukrajinu. Žalobce neprokázal, že by ke dni 24. 2. 2022 oprávněně pobýval na Ukrajině, naopak tvrdí, že se během roku 2021 rozhodl dobrovolně přestěhovat do Ruské federace. Těžiště jeho zájmů tak bylo v době vypuknutí konfliktu jinde. Ustanovení § 3 odst. 2 lex Ukrajina sice podle městského soudu vytvořilo novou kategorii osob nad rámec prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. 3. 2022, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana (dále „prováděcí rozhodnutí“), nicméně z čl. 7 odst. 1 směrnice Rady 2001/55/ES ze dne 20. 7. 2001 o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími (dále „směrnice“), jakož i z čl. 2 odst. 3 prováděcího rozhodnutí vyplývá, že i v tomto případě musí jít o osoby vysídlené, tedy osoby, které pobývaly na Ukrajině a zemi musely opustit v důsledku ozbrojeného konfliktu. Žalovaná dospěla ke správnému závěru, že žalobce nebyl vysídlenou osobou, a nemohl tak splnit podmínky pro udělení dočasné ochrany. Tento závěr nemohou zpochybnit ani žalobcem tvrzené přátelské nebo rodinné vazby, neboť žalobce neuvedl žádné zásadní skutečnosti stran soukromého a rodinného života, jež by mohly zakládat nepřiměřenost rozhodnutí (syn, s nímž žalobce nežije, pobývá na Kypru). Žalobci je případně otevřena možnost požádat o mezinárodní ochranu v příslušném členském státě tak, aby došlo k naplnění zásady nonrefoulement. II. Kasační stížnost a následná vyjádření [3] Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (dále „stěžovatel“) kasační stížnost. Napadený rozsudek považoval za nepřezkoumatelný, neboť městský soud se nevypořádal s námitkou, že do zákona nelze dosazovat eurokonformním výkladem podmínky, které v něm nejsou obsaženy. Městský soud se dále nezabýval argumentací týkající se nemožnosti vycestování z hlediska § 179 zákona o pobytu cizinců a neposoudil dostatečně ani přiměřenost dopadů do soukromého a rodinného života. Podle stěžovatele také nebyl v soudním řízení dostatečně zjištěn skutkový stav. Městský soud např. dovodil, že stěžovatelovo vycestování do Ruska nebylo krátkodobé. K tomuto závěru však nemá žádné relevantní podklady. Skutečným domovem stěžovatele je přitom Ukrajina a ani pozdější získání dočasného pracovního víza v Polsku na tom nic nezměnilo. Městský soud rovněž stěžovateli vytýkal, že nepředložil dostatečné podklady, nicméně ten k uvedení a doložení podrobností nebyl nikdy vyzván. Pokud pak soud tvrdil, že stěžovatel nebyl vysídlenou osobou, i k této otázce bylo nutné zjistit určité skutečnosti a prokazovat je. Sám stěžovatel např. navrhoval provedení svého výslechu, ale správní orgány jej odmítly provést. Městský soud si pak namísto toho, aby věc vrátil žalované k doplnění skutkového stavu, o situaci stěžovatele učinil sám vlastní závěry, a to i přesto, že podle judikatury mají správní orgány povinnost zjistit úplný skutkový stav. [4] Stěžovatel dále namítal nesprávný výklad § 3 odst. 2 lex Ukrajina. Podle jeho názoru byla ČR oprávněna přijmout příznivější úpravu nad rámec prováděcího rozhodnutí, což v § 3 odst. 2 lex Ukrajina učinila. I důvodová zpráva k tomuto zákonu uvádí, že ČR bude udělovat dočasnou ochranu i osobám, které měly v rozhodnou dobu na Ukrajině trvalý pobyt a nemohou se bezpečně vrátit do země původu. Stěžovateli nebylo jasné, proč mu v situaci, kdy obě zákonné podmínky splnil, nebyla dočasná ochrana udělena. Podmínka faktického pobytu na Ukrajině k rozhodnému datu v zákoně uvedena není a nelze ji dovozovat oklikou přes definici vysídlených osob. Tato podmínka neplyne ani z prováděcího rozhodnutí a nelze ji doplnit eurokonformním výkladem zákona (nepřímým účinkem) či přímým účinkem unijních aktů. Vertikální přímý účinek navíc nelze uplatnit ze strany státu vůči jednotlivci a v jeho neprospěch. Eurokonformní výklad dále nelze užít contra legem, tedy postupovat přímo proti textu zákona. Takový postup zasahuje do právní jistoty adresátů právní normy. S ohledem na zásadu in dubio pro liberatate měl stěžovatel za to, že jeho žádosti měly správní orgány vyhovět. [5] Stěžovatel rovněž upozornil na skutečnost, že jeho vztah k Ruské federaci je pouze formální a nemá zde žádné adekvátní zázemí. Naopak na Ukrajině má otčíma a bratra, přičemž tyto rodinné vazby uváděl již v předchozím řízení. Před vycestováním žil většinu svého života na Ukrajině a zázemí má v Užhorodě. Domů se však nyní nemůže vrátit z důvodu ozbrojeného konfliktu. V reakci na invazi vojsk na Ukrajinu z Ruské federace odešel a přes Itálii se dostal do ČR. Do Polska, v němž usiloval o pracovní vízum, nevycestoval, neboť to ani fakticky nebylo možné. Stěžovatel se domníval, že je vysídlenou osobou, neboť se nemůže vrátit na Ukrajinu za bezpečných a trvalých podmínek, přičemž zemi, v níž krátkodobě pobýval v době zahájení ruské agrese, musel opustit ze stejných důvodů jako Ukrajinci prchající před válkou přímo z Ukrajiny. [6] Podle názoru stěžovatele bylo rozhodnutí správních orgánů též nepřiměřené z hlediska dopadů do jeho soukromého a rodinného života. Žalovaná se přiměřeností dopadů odmítla zabývat a městský soud pouze uvedl, že stěžovatel se svým synem nežije. Žalovaná i městský soud měly podrobně rozebrat dopady neudělení dočasné ochrany do jeho života, neboť dle ustálené judikatury mají přiměřenost ve vztahu k následkům rozhodnutí hodnotit vždy. Postup správních orgánů mu dlouhodobě znemožňuje setkání se synem. Syn jako ukrajinský občan nebude moci za stěžovatelem do Ruska vycestovat a stěžovatel těžko bude moci z ruského vězení realizovat svůj rodinný život. [7] Stěžovatel připomněl i to, že v Ruské federaci mu hrozí pronásledování. Z obavy o své bezpečí musel tuto zemi po vypuknutí války na Ukrajině opustit. Tvrdil, že při odletu jej vyslýchala FSB, což ale není možné doložit jinak než je