8 As 131/2025 – Nejvyšší správní soud

8 As 131/2025- 55 - text  8 As 131/2025-59 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Molka (soudce zpravodaj) a soudců Petra Mikeše a Jiřiny Chmelové v právní věci žalobce: Ing. F. O., , zast. Mgr. Markétou Ondřejkovou, advokátkou se sídlem Krkonošská 153, Vrchlabí, proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 11, Praha 5, za účasti osoby zúčastněné na řízení: MUDr. L. J., proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 9. 2024, č. j. 124034/2024/KUSK, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2025, č. j. 51 A 71/2024-48, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobce a osoba zúčastněná na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. XA v katastrálním území P.. Jeho pozemek sousedí s pozemkem parc. č. XB ve vlastnictví osoby zúčastněné na řízení (dále jen „OZNŘ“), na němž stojí rodinný dům č. p. X (dále jen „stavba“). Tyto nemovitosti spadají do ochranného pásma památky kostela svatého Jakuba Staršího. OZNŘ chtěla provést výměnu střešní krytiny stavby a vzhledem k tomu, že tento záměr měl být proveden v ochranném pásmu nemovité kulturní památky, požádala o vydání závazného stanoviska Městský úřad Příbram, figurující coby orgán ochrany památkové péče (dále jen „památkový úřad“). [2] Památkový úřad vydal dne 29. 5. 2023 závazné stanovisko rozhodnutím č. j. MeUPB 55728/2023. V něm vyhodnotil záměr z hlediska památkové ochrany jako přípustný a rozhodnutí doručil OZNŘ, která následně začala s výměnou krytiny. [3] Žalobce se obrátil dne 7. 12. 2023 na žalovaného a žádal zrušení rozhodnutí a stanovisek vydaných památkovým úřadem, neboť byl opomenut jako účastník. Už v tomto podnětu upozorňoval na to, že stavba přesahuje na jeho pozemek a v minulosti hrozila zřícením, pročež žalobce žádal zbourání přesahující části. V reakci na tento podnět žalovaný přikázal dne 20. 3. 2024 opatřením proti nečinnosti dle § 80 odst. 4 písm. a) zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, památkovému úřadu, aby žalobci poskytl veškerá rozhodnutí a závazná stanoviska ve věci, neboť s ním mělo být jednáno jako s účastníkem. Rozhodnutí bylo následně žalobci zasláno. [4] Žalobce podal proti závaznému stanovisku památkového úřadu poskytnutému na základě opatření proti nečinnosti odvolání. V něm napadal fakt, že s ním nebylo jednáno od počátku jako s účastníkem, což je dle jeho názoru zásadní procesní vada. Dále namítal, že rozhodnutí památkového úřadu nerespektuje zaměření vytyčení hranic pozemků a dříve vydané rozhodnutí o nařízení zabezpečovacích prací, a znovu otevřel otázku přesahu stavby na svůj pozemek. V rámci téhož odvolání také vznášel námitku podjatosti proti konkrétní úřední osobě a námitku systémové podjatosti proti Městskému úřadu Příbram. [5] Žalovaný zamítl odvolání v záhlaví označeným rozhodnutím ze dne 24. 9. 2024, jímž potvrdil prvostupňové rozhodnutí. Podle něj OZNŘ, jako vlastník domu, připadala v době zahájení řízení, kdy nebyly z katastru nemovitostí patrné žádné pochybnosti o vlastnictví domu či části pozemku pod ním, v úvahu jako jediný účastník řízení a záměr spočíval pouze ve výměně krytiny vikýře uprostřed střechy, což dle žalovaného vylučuje zásah do práv třetích osob. Vzhledem k později předloženým důkazům svědčícím o tom, že se dům může nacházet zčásti na žalobcově pozemku, však bylo třeba jej v pochybnostech pokládat také za účastníka řízení podle § 28 odst. 1 správního řádu. Dále žalovaný shledal, že otázka přesahu stavby na žalobcův pozemek nemá být řešena v tomto řízení a že odůvodnění prvostupňového rozhodnutí je dostatečné a odvolání nepředkládá důkazy, kterými by byly jeho závěry vyvráceny. [6] Co se týče námitky podjatosti úředních osob, vyrozuměl žalovaný žalobce přípisem ze dne 25. 9. 2024, že neshledal důvod k rozhodnutí o podjatosti, potažmo řešení této otázky označil za bezpředmětné, neboť řízení již bylo skončeno. [7] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Praze (dále jen „krajský soud“). Jako zásadní pro dovození pochybení označoval opakovaně fakt, že stavba přesahuje na jeho pozemek, v rámci čehož poukazoval na geometrický plán z roku 2016 a na vymezení hranic pozemků. Namítal, že různé úřady (stavební, katastrální, památkový) v této věci rozhodovaly odlišně. Dále namítal, že v době vydání prvostupňového rozhodnutí neměla dle něj stavba nosnou konstrukci splňující požadavky na novou krytinu střechy. Zároveň opět připomněl, že stavební úřad nařídil provedení zabezpečovacích prací, aby stavba nezasahovala na jeho pozemek, ovšem zřícené části stavby byly obnoveny v původním místě, tj. opět na jeho pozemku. Památkový úřad tak svým rozhodnutím toleroval nepovolenou stavbu. Žalobce také argumentoval nepřesným zaznamenáním průběhu řízení – žalovaný údajně špatně zaznamenal datum podání odvolání a datum oznámení prvostupňového rozhodnutí všem účastníkům. Mimo výše uvedené žalobce napadl nesprávně stanovený okruh účastníků původního řízení, v jehož důsledku mu bylo znemožněno nahlížet do spisu. Poslední argument se týkal nevypořádání námitky systémové podjatosti Městského úřadu Příbram. [8] Žalovaný ve vyjádření poukazoval na to, že žalobce postrádá žalobní legitimaci podle § 65 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Nebylo podle něj dostatečně prokázáno ani tvrzeno, že by došlo k zásahu do žalobcových práv či jejich krácení, přičemž většina žalobních námitek mířila na stavební řízení, a míjela se tedy s podstatou věci v oblasti památkové péče. Nedůvodné bylo podle žalovaného i tvrzené nevypořádání se s námitkou systémové podjatosti, která dle jeho názoru byla vypořádána v rámci vyrozumění ze dne 25. 9. 2024. [9] OZNŘ ve svém vyjádření uvedla, že žalobcovým cílem je získat od soudu potvrzení o přesahu stavby na jeho pozemek. Poskytla také podrobnou historii stavby a zdůraznila, že se žalobcem není ohledně vlastnictví stavby vedeno žádné řízení a žalobce nikdy žádnou její část nevlastnil. Jelikož na stavbě probíhají pouze udržovací práce, které nemění její velikost či vzhled, neprobíhá žádné stavební řízení, jehož by byl žalobce účastníkem. [10] Krajský soud nejdříve potvrdil, že závazné stanovisko vydané ve zkoumaném případě památkovým úřadem je samostatným rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. v souladu s § 14 odst. 8 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči (dále jen „památkový zákon“), a je tak způsobilé k soudnímu přezkumu. V samotném posouzení krajský soud uvedl, že velká část žaloby se míjí s předmětem napadeného i prvostupňového rozhodnutí. Žalobce zde měl chybně argumentovat na základě nesprávného přisouzení si pravomocí katastrálního a stavebního úřadu, které v daném případě vůbec nefigurovaly. Ve věci bylo rozhodováno pouze na základě památkového zákona a nebýt nutnosti posouzení z hlediska památkové péče, nebylo by zapotřebí povolení ani ohlášení v souladu s § 103 odst. 1 písm. d) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon) (dále jen „starý stavební zákon“). Krajský soud tak většinu žalobcových námitek označil za nedůvodné a zabýval se blíže pouze třemi: otázkou zhodnocení skutkového stavu, otázkou zásadního zkrácení práv žalobce jakožto účastníka řízení a otázkou podjatosti úředních osob. [11] U první z hodnocených otázek krajský soud předně poukázal na fakt, že i zde žalobce zčásti směřuje do problematiky stavebního řízení. I přesto soud vyložil žalobcovo podání takovým způsobem, aby jej mohl posoudit, tj. že památkový úřad nemohl schválit výměnu střešní krytiny, která v danou dobu neexistovala. Krajský soud tuto námitku ovšem označil za nedůvodnou, neboť správní spis obsahoval barevné fotografie dodané OZNŘ, které dokládaly existenci krytiny vikýře. Žalobce sice dodal vlastní fotografie, které měly ukázat opak, ty však dle soudu zobrazují jinou část stavby. [12] Co se týče námitky krácení žalobce na právech účastníka řízení, krajský soud uznal, že došlo k opomenutí, když nebyl přibrán jako účastník řízení od počátku. Dodal ovšem, že toto bylo dodatečně napraveno, a odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“), podle které nemusí být nutné rozhodnutí rušit, pokud bylo pochybení v nepřibrání účastníka napraveno již v odvolacím řízení, zejména namítá-li takový účastník skutečnosti, které nesouvisejí s dotčením jeho práv. Krajský soud zde zdůraznil, že žalobce se od počátku vyjadřoval pouze minimálně k projednávanému záměru a těžiště jeho nesouhlasu mířilo na okolnosti, které památkový úřad vůbec nemohl projednat. Dále krajský soud poukázal na to, že je povinností účastníka tvrdit, jak konkrétně mohlo být správní rozhodnutí pochybením ovlivněno, což žalobce neučinil. Stejně tak žalobce nevysvětlil, jaký úkon mu měl být zmařen nemožností nahlížet do spisu v průběhu řízení před památkovým úřadem. Soud proto uzavřel, že ža