8 As 189/2025 — Nejvyšší správní soud

8 As 189/2025- 37 - text  8 As 189/2025-40 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Molka (soudce zpravodaj) a soudců Petra Mikeše a Lenky Bursíkové v právní věci žalobce: P. G. P., zast. JUDr. Andrejem Kandráčem, advokátem se sídlem Mariánské nám. 159/4, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 16, Praha 2, proti rozhodnutí ministryně spravedlnosti ze dne 8. 9. 2025, č. j. MSP-45/2025-ODKA-ROZ/11, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2025, č. j. 18 A 115/2025-28, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobce figuroval jako poškozený v řízení o přestupku proti insolvenčnímu správci AZAM – insolvence, v. o. s. (dále jen „obviněná“), ke kterému mělo dojít v rámci insolvenčního řízení s dlužníkem Golf Vinoř, a. s., při zpeněžení pozemků a části závodu dlužníka. [2] Žalovaný rozhodnutím ze dne 9. 4. 2025, č. j. MSP-8/2023-OINS-SRIS/87, obviněnou uznal vinnou ze závažného porušení povinností a uložil jí pokutu 985 000 Kč a povinnost nahradit náklady řízení, zatímco poškozené, včetně žalobce, s jejich nároky odkázal do občanskoprávního řízení. [3] Obviněná podala proti rozhodnutí žalovaného rozklad k ministryni spravedlnosti, která o něm rozhodla dne 8. 9. 2025 tak, že výrokem I prvostupňové rozhodnutí zrušila a řízení zastavila a výrokem II zrušila též prvostupňové rozhodnutí ze dne 13. 5. 2025 ve věci zákazu zrušení, zániku či přeměny obviněné. [4] Žalobce napadl rozhodnutí ministryně spravedlnosti žalobou u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), ve které jej označil za nesprávné, nezákonné a nepřezkoumatelné, pročež navrhl jeho zrušení. Žalobcova argumentace před městským soudem byla postavena především na nedostatečném odůvodnění rozhodnutí ministryně spravedlnosti, zejména v porovnání s detailním rozborem věci v prvostupňovém rozhodnutí. Její závěry označoval za překvapivé a svévolné, porušující pravidla hodnocení důkazů a přímo zasahující do jeho práv, jakožto poškozeného. [5] Městský soud žalobu odmítl jako podanou osobou zjevně neoprávněnou ve smyslu § 46 odst. 1 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Ve svém rozhodnutí odkázal na konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“), která jednotně uvádí, že poškozený v přestupkovém řízení není legitimován k tomu, aby požadoval uznání viny jiného subjektu, za což lze považovat i snahu o zvrácení rozhodnutí o zastavení přestupkového řízení (odkázal např. na rozsudek NSS ze dne 26. 1. 2024, č. j. 5 As 189/2023-32, či rozsudek rozšířeného senátu ze dne 26. 3. 2021, č. j. 6 As 108/2019-39, č. 4178/2021 Sb. NSS). Poukázal také na to, že žalobce byl ohledně náhrady škody odkázán již v prvostupňovém rozhodnutí do civilního řízení a jeho postavení se zastavením řízení o přestupku nemění. Brojí tedy primárně proti otázce viny a správního trestu, což je část řízení, pro kterou podle § 68 písm. b) zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „přestupkový zákon“), nemá ani postavení účastníka. Dle názoru městského soudu tak neexistovaly pochyby o tom, že žalobci nesvědčí žalobní legitimace podle § 65 odst. 1 ani odst. 2 s. ř. s. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [6] Žalobce (dále „stěžovatel“) podal proti napadenému usnesení kasační stížnost z důvodu podle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Navrhuje, aby NSS napadené usnesení zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. [7] Stěžovatel s odkazem na komentářovou literaturu v kasační stížnosti předně argumentuje tím, že odmítnutí žaloby městským soudem bylo nepřípustně formalistické, což podle něj vedlo k porušení práva na soudní ochranu. Zdůrazňuje zejména usnesení rozšířeného senátu ze dne 23. 3. 2005, č. j. 6 A 25/2002-42, č. 906/2006 Sb. NSS, kde je dovozeno, že žalobní legitimace ve správním soudnictví nemá být posuzována podle toho, zda došlo ke krácení práv, neboť to může být zjištěno až po provedeném řízení. Jeho věc tak měla být posouzena meritorně. Jeho postoj ohledně nutnosti zaručení soudního přezkumu mají podporovat rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ze dne 10. 2. 1983, Albert a Le Compte proti Belgii, stížnosti č. 7299/75, 7496/76, a ze dne 25. 11. 1993, Zander proti Švédsku, stížnost č. 14282/88. [8] Dále se stěžovatel vrací ke své argumentaci před městským soudem. Poukazuje na nedostatečné odůvodnění rozhodnutí ministryně spravedlnosti, které má zakládat jeho nepřezkoumatelnost a nezákonnost vedoucí k veřejnému zájmu na soudním přezkumu. To navíc kontrastuje s přesvědčivým odůvodněním prvostupňového rozhodnutí žalovaného, z nějž plyne, že se přestupek stal a spáchala jej právě obviněná. Stěžovatel poukazuje na to, že v přestupkovém řízení nefiguruje státní zastupitelství jakožto strážce zákonnosti, a proto není nikdo, kdo by se mohl proti rozhodnutí ohradit. Tudíž pokud by obstálo usnesení městského soudu, rozhodnutí ministryně spravedlnosti by podle stěžovatele stálo nad právy zaručenými Listinou základních práv a svobod i Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod. [9] Stěžovatel uzavírá, že jeho možnost domoci se náhrady škody je přímo odvislá od rozhodnutí o přestupku, neboť kdyby původní rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti zůstalo v platnosti, prokázal by své nároky vůči obviněné bez potíží, zatímco při současném stavu je šance na domožení se práva prakticky ztracena. Z těchto důvodů je jakožto poškozený aktivně legitimován v rámci práva na přístup k soudu. Navrhuje proto, aby bylo usnesení městského soudu zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu rozhodnutí. [10] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožňuje s napadeným usnesením městského soudu. Zároveň je doplňuje o upozornění, že ani původní prvostupňové rozhodnutí v žádné své části neupravovalo práva či povinnosti stěžovatele a ten nemá žádný nárok na to, aby obviněná byla shledána vinnou. Mimo to ve vyjádření poukazuje na fakt, že rozhodnutí ministryně spravedlnosti bylo dostatečně odůvodněno na základě shromážděných podkladů, a je proto přezkoumatelné a správné. Navrhuje, aby byla kasační stížnost zamítnuta jako nedůvodná. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem [11] NSS posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal, zda napadené usnesení netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Takové vady NSS neshledal, přistoupil tedy k posouzení kasačních námitek. [12] Kasační stížnost není důvodná. [13] Podle § 46 odst. 1 písm. c) s. ř. s. platí, že nestanoví-li tento zákon jinak, soud usnesením odmítne návrh, jestliže (…) c) návrh byl podán osobou k tomu zjevně neoprávněnou. [14] Dle § 65 odst. 1 a 2 s. ř. s.: (1) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti, (dále jen „rozhodnutí“), může se žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí, popřípadě vyslovení jeho nicotnosti, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak. […] (2) Žalobu proti rozhodnutí správního orgánu může podat i účastník řízení před správním orgánem, který není k žalobě oprávněn podle odstavce 1, tvrdí-li, že postupem správního orgánu byl zkrácen na právech, která jemu příslušejí, takovým způsobem, že to mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí. [15] V § 68 písm. b) přestupkového zákona je stanoveno, že účastníkem řízení je […] b) poškozený v části řízení, která se týká jím uplatněného nároku na náhradu škody nebo nároku na vydání bezdůvodného obohacení. [16] NSS konstatuje, že stěžovatelova obecná argumentace komentářovou literaturou v oblasti přepjatého formalismu a práva na přístup k soudu nemůže sama o sobě překonat dále popsanou dlouholetou konstantní rozhodovací praxi, která se obdobnými případy opakovaně zabývala. Přestože stěžovatel odkazuje i na usnesení rozšířeného senátu č. j. 6 A 25/2002-42, je třeba upozornit, že tato věc není pro nyní řešenou situaci přiléhavá. Zmíněné usnesení se se vztahuje primárně na situace podle § 65 odst. 1 s. ř. s., kdy účastník tvrdí, že byla v řízení před správním orgánem porušena jeho procesní práva. V daném případě nešlo o dovození toho, že by kdokoli, kdo jen tvrdí dotčení své právní sféry, byl aktivně legitimován na základě zmíněného ustanovení, nýbrž rozšířený senát tehdy dospěl k široké interpretaci žalobní legitimace účastníka řízení. Jak bude ovšem znovu osvětleno níže a jak správně uvedl již městský soud, stěžovatel coby poškozený neměl v současné věci pro žalobou napadenou část řízení v žádném bodě postavení účastníka, nelze na něj tedy aplikovat tyto závěry. [17] Ohledně dosavadního rozhodování soudů v obdobných věcech lze například pouk