8 Azs 184/2025 – Nejvyšší správní soud

8 Azs 184/2025- 22 - text  8 Azs 184/2025-25 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Petra Mikeše (soudce zpravodaj) a soudců Pavla Molka a Lenky Bursíkové v právní věci žalobce: V. P., zast. JUDr. Veronikou Pupalovou, advokátkou se sídlem Májová 606/35, Cheb, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2025, č. j. 11 A 144/2025-22, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalobci se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: [1] Nejvyšší správní soud v této věci v souladu se svojí ustálenou rozhodovací praxí zamítl kasační stížnost Ministerstva vnitra, které brojilo proti závěru, že se vrácením žádosti o udělení dočasné ochrany jako nepřijatelné s odkazem na § 5 odst. 1 písm. f) zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace (dále „lex Ukrajina“), dopustilo nezákonného zásahu do práv žalobce. I. Vymezení věci [2] Žalobce je státním příslušníkem Ukrajiny. Dne 26. 9. 2025 podal žádost o udělení dočasné ochrany. Žalovaný tuto žádost posoudil jako nepřijatelnou podle § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina, neboť žalobce již dříve získal dočasnou ochranu v Rumunsku. [3] V postupu žalovaného spatřoval žalobce nezákonný zásah, proti němuž podal žalobu. Městský soud v Praze shora označeným rozsudkem žalobci vyhověl. Konstatoval, že postup žalovaného, který vrátil žalobci jeho žádost o udělení dočasné ochrany z důvodu nepřijatelnosti, byl nezákonným zásahem. Žalovanému proto zakázal pokračovat v porušování práv žalobce a přikázal mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti žalobci. [4] Městský soud předně konstatoval, že žalobce nevznesl námitky, které by přímo zpochybňovaly postup žalovaného podle § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina. Žalobní argumentace totiž směřovala proti vrácení žádosti jako nepřijatelné z důvodu podle § 5 odst. 1 písm. d) lex Ukrajina. Městský soud však dospěl k závěru, že žalobní námitky, byť mířící na jiný rozhodovací důvod, než který žalovaný v projednávané věci uplatnil, byly způsobilé zpochybnit jeho postup v projednávané věci. Žalobce se totiž jasně vymezil proti tomu, že žalovaný shledal jeho žádost nepřijatelnou, protože v minulosti získal dočasnou ochranu v Rumunsku. Toto postačilo, aby se městský soud zabýval zákonností postupu žalovaného podle § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina. Okolnost, že žadatel v minulosti získal dočasnou ochranu v jiném členském státě je totiž jednou ze dvou kumulativních podmínek nepřijatelnosti podle tohoto ustanovení. [5] Městský soud shledal, že předchozí judikaturu NSS (jmenovitě rozsudek ze dne 3. 4. 2025 č. j. 1 Azs 174/2024-42, č. 4682/2025 Sb. NSS) a rozsudek Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) ze dne 27. 2. 2025, Krasiliva, C-753/23, lze vztáhnout i na žádosti vrácené podle § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina. Toto nové ustanovení je totiž podle městského soudu pouze propojením původních důvodů podle § 5 odst. 1 písm. c) a d), doplněných o kumulativní podmínku předchozího oznámení o vyčerpání kapacit podle § 3 odst. 3 lex Ukrajina. [6] Dle městského soudu je nadále klíčový žadatelův nárok na přiznání dočasné ochrany na základě čl. 8 odst. 1 směrnice Rady 2001/55/ES ze dne 20. července 2001, o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími (dále jen „směrnice o dočasné ochraně“), pokud splňuje podmínky čl. 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. března 2022, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana. Městský soud proto přisvědčil žalobci, že mohl dosáhnout na dočasnou ochranu již na základě toho, že splňuje podmínky čl. 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí 2022/382. Svědčilo mu tudíž i právo sekundární volby hostitelského státu, které pro zásah žalovaného, jenž mu podanou žádost vrátil jako nepřijatelnou, nemohl uskutečnit. [7] Dále městský soud rekapituloval správný způsob, jakým měl žalovaný v souladu se zmíněnou předchozí judikaturou NSS postupovat. Podle městského soudu na uvedeném nic nezměnilo ani nové prováděcí rozhodnutí Rady (EU) 2025/1460 ze dne 15. července 2025, o prodloužení dočasné ochrany zavedené prováděcím rozhodnutím (EU) 2022/382. Ani z něj totiž neplyne, že by stát mohl vrátit žádost jako nepřijatelnou bez věcného posouzení. Žalobce sice přiznal, že dočasnou ochranu v Rumunsku získal, ale zároveň tvrdil, že podáním posuzované žádosti zanikla. Žalovaný měl proto okolnosti trvání dočasné ochrany blíže zjišťovat a nespokojit se jen s údajem uvedeným v systému Temporary protection platform. To by bylo v souladu s judikaturou NSS, která žalovanému ukládá, aby v těchto případech prověřil, zda povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany v jiném členském státě trvá a poučil žadatele o nemožnosti souběžného využívání dočasné ochrany ve více členských státech. Případně aby žalovaný prověřil, zda udělením dočasné ochrany v ČR automaticky zanikne dočasná ochrana udělená v jiném členském státě či zda žadatel učinil kroky, aby se práv z dočasné ochrany v jiném členském státě vzdal. [8] Městský soud uzavřel, že žalobce úspěšně zpochybnil první z podmínek, která musí být podle § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina splněna, aby žádost mohla být vyhodnocena jako nepřijatelná. I s ohledem na chybějící žalobní argumentaci se proto věcně nezabýval splněním druhé z podmínek, o jejímž naplnění nebylo v této věci sporu. Pouze nad rámec uvedeného dodal, že podle aktuální rozhodovací praxe NSS není zřejmé, proč by oznámení o riziku vyčerpání kapacit mělo mít vliv na judikaturou dovozené závěry o možnosti druhotného pohybu držitelů dočasné ochrany. II. Obsah kasační stížnosti [9] Žalovaný (dále „stěžovatel“) podal proti napadenému rozsudku kasační stížnost. V ní nejprve upozornil, že by NSS měl zvážit opětovné položení předběžné otázky s tím, že do odpovědi SDEU by měly být všechny případy přerušeny. [10] K věci samé stěžovatel argumentuje tím, že právo na sekundární pohyb neplyne přímo z textu směrnice o dočasné ochraně. Z toho dovozuje, že nemůže vzniknout ani přímým účinkem směrnice, naopak podle něj prováděcí rozhodnutí 2025/1460 potvrzuje opak. [11] Dále se vyjadřuje k bodům 4 a 6 preambule prováděcího rozhodnutí 2022/382, které podle něj nevyžadují asistenci orgánů členského státu vůči držiteli dočasné ochrany při zrušení jeho dočasné ochrany v jiném členském státě. Tuto asistenci nevyžaduje ani rozsudek Krasiliva. Druhotné pohyby osob, které jsou oprávněny k pobytu za účelem dočasné ochrany v jiném členském státě, by měly být bez dalšího zamítnuty. Citované body preambule zároveň upřesňují význam dohody členských států o neaplikování čl. 11 směrnice o dočasné ochraně. Podle stěžovatele je stěžejní význam, který dohodě přikládají její účastníci. [12] Stěžovatel také namítá, že právo stěhování se v rámci EU je určeno pouze občanům Unie a nenáleží příslušníkům třetích zemí, pobývajících, ač oprávněně, na území členského státu. Rada podle stěžovatele nemůže rozšířit obsah práv osob požívajících dočasnou ochranu pouhým prováděcím rozhodnutím. K podpoře tohoto argumentu se odkazuje na rozsudek SDEU ze dne 19. 12. 2024, Kaduna, C-244/24 a C-290/24, dle kterého prováděcí rozhodnutí nemůže být v rozporu s uvedenou směrnicí ani ji měnit. Jeho smyslem je pouze vyjasnit obsah ustanovení směrnice a určit způsoby jejich provádění. [13] Dále stěžovatel rozporuje výklad NSS, podle kterého je Česká republika navždy vázána společným prohlášením s ostatními státy, ledaže by se s každým individuálně dohodla jinak. Stěžovatel poskytuje jazykový výklad, dle kterého slova „členské státy se dohodly“ jednoznačně dokládají, že jde o sérii jednostranných úkonů. Čl. 11 směrnice o dočasné ochraně podle něj navíc druhotné pohyby neřeší, proto je pro danou situaci irelevantní. Stěžovatel zde též upozorňuje na společné prohlášení České republiky a Německa, které podle něj blíže osvětluje prováděcí rozhodnutí 2022/382. Na výše uvedeném pak stěžovatel zakládá nesouhlas s napadeným rozsudkem, dle něhož nové body odůvodnění prováděcího rozhodnutí 2025/1460 nemění závěry judikatury NSS. [14] Stěžovatel navazuje upozorněním, že u druhotného pohybu nelze hovořit o zranitelném postavení prchající osoby, neboť ta se již pouze z vlastní vůle stěhuje do jiného členského státu. Pro stěhování odkazuje na možnost podání žádosti o pobytové oprávnění přes Generální konzulát České republiky ve Lvově, což lze učinit i dálkovým přístupem. S pomocí přiložených statistických údajů chce stěžo