Nejvyšší správní soud 9 Azs 26/2026

Žalovaný rozhodnutím ze dne 24. 4. 2025, č. j. OAM267/ZAZA11HA062025, rozhodl o neudělení mezinárodní ochrany a humanitárního azylu žalobci podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).

Proti rozhodnutí žalovaného se žalobce bránil žalobou, kterou krajský soud zamítl jako nedůvodnou. Krajský soud souhlasil se žalovaným, že k udělení mezinárodní ochrany podle zákona o azylu nebyl v tomto případě důvod. Žalobce o mezinárodní ochranu žádal z důvodu špatné ekonomické situace ve Vietnamu, pro své tamní dluhy a pro obavy z postihu ze strany věřitelů. Shromážděné podklady však dle krajského soudu dokládají, že žalobce měl k dispozici účinné právní prostředky ochrany ve své vlasti, které nevyužil. Špatné ekonomické podmínky dle názoru krajského soudu samy o sobě nejsou důvodem pro udělení mezinárodní ochrany, a proto žalobu zamítl.

Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl výše označený rozsudek krajského soudu blanketní kasační stížností dne 24. 2. 2026. Součástí kasační stížnosti byla i žádost o prominutí zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti podle § 40 odst. 5 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Podáním ze dne 4. 3. 2026 byla kasační stížnost doplněna o důvody.

Podle § 106 odst. 2, věty první, s. ř. s. platí, že „[k]asační stížnost musí být podána do dvou týdnů po doručení rozhodnutí, a byloli vydáno opravné usnesení, běží tato lhůta znovu od doručení tohoto usnesení.“

Ze znění § 40 odst. 5 s. ř. s. vyplývá, že „[n]estanovíli zákon jinak, může předseda senátu z vážných omluvitelných důvodů na žádost zmeškání lhůty k provedení úkonu prominout. Žádost je třeba podat do dvou týdnů po odpadnutí překážky a je třeba s ní spojit zmeškaný úkon. Lhůtu určenou soudem může obdobně předseda senátu také prodloužit.“

Podle § 106 odst. 2, věty poslední, s. ř. s. „[z]meškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.“

Z obsahu spisu vyplývá, že napadený rozsudek byl doručen do datové schránky obecného zmocněnce stěžovatele v úterý 16. 12. 2025. Podle platných pravidel pro počítání lhůt vyplývajících z § 40 s. ř. s. lhůta pro podání kasační stížnosti začala běžet ve středu 17. 12. 2025 a posledním dnem lhůty pro její včasné podání bylo úterý 30. 12. 2025. Stěžovatel však podal prostřednictvím obecného zmocněnce kasační stížnost až dne 24. 2. 2026 – tedy po uplynutí zákonné lhůty pro její podání. Z tohoto důvodu Nejvyšší správní soud kasační stížnost podle § 46 odst. 1 písm. b) s. ř. s., ve spojení s § 120 téhož zákona, odmítl pro opožděnost.

Součástí kasační stížnosti byla rovněž žádost stěžovatele o prominutí zmeškání lhůty k jejímu podání. Ze shora uvedeného však vyplývá, že obecně s. ř. s. sice umožňuje za určitých okolností prominout zmeškání lhůty, ale lhůtu k podání kasační stížnosti prominout nelze (§ 106 odst. 2, věta poslední, s. ř. s.). Závěr, že zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout, Nejvyšší správní soud konstantně zastává i ve své ustálené rozhodovací praxi (srov. usnesení NSS ze dne 12. 3. 2026, č. j. 4 Azs 32/202632, odst. [7]; ze dne 5. 3. 2026, č.j. 22 As 276/202511, odst. [7]; ze dne 13. 6. 2022, č. j. 5 As 154/202214, odst. [8]; či ze dne 23. 4. 2021, č. j. 2 Afs 57/202153, odst. [10]; srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 7. 2006, sp. zn. I. ÚS 735/05).

O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s § 120 téhož předpisu tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jelikož kasační stížnost byla odmítnuta.