1 Afs 1/2012 — Nejvyšší správní soud

50 A 28/2019- 39 - text  9 50 A 28/2019 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Balejové a soudců JUDr. Michala Hájka, Ph.D. a Mgr. Bc. et Bc. Petra Jiříka (soudce zpravodaj) ve věci žalobkyně: AGRA Zvíkov, spol. s r. o. sídlem náměstí Míru 140/1, Lišov zastoupena advokátem Mgr. Filipem Toulem sídlem Lannova tř. 16/13, České Budějovice proti žalovanému: Státní úřad inspekce práce se sídlem Kolářská 451/13, Opava v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 1. 2019, č. j. 5945/1.30/18-6, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Rozhodnutím Oblastního inspektorátu pro Jihočeský kraj a Vysočinu (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. S5-2017-249, č. j. 18285/5.30/17-8, bylo rozhodnuto tak, že se žalobkyně dopustila správního deliktu (přestupku) na úseku pracovního poměru nebo dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr podle a. § 25 odst. 1 písm. a) zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce (dále jen „zákon o inspekci práce“) tím, že porušila stanovené povinnosti při vzniku, změnách a skončení pracovního poměru a že v rozhodnutí vyjmenovaným zaměstnancům nevyplatila odstupné v termínu dle § 67 odst. 4 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, b. § 26 odst. 1 písm. c) zákona o inspekci práce na úseku odměňování zaměstnanců tím, že v rozhodnutí vyjmenovaným zaměstnancům nevyplatila mzdu v termínu splatnosti c. § 27 odst. 1 zákona o inspekci práce na úseku náhrad tím, že v rozhodnutí vyjmenovaným zaměstnancům nevyplatila náhradu mzdy v termínu splatnosti, za což ji byla výrokem IV. prvostupňového rozhodnutí uložena pokuta ve výši 210 000 Kč. 2. Žalobkyně podala proti výroku IV. prvostupňového rozhodnutí odvolání, o kterém žalovaný rozhodnutím ze dne 11. 1. 2019, č. j. 5945/1.30/18-6 rozhodl tak, že odvolání se zamítá a napadené rozhodnutí správního orgánu prvního stupně se potvrzuje. II. Shrnutí žaloby 3. Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně dne 15. 3. 2019 včasnou žalobu dle § 65 a násl. s. ř. s. ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích. 4. Žalobkyně souhlasí s tím, že byla v prodlení s výplatou mezd a náhrad mezd svým zaměstnancům, jak se uvádí v rozhodnutí, nesouhlasí však s výší uložené pokuty. Z rozhodnutí, které měly správní orgány k dispozici, vyplývá následující: · vlastní kapitál žalobkyně činil mínus 49 000 Kč, · cizí zdroje žalobkyně činily cca 55 000 000 Kč, · veškerý nemovitý majetek žalobkyně byl zatížen zástavními právy smluvními (z roku 2011, 2014), zástavními právy z rozhodnutí správních orgánů – zejména České správy sociálního zabezpečení (vkládána od února 2016), zástavním právem soudcovským (2016) a exekučními příkazy k prodeji nemovitostí, · vůči žalobkyni bylo zahájeno insolvenční řízení dne 31. 10. 2016 5. Žalobkyně namítá, že správní orgány nevzaly při výši uložené sankce v úvahu veškeré okolnosti dané věci. V době, kdy ze strany žalobkyně došlo k páchání shora uvedených správních deliktů, se nacházela ve velmi svízelné finanční situaci, když byl proti ní veden výkon rozhodnutí (viz zřízení soudcovského zástavného práva na nemovitých věcech žalobkyně ke dni 9. 8. 2016 ve prospěch spol. DAGROS s.r.o.), od února byla 2016 (9. 2. 2016 pro pohledávku ve výši 198 779 Kč s příslušenstvím, k 27. 7. 2016 pro pohledávku ve výši 214 472 Kč s příslušenstvím, k 5. 9. 2016 pro pohledávku ve výši 851 306 Kč s příslušenstvím, k 8. 12. 2016 pro pohledávku ve výši 69 951 Kč s příslušenstvím) zřizována rozhodnutími Okresní správy sociálního zabezpečení zástavní práva k nemovitému majetku (viz zápisy v listech vlastnictví). Tyto své závazky nebyla schopna dlouhodobě hradit, což vyplývá i z dalších údajů z katastru nemovitostí, kdy od ledna 2017 byly do katastru nemovitostí zapisovány exekuční příkazy k prodeji jejích nemovitostí, přičemž se žalobkyně nacházela v úpadku a vzhledem k § 223 trestního zákoníku byla povinna uspokojovat své věřitele poměrně tak, aby některé z nich oproti jiným neznevýhodnila. 6. Tyto okolnosti nebyly vzaty v úvahu a naopak správní orgán uvedl, že aktuální společník žalobkyně je ekonomickou silnou osobou a uloženou sankci unese. Žalobkyně má od poloviny roku 2017 nového společníka, její majetková situace se však příliš nezměnila. Podařilo se dojednat posunutí splátkových kalendářů, nicméně dluhy žalobkyně ve výši přesahující 50 milionů korun trvají. 7. Žalobkyně tak má za to, že při ukládání sankce nebylo správními orgány dostatečně přihlédnuto k aktuální finanční situaci žalobkyně, ani k tomu, že uznala své pochybení a učinila opatření, aby v budoucnu k podobné situaci nedošlo. Prvoinstanční správní orgán ve svém rozhodnutí při určení výše sankce přihlédl k velikosti žalobkyně jako subjektu s 1-5 zaměstnanci, ačkoliv už v průběhu řízení žalobkyně uvedla, že žádné zaměstnance nemá. To následně reflektoval žalovaný a v napadeném rozhodnutí uvedl, že údaj, že je žalobkyně bez zaměstnanců, koresponduje s údajem v registru ekonomických subjektů Českého statistického úřadu, zároveň však dodal, že správní orgán prvního stupně nevystavěl své rozhodnutí pouze na této skutečnosti. S tím žalobkyně nesouhlasí, neboť jak se podává ze strany 14 prvoinstančního rozhodnutí, údaj o počtu zaměstnanců je jedním z předpokladů objemu finančních toků, výkonnosti a ekonomické stability firmy a současně vypovídá o jejich finančních možnostech, včetně schopnosti zaplatit pokutu uloženou v tomto správním řízení. Žalobkyně tak shledává tato dvě rozhodnutí vnitřně rozporná. 8. Skutečnost, že žalobkyně podniká od roku 1993 je jí dle rozhodnutí prvního stupně též dávána k tíži, když naopak by se mělo jednat o polehčující okolnost, jestliže žalobkyně nespáchala za celou dobu svého podnikání žádný správní delikt. 9. Stejně tak má žalobkyně za to, že by nemělo být bráno v úvahu, pro odůvodnění výše sankce, zda má ekonomicky silného společníka nebo ne. Pokud by taková úvaha byla správná, mohlo by se např. ad absurdum uvažovat u společnosti ČEZ a.s. o tom, nakolik jsou její akcionáři bonitní. Navíc v případě žalobkyně nebyly ve správním řízení provedeny žádné důkazy týkající se její ekonomické situace. 10. Dále je v obou rozhodnutí uvedeno, že při určování výše sankce vycházely správní orgány též z toho, že je u žalobkyně zaznamenán vklad ve výši 6 200 000 Kč. Tento vklad však byl již dávno spotřebován, což vyplývá z údaje o tom, že vlastní kapitál žalobkyně je záporný, a to - 49 000 Kč. Tato námitka nebyla správními orgány ani nijak vypořádána, proto žalobkyně má za to, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné. 11. Vzhledem k výše uvedenému je tak žalobkyně přesvědčena, že v rámci správního trestání nebylo přihlédnuto ke všem okolnostem případu, zejména okolnostem spáchání správního deliktu, majetkovým poměrům žalobkyně a nebyly vypořádány všechny žalobkyní vznesené námitky. Z tohoto důvodu žalobkyně navrhuje, aby krajský soud napadené rozhodnutí zrušil pro jeho nezákonnost a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení. 12. Součástí žaloby byl i návrh na přiznání odkladného účinku, o kterém bylo rozhodnuto krajským soudem usnesením ze dne 1. 4. 2019, č. j. 50 A 28/2019-25 tak, že odkladný účinek žalobě se nepřiznává. III. Shrnutí vyjádření žalovaného 13. Žalovaný setrval na svém rozhodnutí, tj. že výrok IV. byl vydán v souladu s právními předpisy a je správný, k čemuž s ohledem na totožnost argumentace žalobkyně s podaným odvoláním odkazuje v podrobnostech na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí. 14. Co se týče námitky nedostatečného odůvodnění, potažmo nepřezkoumatelnosti, pak předně žalovaný konstatuje, že nepřezkoumatelnost rozhodnutí není dána tím, nesouhlasí-li žalobkyně s příslušnými závěry uvedenými v napadeném rozhodnutí. Dále žalovaný poukazuje na judikaturu, ze které vyplývá, že prvostupňové i druhostupňové rozhodnutí spolu tvoří jeden celek (rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 3. 2011, č. j. 22 Ca 294/2009-41 či usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 5. 1993, 6 A 68/93) a požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí nelze chápat jako nárok odvolatele na explicitní reakci na každou odvolací námitku (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2014, č. j. 6 Ads 237/2014-9). 15. K námitce ohledně počtu zaměstnanců žalovaný ve svém rozhodnutí výslovně uvedl, že poměry žalobkyně jsou dány i její velikostí coby zaměstnavatelky, a to ať již se jedná o údaj uvedený v rozhodnutí správního orgánu prvního stupně (1-5 zaměstnanců) či o údaj zjištěný žalovaným v době rozhodování žalovaného (bez zaměstnanců). Žalovaný nemá za to, že by rozhodnutí byla v tomto rozporná. Ohledně toho, že žalobkyně podniká již od roku 1993, pak ani žalovaný, ani správní orgán prvního stupně tuto skutečnost žalobkyni k tíži nekladli, prvostupňový orgán pouze zkonstatoval, že žalobkyně měla znát pracovněprávní předpisy a zajistit jejich dodržování, což je dle