5 Afs 174/2004 — Nejvyšší správní soud

51 Af 34/2017- 57 - text  17 51 Af 34/2017 č. j. 51 Af 34/2017 - 57 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Trnkové a soudců JUDr. Ing. Zdeňka Strnada, Ph.D., MPA a JUDr. Terezy Kučerové věci žalobkyně: Allianz – Slovenská poisťovna, a. s., se sídlem Dostojevského rad 4, Bratislava, Slovenská republika, zastoupené advokátem Mgr. Františkem Korbelem, Ph.D., se sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1, proti žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem Budějovická 7, Praha 4, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 8. 2017, čj. 34431-3/2017-900000-302, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Rozhodnutím ze dne 18. 12. 2013, čj. 82844-4/2013-520000-11, Celní úřad pro Jihočeský kraj (dále jen „správce daně“) na základě žádosti provozovatele daňového skladu společnosti LIHO-Blanice, spol. s r. o., povolil, aby zajištění spotřební daně pro provozování daňového skladu evidenční číslo CZ0302004S001 bylo poskytnuto ručením prostřednictvím žalobkyně coby ručitelky, a to na základě záruční listiny ze dne 16. 12. 2013. Správce daně následně vydal společnosti LIHO-Blanice povolení k provozování daňového skladu ze dne 13. 6. 2014, čj. 34725-4/2014-520000-11. 2. Usnesením dne 24. 3. 2016, KSCB 28 INS 2011/2016-A-10, zjistil Krajský soud v Českých Budějovicích úpadek společnosti LIHO-Blanice s účinky od téhož dne (pozn.: z veřejně dostupných informací obsažených v insolvenčním rejstříku je patrno, že vůči uvedené společnosti byl prohlášen konkurz, který stále probíhá). V návaznosti na uvedené správce daně rozhodnutím ze dne 29. 3. 2016, čj. 24455/2016-520000-11, shora citované povolení k provozování daňového skladu zrušil; odvolání proti tomuto rozhodnutí žalovaný rozhodnutím ze dne 3. 11. 2016, čj. 42296-7/2016-900000-304.2, zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. 3. V důsledku zrušení povolení k provozování daňového skladu podala společnost LIHO-Blanice dne 6. 4. 2016 daňové přiznání ke spotřební dani z lihu se dnem vzniku povinnosti daň přiznat a zaplatit 5. 4. 2016 a s výpočtem spotřební daně ve výši 14 808 885 Kč. Jelikož se vyměřovaná daň neodchylovala od daně tvrzené, vydal správce daně platební výměr ze dne 6. 4. 2016, čj. 27672/2016-520000-32.3, který pouze založil do daňového spisu. 4. Dne 5. 5. 2016 podala společnost LIHO-Blanice dodatečné daňové přiznání ke spotřební dani s výpočtem daně ve výši 13 143 060 Kč, jelikož v mezidobí došlo k zajištění lihu. V reakci na toto dodatečné daňové přiznání vydal správce daně dodatečný platební výměr ze dne 3. 6. 2016, čj. 47131/2016-520000-32.3, na částku 0 Kč, neboť neshledal rozdíl mezi poslední známou daní (tj. 14 808 885 Kč) a částkou nově zjištěnou. Odvolání proti tomuto dodatečnému platebnímu výměru žalovaný zamítl a tento výměr potvrdil rozhodnutím ze dne 21. 12. 2016, čj. 35583-2/2016-900000-302. 5. Vzhledem k tomu, že správce daně shledal existenci daňových nedoplatků společnosti LIHO-Blanice, přistoupil k vydání výzvy k zaplacení nedoplatků na spotřební dani a jejího příslušenství v náhradní lhůtě ze dne 12. 4. 2016, čj. 27663-2/2016-520000-3, ve znění opravného rozhodnutí ze dne 11. 5. 2016, čj. 27663-5/2016-520000-32.3. Přípisy ze dne 12. 4. 2016, čj. 27663-3/2016-520000-3, a ze dne 11. 5. 2016, čj. 27663-6/2016-520000-3, byla o uvedené výzvě a opravném rozhodnutí informována též žalobkyně. 6. Jelikož společnost LIHO-Blanice v náhradní lhůtě splatnosti nedoplatky neuhradila, vyzval správce daně žalobkyni rozhodnutím ze dne 17. 5. 2016, čj. 27663-7/2016-520000-32.3, ke splnění ručitelské povinnosti; uvedená výzva se vztahovala mimo jiné na částku 14 808 885 Kč vyměřenou platebním výměrem ze dne 6. 4. 2016. Žalovaný citovanou výzvu k odvolání žalobkyně rozhodnutím ze dne 5. 1. 2017, čj. 447/2017-900000-302, změnil co do odkazů na zákonná ustanovení obsažená v jejím výroku; ve zbytku však výzvu ponechal beze změny. 7. Žalobkyně za společnost LIHO-Blanice uhradila dlužnou částku na spotřební dani ve výši 14 808 885 Kč dne 3. 3. 2017, avšak jelikož byl nedoplatek splatným již dne 5. 4. 2016, vydal správce daně platební výměr na úrok z prodlení ze dne 15. 3. 2017, čj. 24525/2017-520000-11, a to na částku 1 852 633 Kč. Žalovaný citovaný platební výměr změnil k odvolání společnosti LIHO-Blanice rozhodnutím ze dne 27. 6. 2017, čj. 26140-2/2017-900000-302, v otázce data splatnosti daně z 6. 4. 2016 na 5. 4. 2016 a v souvislosti s tím zvýšil vyměřený úrok z prodlení na částku 1 858 333 Kč. 8. Jelikož společnost LIHO-Blanice úrok z prodlení ve stanovené lhůtě neuhradila, vydal správce daně žalobkyni výzvu ke splnění ručitelské povinnosti ze dne 12. 4. 2017, čj. 34378/2017/520000-11. K odvolání žalobkyně proti této výzvě žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutí změnil datum splatnosti daně z 6. 4. 2016 na 5. 4. 2016 a zvýšil vyměřený úrok z prodlení na částku 1 858 333 Kč; o změně právního posouzení věci žalovaný žalobkyni informoval výzvou k uplatnění práva ve smyslu § 115 odst. 2 daňového řádu ze dne 20. 7. 2017, čj. 34431-2/2017-900000-302. Odvolacím námitkám žalobkyně žalovaný nepřisvědčil. II. Shrnutí žaloby 9. Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně dne 10. 10. 2017 žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích. 10. Žalobkyně předně namítla nezákonnost napadeného rozhodnutí spočívající v tom, že žalovaný nesprávně posoudil rozsah vyměřených úroků a jeho rozhodnutí je v tomto ohledu též nepřezkoumatelné. Správce daně totiž nevzal při svém rozhodování v úvahu dikci § 171 odst. 4 daňového řádu, dle něhož má odvolání proti ručitelské výzvě odkladný účinek. Postupem správce daně a žalovaného je ručitel penalizován za to, že využije odvolání coby procesního prostředku obrany. Ručitel je tak postaven do situace, kdy sice může podat odvolání proti výzvě ke splnění ručitelského závazku, ale zároveň je odstrašován tím, že pokud tuto procesní možnost využije a nezaplatí rovnou, bude mu nabíhat úrok z prodlení. Jeho výše je pak odvislá od délky řízení, nad níž ručitel nemá kontrolu. Žalobkyně namítla, že ručitelský vztah je vztahem akcesorickým, přičemž tato skutečnost ve spojení se shora uvedeným znamená, že za dobu, kdy bylo podáno odvolání proti výzvě k úhradě daňového nedoplatku ručitelem, nelze uplatňovat vůči ručiteli úrok z prodlení. 11. Žalobkyně k podpoře své argumentace poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 72/06, č. 291/2008 Sb., a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 3. 2008, čj. 5 Afs 174/2004-68, č. 1770/2009 Sb. NSS (pozn.: citovaná judikatura se týká – zjednodušeně řečeno – otázky „rovnosti zbraní“ hlavního daňového dlužníka a ručitele). Dále žalobkyně poukázala na komentářovou literaturu ve vztahu k § 172 odst. 4 daňového řádu, dle níž na ručitele nedopadají zákonné důsledky prodlení daňového subjektu (viz komentář k § 172 odst. 4 daňového řádu: Baxa, J. In Baxa, J., Dráb, O., Kaniová, L., Lavický, P., Schillerová, A., Šimek, K. a Žišková, M. Daňový řád. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2011, 1880 s., dostupné v ASPI). Na základě uvedeného je dokonce možné dovodit, že povinnost hradit úrok z prodlení nemohl žalobkyni vůbec vzniknout. 12. Žalobkyně namítla, že daňové orgány opakovaně prezentují tytéž skutečnosti a argumenty, aniž se relevantně vypořádávají se všemi jejími námitkami, čímž zatížili svá rozhodnutí nepřezkoumatelností. 13. Žalobkyně vyjádřila nesouhlas se závěrem žalovaného, dle něhož právní úprava ručení uvedená v daňovém řádu je na posuzovaný případ aplikovatelná pouze do té míry, do jaké se daná úprava váže k obecným znakům ručení; v jednotlivých aspektech je dle jeho názoru ručení dle zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, autonomní a odlišné zejména tím, že jejím předmětem je ručení smluvní. Úprava ručení v daňovém řádu se ovšem vztahuje jak na daňové ručení zákonné, tak i na daňové ručení smluvní. 14. Ustanovení § 21 odst. 4 zákona o spotřebních daních (pozn.: s účinností od 1. 1. 2015 se jedná o odst. 5 téhož ustanovení) se váže k daňovému řádu. Zákonné náležitosti výzvy coby rozhodnutí, úprava lhůty atd., jsou záležitosti, které upravuje daňový řád a které musí být při vydání této výzvy zohledněny. Ačkoli dle Nejvyššího správního soudu mohou mezi jednotlivými úpravami ručení v různých odvětvích práva existovat odůvodněné rozdíly, ručení si i přesto z obecných principů do právní praxe přenáší akcesorickou, povahu uspokojení daňových dluhů ze strany ručitele. Správce daně se tedy měl pokusit uspokojit alespoň část daňového dluhu na společnosti LIHO-Blanice. Daňové orgány se nemohou této povinnosti zprostit s odkazem na specifickou povahu ručení podle zákona o spotřebních daních a rovnou uspokojovat celý daňový dluh od žalobkyně, aniž vyvíjí prokazatelnou procesní aktivitu směřující k uspokojení daňového dluhu od hlavního daňového dlužníka. Touto otázkou se správce daně v odůvodnění výzev ze dne 17. 5. 2016 a 1