4 As 51/2007 — Nejvyšší správní soud

51 A 25/2017- 149 - text  36 51 A 25/2017 51A 25/2017 - 149 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Trnkové a soudkyň Mgr. Heleny Nutilové a JUDr. Terezy Kučerové ve věci žalobce: ČEZ Obnovitelné zdroje, s. r. o., se sídlem Křižíkova 788/2, Hradec Králové, zastoupeného JUDr. Ondřejem Davidem, Ph.D., advokátem se sídlem V Parku 2323/14, Praha 4, proti žalovanému: Státní energetická inspekce, ústřední inspektorát, se sídlem Gorazdova 24, Praha 2, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 1. 2017, č. 902001517, čj. SEI-103/2017/90.221-1/031105414, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Státní energetická inspekce, územní inspektorát pro Jihočeský kraj (dále jen „správní orgán prvního stupně“), uložila rozhodnutím ze dne 29. 7. 2016, č. 312026116, čj. 82/031105414, podle § 16 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 16 odst. 4 písm. b) zákona č. 526/1990 Sb., o cenách (dále jen „zákon o cenách“), pokutu ve výši 4 325 235 Kč a povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč. Správního deliktu se dle správního orgánu prvního stupně žalobce dopustil tím, že jako výrobce a prodejce elektřiny v FVE Čekanice nedodržel věcné podmínky stanovené cenovým orgánem dle § 5 odst. 5 zákona o cenách pro uplatnění úředně stanovené ceny upravené v bodu (1.10) cenového rozhodnutí Energetického regulačního úřadu č. 4/2012; žalobce totiž v období roku 2013 uplatnil u operátora trhu (OTE, a. s.) úředně stanovený zelený bonus ve smyslu § 8 zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o podporovaných zdrojích energie“), ve výši 12 932 Kč/MWh pro výrobu elektřiny s využitím slunečního záření pro zdroj s instalovaným výkonem nad 30 kW uvedený do provozu v roce 2009, ačkoli měl uplatnit zelený bonus ve výši 11 973 Kč/MWh stanovený pro tato zařízení na výrobu elektřiny uvedená do provozu v roce 2010. Část technologických kontejnerů sloužících k výrobě elektřiny v FVE Čekanice (konkrétně se jednalo o 8 technologických kontejnerů pro uložení střídačů sloužících k přeměně stejnosměrného proudu na proud střídavý) totiž byla vyrobena a dodána až v roce 2010 a žalobce tak nesplnil věcnou podmínku uvedení výrobny elektrické energie do provozu do konce roku 2009 stanovenou v bodě (1.10) cenového rozhodnutí Energetického regulačního úřadu č. 8/2008. Žalobce tedy za elektřinu dodanou v roce 2013 v množství 4 176,066 MWh získal nepřiměřený prospěch rozdílem úředně stanovených zelených bonusů ve výši 2 883 490 Kč. 2. Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím odvolání žalobce zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. II. Shrnutí žaloby 3. Proti rozhodnutím žalovaného podal žalobce dne 27. 2. 2017 žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích. 4. Žalobce předně uvedl, že dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 9. 2016, čj. 6 As 200/2016-18 (pozn.: žalobce – zřejmě omylem – uvádí čj. 6 As 200/2016-43), je místně příslušný k projednání podané žaloby Krajský soud v Českých Budějovicích; závěr Nejvyššího správního soudu však označil za nesprávný. Územní inspektorát Státní energetické inspekce je správním orgánem až dle právní úpravy účinné od 1. 1. 2016. Správní řízení v posuzované věci započalo před tímto datem, kdy byla příslušným správním orgánem Státní energetická inspekce. Žalobce však o tom, že došlo ke změně správního orgánu, který věc projednává, nebyl vyrozuměn, v čemž spatřuje zkrácení na svých procesních právech. Žalobce upozornil, že datová schránka, přes niž byla s žalobcem vedena úřední komunikace, byla a je zřízena pouze Státní energetické inspekci jako celku. Žalobce uvedl, že dle § 13b zákona č. 406/2000 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2016 (dále jen „zákon o hospodaření s energií“) je správním orgánem Státní energetická inspekce, přičemž judikaturou by nemělo být dovozováno vymezení dalších správních orgánů na funkčním základě. Zřizování správních orgánů je dle Ústavy možné pouze zákonem a nikoli jejich výkladem. V minulosti správní soudy nepřiznávaly postavení správního orgánu ústřednímu řediteli Státní energetické inspekce, který dle § 95 zákona o hospodaření s energií, ve znění do 31. 12. 2015, rozhodoval o odvolání proti rozhodnutí o uložení pokuty. 5. Žalobce dále namítl protiústavnost cenové regulace prováděné prostřednictvím cenových rozhodnutí Energetického regulačního úřadu, a to s poukazem na zásadu, dle níž lze státní moc vykonávat v případech a způsoby stanovenými zákonem (čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2. odst. 2 Listiny základních práv a svobod; dále jen „Listina“). Zřízení správních orgánů a vymezení jejich působnosti lze taktéž provést pouze zákonem (čl. 79 odst. 1 Ústavy), přičemž správní orgány jsou v zákonem stanovených mezích oprávněny vydávat podzákonné předpisy (čl. 79 odst. 3 Ústavy). Energetický regulační úřad je tedy oprávněn vydávat podzákonné předpisy pouze na základě a v mezích zákonného zmocnění. Z právního rámce upravujícího normotvorbu tohoto úřadu v oblasti regulace cen [§ 2c zákona o působnosti orgánů České republiky v oblasti cen a § 17 odst. 3 a odst. 6 písm. e) zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění do 3. 7. 2009] však nevyplývá jeho oprávnění definovat termín uvedení výrobny elektřiny z obnovitelných zdrojů do provozu, jak Energetický regulační úřad učinil v cenovém rozhodnutí ze dne 18. 11. 2008, č. 8/2008. Z citovaných ustanovení vyplývá pouze pravomoc jmenovaného úřadu věcně usměrňovat ceny v energetice, což určení podmínek pro uvedení výrobny elektřiny z obnovitelných zdrojů do provozu nezahrnuje; to ostatně plyne již z názvu „cenové“ rozhodnutí. Energetický regulační úřad proto v této souvislosti porušil též zásadu zákazu zneužití pravomoci dle § 2 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), jakož i zásadu minimalizace zásahu státních orgánů do právní a majetkové sféry fyzických a právnických osob. Ustanovení cenového rozhodnutí definující okamžik uvedení výrobny elektřiny z obnovitelných zdrojů do provozu jsou proto nicotná. 6. Na podporu své argumentace žalobce poukázal na stanovisko Legislativní rady vlády ze dne 20. 10. 2014, č. 950/14, která v obecné rovině nepovažovala § 17 odst. 11 a 12 a § 19a energetického zákona v tehdy účinném znění, jakož i ve znění obsaženém v tehdy plánované novele tohoto zákona, za dostatečný podklad pro vydání podzákonného právního předpisu. Žalobce poukázal též na nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 23/02, č. 476/2004 Sb., v němž Ústavní soud rozhodoval o návrhu prezidenta republiky na zrušení § 5 odst. 1 věty poslední, § 8 odst. 4 a § 41 odst. 2 zákona č. 109/2002 Sb., o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních a o změně dalších zákonů; úpravu obsaženou v citovaných ustanoveních Ústavní soud shledal nedostatečným základem pro přijetí vyhlášky upravující podrobnosti aplikace institutu smluvní rodiny, neboť příslušné zmocňovací ustanovení kladlo v této souvislosti ministerské normotvorbě jen velmi stručné a neurčité meze. Tento obecný závěr je pak aplikovatelný i v nyní projednávané věci, a to konkrétně ve vztahu k § 6 zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů), ve znění účinném v době vydání cenového Energetického regulačního úřadu č. 8/2008. Za nepřípadnou žalobce označil argumentaci správních orgánů obou stupňů opírajících se o rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 3. 2014, čj. 1 Aos 7/2013-41, a usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 9. 2014, sp. zn. II. ÚS 1870/14, a ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. III. ÚS 2710/14, neboť závěry v nich obsažené na projednávaný případ nedopadají, a to už proto, že se vztahují k novějším cenovým rozhodnutím, která podmínky uvedení výrobny elektrické energie do provozu neobsahují. Ačkoli žalobce tuto argumentaci uplatnil již v odvolání, žalovaný se s ní řádným způsobem nevypořádal a jeho rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. 7. Cenová rozhodnutí nadto nebyla vyhlášena ve Sbírce zákonů a nemohla proto nabýt platnosti ani účinnosti. Nic na tom nemění skutečnost, že tato rozhodnutí jsou zveřejňována postupem podle zákona o cenách. 8. Žalobce namítl, že byl fakticky postihován nikoli za porušení zákona o cenách, nýbrž normy podzákonné obsažené v cenovém rozhodnutí. Nelze přitom připustit, aby se ústavněprávní garance trestní odpovědnosti dostala do pravomoci moci výkonné, neboť dle čl. 39 Listiny náleží vymezení správních deliktů toliko zákonu. Žalobce v této souvislosti poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 13/12, č. 259/2013 Sb. Žalovaný se s touto již v odvolání uplatněnou námitkou navíc vypořádal pouze velmi forma