10 A 126/2014

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Balejové a soudkyň JUDr. Marie Trnkové a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci žalobce L. Š., zastoupeného JUDr. Bc. Nikolou Hönigovou, advokátkou sídlem v Praze, Rubešova 162/8, proti žalovanému Krajskému úřadu Jihočeského kraje, sídlem v Českých Budějovicích, U Zimního stadionu 1952/2, v řízení o žalobě proti rozhodnutí ze dne 22. 7. 2014, čj. KUJCK 40278/2014/OREG, za účasti Lesy České republiky, s. p., sídlem Hradec Králové, Přemyslova 1106, t a k t o :

Žaloba se z a m í t á .

Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení n e p ř i z n á v á .

Osoba na řízení zúčastněná n e m á právo na náhradu nákladů řízení .

O d ů v o d n ě n í :

Městský úřad Bechyně vydal dne 2. 4. 2014 rozhodnutí, kterým nařídil žalobci odstranit stavbu haltýře na pozemku parc. č. 358 a stavbu oplocení na pozemku parc. č. 357, 358, 359/1, 359/2, 360, 361, 362, 363, 364 v k. ú. Černýšovice.

Napadeným rozhodnutím bylo prvostupňové rozhodnutí Městského úřadu Bechyně změněno v tom smyslu, že se slovní spojení uvedené v závěru úvodního odstavce výrokové části „je prováděna nebo provedena bez rozhodnutí nebo opatření stavebního úřadu vyžadovaného stavebním zákonem, anebo v rozporu s ním“ bylo nahrazeno slovním spojením, a sice „je prováděna bez rozhodnutí stavebního úřadu vyžadovaného stavebním zákonem“. V ostatních částech zůstalo napadené rozhodnutí potvrzeno.

Žalobce namítá, že v době, kdy započal s výstavbou předmětné stavby, neexistovala na zastavěném území stavební uzávěra, ani omezení dle územně plánovací dokumentace. Ke schválení stavební uzávěry došlo až po zahájení řízení o dodatečném povolení stavby. Rovněž Městský úřad Tábor, odbor životního prostředí vydal dne 9. 2. 2012 závazné stanovisko, kterým byl udělen souhlas s předmětnou stavbou žalobce. Městský úřad Tábor, odbor životního prostředí na úseku ochrany přírody a krajiny vydal dne 13. 2. 2012 stanovisko, kde uvedl, že předmětná stavba je možná. Žalobce stavbu zrealizoval na základě ústní i písemné záruky starosty obce, když obec udělila se stavbou souhlas již 15. 5. 2009 a následně 2. 5. 2012.

Žalobce spatřuje nezákonný postup v porušení ustanovení § 4 odst. 2 ve spojitosti s ustanovením § 37 odst. 3 správního řádu, neboť žalobce nebyl prvostupňovým správním orgánem vyzván k odstranění vad podání, které nesplňovalo všechny náležitosti dle ustanovení § 82 odst. 2 správního řádu, jelikož bylo blanketní. Žalobce byl tak zkrácen na právech, a to v potencionální možnosti vydání rozhodnutí dle ustanovení § 87 správního řádu. Vadu v postupu orgánu I. stupně nebylo možno zhojit ani dodatečným jednáním odvolacího orgánu, který žalobce později vyzval k doplnění odvolání, zejména když žalobci nebyla poskytnuta přiměřená lhůta k doplnění odvolání. Postupem žalovaného došlo k porušení základních zásad správního rozhodování, a to k porušení zásady legitimního očekávání a práva na dobrou správu. Dle zásady legitimního očekávání platí, že správní orgán dbá na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly. Žalobce započal stavbu v dobré víře, že nic nebrání její dodatečné legalizaci, garancí byl obcí udělený souhlas s realizací stavby. V době realizace stavby objektivně nic nenasvědčovalo tomu, že by existovala nějaká zákonná překážka, pro kterou by žalobce neměl stavbu zrealizovat, naopak ze stanovisek příslušných orgánů plyne, že stavba nemá negativní dopad na životní prostředí. Až v době, kdy žalobce požádal o dodatečnou legalizaci stavby, zahájila obec činnost směřující k vydání stavební uzávěry s cílem poškodit vlastníky nemovitostí. Neexistuje žádný odborný posudek či vyjádření, kterým by obec dokládala opodstatněnost stavební uzávěry či následných omezení dle územního plánu, které jsou v rozporu s předešlou urbanistickou koncepcí zpracovanou Městským úřadem Tábor. Žalobce byl v dobré víře, že stavba je povolena souhlasem starosty. Postup obce Černýšovice, která vydala stavební uzávěru po podání návrhu na dodatečnou legalizaci stavby a v rozporu s předešlým stanoviskem příslušných orgánů, žalobce považuje za šikanózní, účelový a za neoprávněný zásah do jeho vlastnického práva. V daném případě správní orgány postupovaly čistě formalisticky a nepochybně k vadnému jednání obce a stavebního úřadu nepřihlížely. Stavební uzávěra nebyla vydána v souladu se zákonem, proto žalobce navrhuje, aby rozhodnutí žalovaného a rovněž tak prvostupňové rozhodnutí Městského úřadu Bechyně bylo zrušeno a věc byla vrácena žalovanému k dalšímu řízení.

Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby. Žalovaný zhojil procesní vadu tím, že vyzval žalobce k odstranění vady podání v přiměřené lhůtě. Tímto postupem odstranil dopad nesprávného postupu prvoinstančního správního orgánu, který by mohl mít vliv na zákonnost jeho vlastního rozhodnutí. Žalovaný vyzval žalobce k doplnění důvodů, které jej vedly k podání odvolání, a za tímto účelem mu stanovil lhůtu. Žalobce ve stanovené lhůtě odvolání nedoplnil, proto žalovaný přistoupil k rozhodnutí o odvolání i bez znalosti konkrétních odvolacích námitek. V daném případě bylo řízení o žádosti žalobce o dodatečné povolení stavby pravomocně ukončeno, jeho výsledkem není dodatečná legalizace stavby, proto bylo povinností stavebního úřadu v řízení o odstranění stavby zahájeném z moci úřední pokračovat a následně odstranění stavby rozhodnutím meritorně nařídit. Postup řízení o nařízení odstranění stavby byl tedy odvislý od výsledku řízení o žádosti o dodatečném povolení stavby. Rozhodnutí o dodatečném povolení stavby, kterým byla žádost žalobce zamítnuta, nabylo právní moci dne 25. 7. 2013. Žalobce pomíjí skutečnost, že soulad s požadavky uvedenými v § 129 odst. 2 stavebního zákona se zjišťuje ke dni vydání rozhodnutí ve věci dodatečného povolení stavby. Stavební úřad zjistil, že rozestavěná stavba haltýře a oplocení byla realizována bez příslušných rozhodnutí stavebního úřadu, a proto bylo zahájeno z moci úřední řízení o odstranění těchto objektů. Není namístě argument, že v době, kdy žalobce započal s výstavbou, neexistovala omezení dle územně plánovací dokumentace. Žalobce stavbu prováděl v nezastavěném území, přičemž stavbu prováděl bez příslušného povolení či opatření vydaného stavebním úřadem. Jestliže žalobce prováděl stavbu, aniž měl k tomu oprávnění, bral na sebe riziko, že bude nucen nést i eventuální negativní následky své činnosti. Proto žalovaný zcela kategoricky odmítá argumentaci žalobce dobrou vírou, což je ostatně institut soukromoprávní povahy. Rovněž tvrzení žalobce, že byl v dobré víře, že stavba byla povolena souhlasem starosty obce, považuje žalovaný za účelové. Souhlas starosty je zcela irelevantní, a proto stavební úřad nebyl oprávněn k takovému úkonu přihlížet.

Osoba na řízení zúčastněná, Lesy České republiky, státní podnik, Krajské ředitelství České Budějovice k žalobě uvedl, že na pozemku parc. č. 1727/1 v k. ú. Černýšovice se nachází přirozené koryto vodního toku Všechlapský potok, jehož správcem jsou Lesy ČR, s.p. Ke stavbě haltýře na parcele č. 358 v obci Černýšovice, rybochovné zařízení, absentuje povolení a vyjádření dotčených orgánů, mimo jiné i vyjádření vodoprávního úřadu o vhodnosti této stavby na daném území. O povolení odvádění vody k činnosti rybochovného zařízení chybí souhlas s nakládáním s vodami vodního toku Všechlapský potok, jehož správcem je Lesy ČR, státní podnik, Správa toků, oblast Povodí Vltavy. Břehová hrana vodního toku je narušována nedovolenou protizákonnou stavbou oplocení s podezdívkou vybudovanou žalobcem. Zúčastněná osoba požaduje odstranění všech nepovolených staveb na náklady stavebníka, které se nachází ve vzdálenosti čtyřech metrů od břehové čáry dotčeného vodního toku a ponechání tohoto pruhu pro výkon správy vodního toku. Uvedená stavba není v souladu s veřejným zájmem, na daném území je účinná stavební uzávěra, stavby jsou proto umístěny v rozporu se záměry územního plánování.

Ze správního spisu byly zjištěny tyto rozhodné skutečnosti:

Stavební úřad zjistil na základě písemného podnětu ze dne 11. 11. 2011 od obce Černýšovice a následné kontrolní prohlídky na místě stavby na pozemku parc. č. 358 v k. ú. Černýšovice, že stavba haltýře je prováděna bez rozhodnutí nebo opatření stavebního úřadu. Při kontrolní prohlídce bylo zjištěno, že se na parcele č. 358 v k. ú. Černýšovice nachází stavba bez územního a stavebního povolení o rozměrech 5,4 x 8,9 m a výšce cca 6,5 m nad terénem a dále oplocení s podezdívkou o výšce cca 1,8 m nad terénem bez jakéhokoliv povolení a vyjádření dotčených orgánů. Stavební úřad proto zahájil dne 23. 1. 2012 z moci úřední řízení o nařízení odstranění stavby. Stavební úřad oznámil zahájení řízení o odstranění stavby a žádal účastníky, aby své námitky uplatnily do 24. 2. 2012. Žalobce jakožto vlastník předmětné stavby byl poučen o možnosti podání žádosti o dodatečné povolení stavby a předložení podkladů ve stejném rozsahu jako v žádosti o stavební povolení a podle § 129 odst. 2 stavebního zákona prokáže, že stavbu lze dodatečně povolit; může tak učinit do 23. 2. 2012. Dne 22. 2. 2012 podal žalobce žádost o vydání dodatečného stavebního povolení na shora uvedenou stavbu. Stavební úřad na základě podání žádosti o dodatečné povolení stavby řízení o odstranění stavby usnesením ze dne 2. 3. 2012 přerušil. Stavební úřad vedl samostatné řízení o dodatečném povolení stavby. Na základě zjištění shledal důvody, které bránily dodatečnému povolení stavby, a proto žádost o dodatečné povolení stavby zamítl. Žalobce se proti tomuto rozhodnutí odvolal. Dne 12. 7. 2013 bylo Krajským úřadem Jihočeského kraje vydáno rozhodnutí, kterým bylo odvolání žalobce proti rozhodnutí Městského úřadu Bechyně o zamítnutí dodatečného povolení stavby ze dne 27. 3. 2013 sp. zn. BE-01412-1/2012/VaŽP/Nv, čj. BE-02485/2013 zamítnuto. Dne 13. 8. 2013 stavební úřad oznámil pokračování řízení o nařízení odstranění stavby a stanovil lhůtu 15 dnů k seznámení s podklady pro rozhodnutí.

Stavební úřad obdržel dne 15. 10. 2013 od Krajského úřadu Jihočeského kraje informace k přezkumu územního opatření o stavební uzávěře Černýšovice – nabytí účinnosti rozhodnutí vydaného formou opatření obecné povahy o jeho zrušení. Rozhodnutí o zrušení opatření obecné povahy - stavební uzávěra Černýšovice vydané Krajským úřadem dne 16. 9. 2013 pod čj. KUJCK 50089/2013/OREG nabylo účinnosti dne 30. 9. 2013. K tomuto datu bylo tedy přezkoumávané opatření obecné povahy zrušeno.

Stavební úřad vydal dne 30. 9. 2013 pod čj. B-06809/2013 rozhodnutí, kterým nařídil žalobci podle § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona odstranění stavby. Žalobce se proti tomuto rozhodnutí o nařízení odstranění stavby ze dne 30. 9. 2013 odvolal. Dne 13. 1. 2014 žalovaný vydal rozhodnutí, kterým rozhodnutí Městského úřadu Bechyně ze dne 30. 9. 2013 čj. BE-06809/2013 zrušil a věc vrátil k novému projednání orgánu I. stupně. Stavební úřad oznámil dne 11. 2. 2014 pokračování řízení a vyzval účastníky, aby se ve lhůtě 15 dnů seznámili s podklady pro rozhodnutí. Lesy České republiky s. p. zaslal dne 26. 2. 2014 vyjádření, ve kterém sdělil, že při posouzení situace po povodni v červnu 2013 bylo zjištěno, že nepovolená stavba oplocení narušila břehovou hranu vodního toku, což se projevilo při průchodu velkých vod utržením břehu. To vyplývá z fotodokumentace. Z fotodokumentace je rovněž patrno, že i další úsek oplocení je umístěn příliš blízko přirozeného koryta vodního toku. Správce toku proto požadoval odstranění všech nepovolených staveb, které se nachází ve vzdálenosti čtyřech metrů od břehové čáry dotčeného vodního toku a ponechání tohoto pruhu pro výkon správy vodního toku v souladu s § 49 odst. 2 zákona o vodách. Dne 25. 3. 2014 stavební úřad obdržel stanovisko obce Černýšovice, ve kterém sděluje, že obcí Černýšovice byla v lednu 2014 vydána územně plánovací dokumentace. Zmiňované území je v územním plánu vedené jako plocha smíšená nezastavěného území. Jedná se zejména o plochy cenné z hlediska krajiny jako celku a plochy biokoridorů územního systému ekologické stability. Je nepřípustné umísťování staveb, zařízení a jiných opatření pro zemědělství, lesnictví, vodní hospodářství a těžbu nerostů. Územně plánovací dokumentace nabyla účinnosti dne 14. 1. 2014. Stavební úřad proto vydal rozhodnutí, kterým nařídil žalobci odstranění haltýře a oplocení, neboť zjistil, že uvedená nepovolená stavba je umístěna v rozporu s územně plánovací dokumentací, konkrétně s územním plánem obce Černýšovice, přičemž se jedná o stavby umístěné v plochách smíšeného, nezastavěného území, kde je nepřípustné využití mimo jiné stavby, zařízení a jiná opatření včetně staveb, které s nimi bezprostředně souvisejí, včetně oplocení, pro zemědělství, lesnictví, vodní hospodářství a těžbu nerostů. Proto stavební úřad nařídil odstranění nepovolené stavby.

Žalobce se proti tomuto rozhodnutí odvolal, jeho odvolání bylo napadeným rozhodnutím změněno tak, že došlo pouze ke změně formulace úvodního odstavce výrokové části. Z odůvodnění vyplývá, že v daném případě byl žalobce jako vlastník stavby neúspěšný se svou žádostí o její dodatečné povolení a za této procesní situace byly tedy splněny všechny zákonné podmínky pro to, aby bylo nařízeno její odstranění.

Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích daných žalobními body dle § 75 odst. 2 zákona s.ř.s. a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

Žalobce namítá nezákonný postup správních orgánů, který spatřuje v porušení ustanovení § 4 odst. 2 ve spojitosti s § 37 odst. 3 správního řádu, kdy za hrubý rozpor s § 37 odst. 3 správního řádu považuje žalobce postup správního orgánu I. stupně, neboť nebyl vyzván k odstranění vad podání, které nesplňovalo všechny náležitosti dle § 82 odst. 2 správního řádu, jelikož bylo blanketní. Proto mohlo dojít ke zkrácení práva žalobce na možnosti vydání rozhodnutí dle § 87 správního řádu. Tento postup nebylo možno zhojit ani dodatečným jednáním žalovaného, který žalobce později vyzval k doplnění odvolání. Ze spisu vyplývá, že žalobce podal blanketární odvolání proti rozhodnutí o nařízení odstranění stavby čj. BE 02505/2014 ze dne 2. 4. 2014. V odvolání uvedl, že rozhodnutí napadá v celém jeho rozsahu. Městský úřad Bechyně předal dne 26. 5. 2014 správní spis žalovanému spolu se stanoviskem k odvolání. Žalobce byl žalovaným dne 30. 6. 2014 vyzván k doplnění odvolání. Ve výzvě byl poučen o tom, jaké náležitosti odvolání musí obsahovat s tím, že žalobce v odvolání neuvedl žádný důvod, který ho vedl k jeho podání, respektive v čem spatřuje rozpor rozhodnutí stavebního úřadu s právními předpisy nebo nesprávnost tohoto rozhodnutí či řízení, které jeho vydání předcházelo. Žalobce byl vyzván k doplnění odvolání a to ve lhůtě 5 dnů ode dne doručení výzvy. Žalobci byla shora uvedená výzva vložena do schránky dne 15. 7. 2014, přičemž byla připravena k vyzvednutí dne 3. 7. 2014. Dne 21. 7. 2014 E. Š. žalovanému sdělila, že se žalobce – její syn, nezdržuje do 20. 8. 2014 na adrese trvalého pobytu, je na dovolené mimo ČR, proto nemůže požadavek na doplnění odvolání splnit. Požadovala o posečkání po jeho příjezdu. Žalobce ve lhůtě stanovené žalovaným odvolání nedoplnil, proto žalovaný přistoupil k rozhodnutí o odvolání i bez znalosti konkrétních odvolacích námitek.

Podle ustanovení § 37 odst. 3 správního řádu nemá-li podání předepsané náležitosti, nebo trpí-li jinými vadami, pomůže správní orgán podateli nedostatky odstranit, nebo ho vyzve k jejich odstranění a poskytne mu k tomu přiměřenou lhůtu. Ze správního spisu soud zjistil, že žalobce nebyl prvostupňovým správním orgánem vyzván k odstranění vad podání, ovšem žalovaným mu byla doručena výzva, z jejíhož obsahu vyplývá, že žalobce byl v souladu s § 37 odst. 3 správního řádu vyzván, aby doplnil své odvolání a uvedl, v čem spatřuje rozpor napadeného rozhodnutí nebo řízení, jež mu předcházelo s právními předpisy nebo jeho nesprávnost. Dále byl žalobce i poučen, že po marném uplynutí stanovené lhůty krajský úřad rozhodne o jeho odvolání nebo po doplnění těchto náležitostí. S ohledem na znění uvedené výzvy k odstranění vad odvolání má soud za prokázané, že žalovaný splnil procesní povinnost, kterou mu ukládá ustanovení § 37 odst. 3 správního řádu, žalobce byl vyzván k odstranění nedostatků tohoto odvolání a poskytl mu lhůtu, kterou lze bezpochyby považovat za dostatečnou. Z uvedeného je zřejmé, že žalobci byla dána možnost vady tohoto odvolání odstranit. Žalobce však na tuto výzvu nikterak nereagoval, přestože z doručenky vyplývá, že výzva mu byla řádně doručena, odvolání žádným způsobem nedoplnil, proto správně žalovaný přistoupil k vydání napadeného rozhodnutí o odvolání. Žalobce byl poučen i o následcích neodstranění vad podání, byl upozorněn na to, že po doplnění náležitostí odvolání nebo po marném uplynutí stanovení lhůty krajský úřad rozhodne o odvolání, respektive o podaném blanketárním odvolání s tím, že správnost napadeného rozhodnutí odvolací orgán přezkoumává v rozsahu námitek uvedených v odvolání. Výzva k odstranění vad byla žalobci doručena, skutečnost, že žalobce na výzvu nereagoval a vady podání neodstranil, nelze přičítat k tíži správních orgánů, neboť odstranění nedostatků odvolání bylo právě na žalobci. Jestliže žalobce na výzvu nereagoval a vady odvolání neodstranil, přičemž o následcích nedoplnění odvolání byl žalobce poučen, nelze z toho dovodit, že došlo ze strany žalovaného k porušení zásady legitimního očekávání a byla i tak porušena práva na dobrou správu. K informaci matky žalobce E. Š. o nepřítomnosti žalobce přihlížet nelze, neboť ze strany žalobce nebylo nijak doloženo, že by se v době doručení výzvy nezdržoval na adrese svého trvalého pobytu, byl mimo území ČR. Soud proto uzavřel, že procesní vada spočívající v uplatnění odvolání, jemuž chyběly předepsané náležitosti, byla procesně předepsaným postupem odstraňována. Skutečnost, že odvolací orgán dal žalobci možnost odstranit vady podání v přiměřené lhůtě, nikoli prvostupňový správní orgán, nezpůsobuje nezákonnost rozhodnutí, rozhodné je, že žalobci byla doručena výzva k odstranění vad podání. Žalobce nikterak nebyl na svých procesních právech zkrácen, v případě, že mu výzva byla zaslána žalovaným. Vada postupu orgánu I. stupně byla zhojena, přičemž žalobci byla i poskytnuta přiměřená lhůta k doplnění odvolání. Lhůtu 5 dnů na odstranění vad odvolání lze považovat za přiměřenou, jestliže žalobce měl i řádnou lhůtu k podání odvolání 15 dnů. Soud proto uzavřel, že žalovaný postupoval v souladu s § 37 odst. 3 správního řádu a vyzval žalobce k odstranění nedostatků.

Námitku žalobce, že došlo k porušení základních zásad správního rozhodování, a to porušení zásady legitimního očekávání a práva na dobrou správu, přezkoumat nelze, neboť ze strany žalobce byla tato námitka uplatněna jen obecně. Žalobcem bylo pouze namítáno, že podle zásady legitimního očekávání platí, že správní orgán dbá na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly.

Zcela nedůvodně je vznesena rovněž námitka žalobce, že došlo k porušení zásady na dobrou správu, dle které má správní orgán usilovat o zachování právní jistoty osob, když jedním z jejich principů je předvídatelnost, přiměřenost, včasnost, součinnost a především nestrannost. Žalobce opětovně jen obecně namítá, že tyto podmínky nebyly v rozhodovací činnosti správních orgánů splněny, když poukazuje na to, že stavba byla jím započata v dobré víře, že nic nebrání její dodatečné legalizaci, kdy garancí nemalé váhy byl zajisté obcí udělený souhlas s realizací stavby s tím, že v době realizace stavby objektivně nic nenasvědčovalo tomu, že by existovala nějaká zákonná překážka, pro kterou by žalobce neměl stavbu zrealizovat s tím, že stavba nemá negativní dopad na životní prostředí. O dobré víře nelze usuzovat, jestliže byla stavba realizována bez stavebního povolení. Nutno vzít v úvahu, že možnost dodatečné legalizace byla hodnocena v řízení o žádosti žalobce o dodatečné povolení stavby, kdy toto řízení je ukončeno a žádost byla zamítnuta. V následně uvedeném řízení o odstranění stavby proto nepřichází v dané věci v úvahu opětovně hodnotit, lze-li stavbu dodatečně povolit.

Podle § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona stavební úřad nařídí vlastníku stavby, popřípadě s jeho souhlasem jiné osobě odstranění stavby prováděné nebo provedené bez rozhodnutí nebo opatření stavebního úřadu vyžadovaného tímto zákonem anebo v rozporu s ním. Podle § 129 odst. 2 písm. c) stavebního zákona stavbu uvedenou v odstavci jedna písm. b) lze dodatečně povolit, pokud stavebník nebo její vlastník prokáže, že není v rozporu s obecnými požadavky na výstavbu nebo s veřejným zájmem chráněným zvláštním právním předpisem. Podle § 129 odst. 3 stavebního zákona stavební úřad u stavby prováděné či provedené bez rozhodnutí nebo opatření stavebního úřadu vyžadovaného tímto zákonem anebo v rozporu s ním zahájí řízení o jejím odstranění. Pokud půjde o stavbu uvedenou v odstavci 2, stavebník nebo vlastník požádá o její dodatečné povolení a předloží podklady ve stejném rozsahu jako k žádosti o stavební povolení. Bude-li stavba dodatečně povolena, řízení o odstranění stavby se zastaví. Soud konstatuje, že v daném případě bylo k žádosti žalobce vedeno řízení o dodatečné povolení stavby. Žádost o dodatečné povolení byla zamítnuta, toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 25. 7. 2013. Jestliže bylo řízení o žádosti o dodatečném povolení stavby pravomocně ukončeno a jeho výsledkem nebyla dodatečná legalizace stavby, stavební úřad správně postupoval a nařídil odstranění stavby. Jestliže byl žalobce jako vlastník stavby neúspěšný se svou žádostí o její dodatečné povolení, byly naplněny zákonné podmínky pro nařízení odstranění předmětné stavby (srov. rozsudek NSS čj. 4 As 171/2013-25 ze dne 30. 1. 2014). Za této procesní situace jsou tedy splněny zákonné podmínky pro to, aby nastoupil pro žalobce nepříznivý následek porušení povinností podle stavebního zákona při zřízení její stavby, tedy nařízení odstranění stavby.

V daném případě bylo zjištěno, že žalobce realizoval předmětnou stavbu haltýře a oplocení bez příslušných rozhodnutí stavebního úřadu. Žádost žalobce o dodatečné povolení stavby byla stavebním úřadem zamítnuta, přičemž odvolání žalobce proti tomuto rozhodnutí bylo jako nedůvodné zamítnuto a prvostupňové rozhodnutí potvrzeno.

Soud poznamenává, že soulad s požadavky uvedenými v § 129 odst. 2 stavebního zákona správní orgán zjišťuje ke dni vydání rozhodnutí ve věci dodatečného povolení stavby. Proto zcela nedůvodně se žalobce odvolává na to, že v době, kdy započal s výstavbou předmětné stavby, neexistovala na zastavěném území žádná stavební uzávěra, ani omezení dle územně plánovací dokumentace. Jestliže by žalobce před zahájením stavby požádal o vydání územního rozhodnutí nebo územně-plánovací informace, vyšel by najevo nesoulad plánované stavby s územním plánem v dané lokalitě. Jestliže však žalobce realizoval stavbu bez stavebního povolení, v místě kde je stavba umístěna v rozporu s územním plánem, nemůže se dovolávat toho, že stavba byla realizována v souladu s příslušnými stavebními předpisy, event. stanovisky dotčených orgánů, či souhlasu starosty obce .

Zcela nedůvodně se rovněž žalobce dovolává toho, že stavbu započal v dobré víře, že nic nebrání její dodatečné legalizaci, kdy garancí byl obcí udělený souhlas s realizací stavby s tím, že v době realizace stavby objektivně nic nenasvědčovalo tomu, že by existovala nějaká zákonná překážka, pro kterou by žalobce neměl stavbu zrealizovat. Naopak ze stanovisek příslušných orgánů plyne, že stavba nemá negativní dopad na životní prostředí. K této výhradě soud uvádí, že vlastnické právo v pozemku ani souhlas obce není dostačující podmínkou pro realizaci stavby. Zákonné náležitosti žádosti o stavební povolení jsou uvedeny v § 110 a násl. stavebního zákona. Zásada ochrany dobré víry, jak je uvedeno v ustanovení § 2 odst. 3 správního řádu, bezprostředně souvisí zejména se zásadou právní jistoty a se zásadou presumpce správnosti aktů veřejné správy. Pokud jde o výklad pojmu dobrá víra ve vztahu k jednání účastníka řízení, soud odkazuje na rozhodnutí NSS ze dne 22. 9. 2011 čj. 1 As 94/2011-102, dle něhož pod pojmem dobrá víra je nutno chápat objektivně posuzované vědomí jedince o souladu jednání s právem. Jinými slovy, dobrá víra jako nezaviněná nevědomost chrání jedince, který se zřetelem ke všem okolnostem nevěděl a ani nemohl vědět, že určitý stav je v rozporu s právem. Samotná nevědomost, tedy nepředstavuje dobrou víru. K naplnění dobré víry je navíc potřeba objektivní nemožnost rozpoznat skutečný stav věci. Taková nemožnost v daném případě nenastala. Soud proto opětovně uvádí, že pokud by žalobce před zahájením realizace stavby požádal stavební úřad o vydání územního rozhodnutí a stavebního povolení, vytýkané vady by byly zjištěny ještě před zahájením stavby. Jestliže by žalobce postupoval v souladu se stavebním zákonem a požádal o vydání příslušných rozhodnutí o povolení stavby, ušetřil by si tím čas i finanční prostředky.

Zcela nedůvodná je výhrada žalobce, na nesprávný postup obce Černýšovice, která vydala stavební uzávěru, až po podání návrhu na dodatečnou legalizaci stavby a v rozporu s předešlým stanoviskem a stanovisky příslušných orgánů na úseku ochrany životního prostředí je v rámci tohoto řízení zcela neopodstatněná, jestliže bylo vydáno pravomocné rozhodnutí, kterým nebyla stavba dodatečně povolena. V daném případě je podstatné, že předmětná rozestavěná stavba haltýře a oplocení byla realizována bez příslušných rozhodnutí stavebního úřadu, kdy žádost žalobce o dodatečné povolení stavby byla zamítnuta. Právě v době realizace předmětné stavby existovala zákonná překážka, pro kterou žalobce neměl stavbu realizovat, a to neexistence právního titulu ke stavební činnosti ať už ve formě stavebního povolení či jiného opatření stavebního úřadu. Zcela nedůvodná je námitka žalobce, že v době, kdy započal s výstavbou, neexistovala omezení dle územně plánovací dokumentace, neboť stavba byla žalobcem evidentně prováděna v nezastavěném území. I v případě, že by žalobce realizoval stavbu, která není v rozporu s územně-plánovací dokumentací, pak k povinnosti vést řízení o jejím odstranění vede fakt, že stavba byla prováděna bez příslušného povolení či opatření vydaného stavebním úřadem. Stavebník, který prováděl stavební činnost bez příslušného povolení či opatření, se nemůže spoléhat na dodatečnou legalizaci stavby. Jestliže žalobce stavbu realizoval, aniž měl ke stavbě řádné oprávnění, musí unést i riziko, že je v současné době nucen nést i negativní následky své činnosti, tedy že v případě, že nebylo vyhověno jeho žádosti o dodatečné povolení stavby je povinen stavbu odstranit.

Zcela nedůvodná je námitka ohledně postupu obce Černýšovice, neboť úkony obce v rámci řízení územního plánování jsou výkonem jeho samostatné působnosti. Soudu ani jinému správnímu orgánu nepřísluší zkoumat, jaké důvody vedou obec k postupům na úseku územního plánování.

Nedůvodná je i námitka, že k předmětné stavbě dal souhlas starosta obce, neboť uvedený souhlas je zcela irelevantní, správně stavební úřad k tomuto souhlasu nepřihlížel.

K výhradě žalobce, že zmíněné stavební uzávěry nebyly vydány v souladu se zákonem, soud poukazuje na to, že je oprávněním žalobce brojit právními prostředky proti územnímu plánu obce, jež nabyl účinnosti dne 14. 1. 2014.

Uzavírá se, že předmětem řízení bylo učiněno rozhodnutí o nařízení odstranění stavby, které následovalo po vydání rozhodnutí o zamítnutí žádosti o dodatečné povolení stavby. Jedná se o dvě samostatná rozhodnutí a je třeba rozlišovat mezi podmínkami pro jejich vydání. V řízení o nařízení odstranění stavby nelze již brojit argumentací, kterou se tvrdí, že stavba měla být dodatečně povolena. Z toho důvodu nelze takové námitky úspěšně uplatnit ani v žalobních bodech. Žaloba vesměs právě takto formulované žalobní body obsahuje a již pro tento důvod nemají takové námitky opodstatnění.

Soud proto z důvodů uvedených shora žalobu jako nedůvodnou dle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl.

Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalovaný, který byl v řízení úspěšný, se práva na náhradu nákladů řízení vzdal.

Osobě zúčastněné na řízení dle § 60 odst. 5 s.ř.s., nebyla náhrada nákladů řízení přiznána, neboť v souvislosti s tímto řízením zúčastněné osobě nebyla soudem ukládána žádná povinnost.

Poučení o opravném prostředku

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve třech vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

Krajský soud v Českých Budějovicích

dne 7. října 2015

Předsedkyně senátu

JUDr. Věra Balejová v. r.

Za správnost vyhotovení:

Sládková Blanka