7 Afs 212/2006 — Nejvyšší správní soud

10 A 97/2012- 99 - text Pokračování - 17 - 10A 97/2012 10A 97/2012 - 99 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Krybusové a soudkyň JUDr. Věry Balejové a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci žalobce ENVIVOS s.r.o., se sídlem České Budějovice 4, Hlinská 456/2, právně zastoupeného advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, proti žalovanému Ministerstvu životního prostředí, se sídlem Praha 10, Vršovická 65, odboru výkonu státní správy II, se sídlem České Budějovice, Mánesova 3a, o žalobě žalobce proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8.8.2012 č.j. 644/510/2012, 46683/ENV/12, t a k t o : Rozhodnutí Ministerstva životního prostředí, odboru výkonu státní správy II. České Budějovice ze dne 8.8.2012 č.j. 644/510/2012, 46683/ENV/12 se z r u š u j e pro vady řízení a věc se v r a c í žalovanému správnímu orgánu k dalšímu řízení. Žalovaný je p o v i n e n zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 8.808,- Kč ve lhůtě třiceti dnů od právní moci rozsudku na účet právního zástupce žalobce. O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci [1] Žalobou doručenou dne 8.10.2012 Krajskému soudu v Českých Budějovicích s podrobnějším odůvodněním doručenou dne 9.10.2012 témuž soudu se žalobce domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 8.8.2012 644/510/2012, 46683/ENV/12, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje, odboru životního prostředí, zemědělství a lesnictví ze dne 6.4.2012 č.j. KUJCK 6714/2009 OZZL/25/Ji/R, kterým bylo rozhodnuto o neudělení souhlasu podle § 14 odst. 1 zákona o odpadech ve věci žádosti žalobce ze dne 11.3.2009 o prodloužení platnosti rozhodnutí č.j. KUJCK 10413/2007 OZZL/2/SoR ze dne 23.4.2007 pro zařízení ke sběru a výkupu odpadních vod a kapalných odpadů umístěné v areálu firmy TRIO invest a.s., Hlinská 456/2, v k.ú. České Budějovice a toto rozhodnutí potvrzeno. [2] Žalobce vytkl žalovanému, že se vypořádal se skutečnostmi uvedenými v odvolání v obecné rovině bez provedeného dokazování a s některými námitkami se nevypořádal vůbec. Z rozhodnutí není seznatelné, proč žalovaný považoval námitky žalobce za liché, mylné nebo vyvrácené, které nové skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, a proč považuje skutečnosti předstírané žalobcem za nerozhodné, nesprávné nebo vyvrácené. Žalobce vysvětlil záležitost v odvolání ze dne 26.4.2012 a v jeho doplňku ze dne 9.5.2012, na které se odvolal a za tím účelem přiložil jako přílohu žaloby kopii odvolání. Žalobce dále rozporoval závěr žalovaného, že DEM – ČOV je třeba chápat jako celé zařízení. Tento závěr je chybný, neboť již minimálně v roce 2005 předchůdce žalobce společnost ECO – F a.s. provozovala dvě ověřená zařízení, a to vodní dílo – deemulgační čistírnu odpadních vod, provozovanou v souladu se zákonem č. 254/2001 Sb., o vodách, a zákonem č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích a zařízení ke sběru a výkupu odpadních vod a kapalných odpadů, provozované v souladu se zákonem č. 185/2001 Sb., o odpadech. Žalobce zdůraznil, že zařízení ke sběru a výkupu odpadních vod a kapalných odpadů pro provoz vodního díla DEM – ČOV nepotřebné, provozoval žalobce na základě souhlasu Krajského úřadu Jihočeského kraje, odboru životního prostředí, zemědělství a lesnictví ze dne 23.4.2007 č.j. KUJCK 10413/2007 OZZL/2/SoR s platností na dva roky. V podmínce e) tohoto souhlasu bylo stanoveno, aby nebezpečné odpady byly zabezpečeny jako závadné látky a dle zákona č. 274/2001 Sb. rovněž v režimu tohoto zákona odstraňovány. Žalobci nebylo uloženo odstraňovat nebezpečné kapalné odpady v režimu zákona č. 185/2001 Sb. Žalobce poukázal na další písemnosti, které potvrzují jeho názor, a to závazné stanovisko vydané Krajskou hygienickou stanicí v Českých Budějovicích ze dne 19.4.2007 a zdůraznil, že i v provozně havarijním řádu je pro toto zařízení ke sběru a výkupu odpadních vod a kapalných odpadů na straně 5 jednoznačně určen způsob nakládání s nebezpečnými odpady a závadnými látkami, a to kódem D15 – Skladování odpadů před jejich odstraněním. Nebyl tedy stanoven způsob odstranění D9, tak jak dovodil žalovaný. Vodní dílo DEM – ČOV bylo vodoprávním orgánem zkolaudováno jako čistírna průmyslových odpadních vod, probíhají tam činnosti převážně čistírenského charakteru podle zákona o vodách a vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu. Toto zařízení bylo vždy provozováno v režimu zákona o vodách. Nikdy nebylo provozováno jako zařízení k odstraňování odpadů podle § 14 odst. 1 zákona o odpadech. To je zásadní důvod, pro který nemůže se na zařízení – vodní dílo DEM – ČOV vztahovat ustanovení § 82 odst. 2 zákona o odpadech. Souhlas k provozování zařízení ke sběru, výkupu odpadních vod a kapalných odpadů a zařízení vodní dílo DEM – ČOV byl udělen již v roce 2003 právnímu předchůdci žalobce, tak v roce 2007 žalobci, tedy v době, kdy již platil zákon o integrované prevenci, a to bez omezení k tomuto zákonu. Dle žalobce pro fungování zařízení není důležité, zda objekty byly zkolaudovány jako jeden celek nebo samostatně. Důležité je, jaké činnosti byly v těchto objektech povoleny v příslušných správních řízeních, a zda tyto objekty vyhovují po stránce technické, tak po stránce stavební. Podle žalobce není správný závěr žalovaného o dvojjediném charakteru DEM – ČOV. Odmítá závěr, že zkolaudované vodní dílo se může řídit zákonem o odpadech. V dané věci byl speciálním stavebním úřadem vodoprávní úřad. Vyslovil domněnku, že nemůže jiný správní úřad provést změnu v užívání stavby a bez vědomí žalobce změnit vodní dílo na zařízení k odstraňování nebezpečných odpadů. K tomu žalobce dále uvedl příklady složení průmyslových odpadních vod. Uvedl i příkladné metody čištění a zdůraznil, že s nástupem zákona o odpadech nehledal zařízení k odstraňování odpadů, ale hledal kapalné odpady, které by byly na jeho stávajícím vodním díle předčištěny jako závadné látky bez nutných úprav na stávající DEM – ČOV. Na vodním díle DEM – ČOV probíhají činnosti výhradně čistírenského charakteru, tj. snižování obsahu závadných látek na úroveň přípustného stupně znečištění pro vypouštění do veřejné kanalizace. Z toho žalobce dovozuje, že na vodním díle DEM – ČOV nemůže probíhat činnost k odstraňování kapalných odpadů. S ohledem na použití fyzikálně chemické metody, kdy konečným produktem nejsou sloučeniny nebo směsi, které se odstraňují postupem pod D1 – D12 je jednoznačné, že na DEM – ČOV způsob odstraňování nebezpečných odpadů pod kódem D9 neprobíhá. Na vodním díle DEM – ČOV se jedná o činnost výhradně čistírenského charakteru. Žalobce odmítl hodnocení žalovaného při posuzování kapacity zařízení. Podle žalobce je třeba rozlišit kapacitu technologickou od kapacity objemové. Vzhledem k tomu, že na DEM – ČOV se nakládá s odpadními vodami, není důležitá objemová kapacita reaktorů, ale technologická kapacita celého zařízení. K technologické kapacitě odkázal žalobce na rozhodnutí Magistrátu města České Budějovice ze dne 5.1.2006. Dle žalobce je dále důležité, že krajský úřad žalobci udělil souhlas k provozování zařízení ke sběru a výkupu odpadů pouze pro jednu jímku, což dle žalobce odpovídá i provoznímu a havarijnímu řádu schválenému krajským úřadem. Z původní technologické soustavy se zachovala pouze podzemní betonová jímka, která navazuje na vodní dílo DEM – ČOV. K provozu tohoto díla však není nutná. Podle žalobce je nepodstatné, zda došlo nebo nedošlo k právnímu rozdělení objektů. Důležitá je činnost, která je provozována. K provozování zařízení ke sběru a výkupu odpadů a jeho provozním řádem žalovaný vydal souhlasy dvěma rozhodnutími, a to právnímu předchůdci žalobce v roce 2003, který platil na dobu neurčitou a žalobci v roce 2007, který platil na dobu dvou let. V tomto rozhodnutí bylo uvedeno, že pokud nedojde k zásadním změnám, požádá žadatel pouze o prodloužení platnosti tohoto souhlasu. Žalobce opakovaně poukázal na to, že v této době již platil zákon č. 76/2002 Sb., o integrované prevenci. Žalobce v souladu s rozhodnutím žalovaného požádal o prodloužení vydaného souhlasu, a to dne 11.3.2009. Tento souhlas neobdržel, přestože v této době k legislativním změnám, které by mohly být překážkou pro prodloužení souhlasu, nedošlo. II. Stručné shrnutí vyjádření žalovaného [4] Žalovaný správní orgán navrhl zamítnutí žaloby. Ve vyjádření v prvé řadě shrnul dosavadní postup ve vedeném správním řízení. Uvedl, že námitky žalobce se vzájemně propojují a svým obsahem směřují a pojednávají o posouzení charakteru činnosti probíhající v zařízení a posouzení komodity, se kterou se v tomto zařízení nakládá. Čistírenská činnost kontra fyzikálně chemická úprava; posouzení kapacity zařízení pro nakládání s odpady hodnoty uvedené v m3 podle dokumentace kontra prahové hodnoty ČOV pro povinnost podat hlášení do integrovaného registru znečištění. Žalovaný akceptoval veškerá platná rozhodnutí správních orgánů, která dokládají existenci stavby – jednoho objektu na p.p.č. 1785/1 v k.ú. České Budějovice