nss:id:556738

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Balejové a soudkyň JUDr. Marie Krybusové a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci žalobce FVE 18, s.r.o. se sídlem v Olomouci, Hodolany, Tř. Kosmonautů 989/8, zast. Mgr. Ivo Kráčmarem, advokátem v Olomouci, Táboritů 1, proti žalovanému Odvolacímu finančnímu ředitelství v Brně, Masarykova 31, o žalobě proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 20.3.2012 č.j. 2018/12-1200, t a k t o :

Žaloba se z a m í t á.

Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou doručenou dne 15.5.2012 Krajskému soudu v Českých Budějovicích se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutím Finančního úřadu v Českých Budějovicích ze dne 5.12.2011 a 2.1.2012, jímž byly zamítnuty stížnosti na postup plátce daně na základě § 116 odst. 1 písm. c) daňového řádu a dle § 7e a 7g zákona o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie.

Žalobce je vlastníkem a provozovatelem fotovoltaické elektrárny. Dne 17.2.2011 uzavřel se společností E.ON Distribuce a.s. smlouvu o dodávce elektřiny. Žalobce dodal distributorovi elektrickou energii a vyúčtoval výkupní cenu za měsíc září a říjen 2011. distributor neuhradil žalobci výkupní cenu v plné výši, ale srazil odvod za elektřinu dle § 7a zákona o podpoře. Žalobce s tímto postupem nesouhlasí, poukazuje na okolnost, že zákon č.180/2005 Sb. byl přijat z důvodu implementace Evropské směrnice 77/2001/ES. Žalobce má za to, že závěr o povinnosti distributora srazit, vybrat a odvést odvody v rozporu s právním řádem, nesouhlasí s tím, že předmětem odvodu za elektřinu je pouze elektřina vyrobena v období od 1.1.2011 do 31.12.2013, v zařízení uvedeném do provozu od 1.1.2009 do 31.12.2010. Odvodová povinnost navíc byla zavedena z částky obratu, tedy dotčeným subjektům jsou strhávány částky bez toho, aby mohly uplatnit své náklady spojené se zřízením výrobny elektřiny. Tím je pak dopad úpravy likvidační. Žalobce má za to, že postup žalovaného je protiústavní, porušující zejména právo na legitimní očekávání a porušuje i rovněž vlastnické právo v jeho základu. Rovněž bylo dotčeno i právo na ochranu majetku se zřetelem na legitimní očekávání toho, že jeho majetkový nárok nebude opomenut. Legitimní očekávání je ústavně garantované základní právo, které působí ve vztahu žalobce vůči státní moci, tj. primárně orgánům daňové správy a potažmo soudům. Postup žalovaného rovněž nepřípustným způsobem porušuje základní princip na němž je postaven každý právní řád demokratického státu, a to zákaz retroaktivity právních norem. V dané věci se zjevně nejedná o tzv. retroaktivitu pravou, nýbrž o retroaktivitu nepravou, která je přípustná, nicméně v případech, kdy je v kolizi se základními principy. Žalobce proto navrhuje, aby napadeného rozhodnutí bylo zrušeno.

Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Odkázal na zákonný předpis o zavedení odvodu za elektřinu vyrobenou ze slunečního záření v období od 1.1.2011 do 31.12.2013. V odvolacím řízení posoudil, zda plátce odvodu ve správné výši srazil a řádně odvedl odvod z elektřiny ze slunečního záření za předmětná období. Hodnotil tedy aplikaci právního předpisu a uzavřel, že plátce nepochybil, odvod byl sražen a odveden ve správné výši a ve správné lhůtě. Namítaná protiústavnost zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů nemohla být v řízení podle daňového řádu hodnocena, neboť správci daně nepřísluší, aby hodnotil soulad jednotlivých právních norem s ústavním pořádkem.

Ze spisů finančních orgánů vyplynuly pro věc následující rozhodné skutečnosti:

Žalobce uzavřel se společností E.ON Distribuce, a.s. se sídlem České Budějovice smlouvu o dodávce elektřiny vyrobené z obnovitelného zdroje s převzetím závazku dodat elektřinu do elektrizační soustavy dne 17.2.2011. V souladu se smlouvou dodal žalobce elektrickou energii v měsíci září, říjen 2011. Distributor neuhradil žalobci výkupní cenu v plné výši, ale z výkupní ceny srazil odvod za elektřinu ze slunečního záření podle § 7a a násl. zákona o podpoře.

Žalobce požádal o vysvětlení postupu při provedení srážky solárního odvodu z elektřiny vyrobené ze slunečního záření. Společnost E.ON Distribuce České Budějovice sdělila, že bylo postupováno v souladu s e zákonem.

Žalobce proto podal stížnosti na postup plátce odvodu, jenž provedl příslušnou srážku, kterou správce daně posoudil jako nedůvodnou a zamítl ji. Plátce odvodu postupoval v souladu se zákonem č. 180/2005 Sb. ve znění zákona

č. 402/2010 Sb., který nabyl účinnosti dne 1.1.2011. Podle tohoto zákona je poplatníkem odvodu výrobce elektřiny, plátcem je provozovatel přenosové soustavy. Základem odvodu je částka bez daně z přidané hodnoty hrazená plátcem formou výkupní ceny za kalendářní měsíc. Sazba odvodu činí 26 % a plátce je povinen odvést ji do 25 dnů po skončení odvodového období a ve stejné lhůtě je povinen podat vyúčtování odvodu. Při správě odvodu se postupuje podle daňového řádu. V dané věci plátce svou zákonnou povinnost splnil, neboť podmínky pro odvod za elektřinu vyrobenou ze slunečního záření byly splněny. Plátce postupoval v souladu s účinnou právní úpravou, kterou je vázán.

Proti rozhodnutím správce daně se žalobce v zákonné lhůtě odvolal. O odvoláních žalobce rozhodl žalovaný napadeným rozhodnutím, které je odůvodněno tím, že správce daně postupoval v souladu se zákonem, jímž byl změněn zákon o podpoře výroby elektřiny. Nově zavedený odvod z elektřiny ze slunečního záření je jeho plátce povinen srazit nebo vybrat a odvést ve lhůtě 25 dnů po skončení odvodového období. Plátce nemá zákonnou možnost své povinnosti neplnit, aniž by mu nesplněním povinností nevznikla majetková či jiná sankční odpovědnost. Plátce daně postupoval z toho důvodu v souladu se zákonem. Rozhodnutí správce daně bylo vydáno v souladu se zásadami daňového řízení. Byly vzaty v úvahu všechny právní předpisy ve vzájemných souvislostech a zároveň bylo zkoumáno, zda daň byla sražena v zákonem stanovené výši. Další námitky odvolatele ohledně nesouladu zákona

č. 402/2010 s ústavním pořádkem se žalovaný zabývat nemohl, neboť protiústavnost zákona přísluší řešit Ústavnímu soudu ČR.

Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle ustanovení § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen s.ř.s.), v mezích daných žalobními body a dospěl k závěru, že žaloba důvodná nebyla.

Předmětem přezkumu bylo učiněno rozhodnutí žalovaného, kterým byla zamítnuta odvolání žalobce proti zamítnutí stížností správcem daně na postup společnosti E.ON Distribuce při provedení srážky a odvodu z elektřiny ze slunečního záření a tato rozhodnutí potvrzena. Žalovaný dospěl k závěru, že plátce odvodu ve správné výši odvod z elektřiny ze slunečního záření za předmětné období řádně srazil a odvedl.

Žalobce především namítl rozpor zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů s Ústavou ČR. Především zdůraznil porušení principu důvěry v právo a zákazu retroaktivity, principu přiměřenosti a rovnosti při zásazích do základních práv, porušení základního práva na ochranu vlastnictví, rozporu odvodu s ústavním pořádkem, protiprávnost výběru odvodu i protiprávnost jednání distributora. Zpochybnil závěr žalovaného, že odůvodnění rozhodnutí orgánu I. stupně je v souladu s ustanovením § 102 odst. 3 daňového řádu. Namítl nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek odůvodnění.

K tomu soud především poukazuje na platnou právní úpravu provedenou zákonem č. 402/2010 Sb., kterým byl novelizován zákon č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů. Touto novelou došlo k uzákonění odvodu za elektřinu ze slunečního záření vyrobenou v období od 1.1.2011 do 31.12.2013 ze zařízení uvedených do provozu v době od 1.1.2009 do 31.12.2010 (§ 7a/ zákona). Poplatníkem odvodu je výrobce elektřiny ze slunečního záření, plátcem provozovatel přenosové soustavy. Základem odvodu je částka bez daně z přidané hodnoty hrazená plátcem odvodu formou výkupní ceny a sazba činí 26 %. Zákon upravuje způsob výběru odvodu a stanoví povinnost srazit nebo odvod vybrat a odvést jej správci daně do 25 dnů po skončení odvodového období.

Ústavní soud v nálezu Pl. ÚS 17/11 dospěl k závěru, že návrh důvodný není, pokud jde o tvrzenou protiústavnost obsahu napadených ustanovení. Ústavní soud se v uvedeném nálezu zabýval otázkou ústavnosti zavedení odvodu z elektřiny ze slunečního záření novelizací zákona č. 180/2005 Sb. zákonem č. 402/2010 Sb. a přechodných ustanovení zákona č. 402/2010 Sb.. Uvedenou novelou došlo v důsledku vložení nového ustanovení § 7a a násl., kterými se zavádí odvod za elektřinu ze slunečního záření, ke změně výše podpory, která je provozovatelům fotovoltaických elektráren poskytována. K námitce retroaktivity bylo konstatováno Ústavním soudem, že ustanovení § 7a – 7i působí v zásadě účinky nepravé retroaktivity, neboť v jejich důsledku do budoucna dochází právě o částku představovanou výší odvodu ke snížení podpory výrobcům, jímž patnáctiletá doba garancí počala plynout před účinností zákona č. 420/2010 Sb. Zdaňovací období, v němž je vyrobená elektřina předmětem odvodu, s účinností právního předpisu teprve počíná, tedy předmětem odvodu vůbec není elektřina vyrobená před účinností zákona.

Ústavní soud při posouzení návrhu vzal za východisko situaci, která vedla k přijetí této úpravy. Jednalo se o stav, kdy rychlý rozvoj výroby energie z obnovitelných zdrojů energie, který byl způsoben zejména skokovým pádem cen fotovoltaických panelů, způsobil růst výše nákladů na její financování, což vedlo k přehodnocení dosavadního postoje státu k veřejné podpoře výroby energie. Ústavní soud shledal, že toto opatření mělo charakter tzv. nepravé retroaktivity; o pravou retroaktivitu se nejednalo, neboť je zřejmé, že období, v němž je vyrobená elektřina předmětem odvodu, s účinností právního předpisu teprve počíná. Předmětem odvodu tedy není elektřina vyrobená před účinností zákona. Dle nálezu Ústavního soudu pravá retroaktivita je přípustná jen výjimečně, zatímco nepravá je obecně přípustná, je v souladu se zásadou ochrany důvěry v právo tehdy, je-li vhodná a potřebná k dosažení zákonem sledovaného cíle a při celkovém poměřování klamavé důvěry a významu a naléhavosti důvodů právní změny bude zachována hranice únosnosti. Ústavní soud neshledal na straně provozovatelů fotovoltaických elektráren ústavně relevantní zájem na zachování dosavadní stanovené ceny za elektřiny z obnovitelných zdrojů a zelených bonusů bez jejího dalšího krácení odvodem, jenž by při vzájemném poměřování převážil nad výše zmíněným veřejným zájmem na jejím snížení. Soud rovněž shledal v souvislosti se zachováním návratnosti investice do daného typu elektráren a tím i zachování podstaty a smyslu dotčeného základního práva vlastnit majetek, relevantní ekonomické důvody pro daná opatření a možnost danou zákonodárci přehodnotit výši podpor s ohledem na vývoj situace. Ústavní soud neshledal porušení ústavního principu rovnosti v případě dotčených provozovatelů elektráren, neboť opatření zákonodárce bylo racionální, přiměřené a prosté svévole.

Ústavní soud v nálezu uzavřel, že volba zákonných opatření směřujících k omezení státní podpory výroby energie ze slunečního záření je za podmínek zachování garancí v rukou zákonodárce. Princip právní jistoty totiž nelze ztotožnit s požadavkem na absolutní neměnnost právní úpravy, ta podléhá mimo jiné sociálně ekonomickým změnám a nárokům kladeným na stabilitu státního rozpočtu. Ústavní soud tedy shledal, že shora uvedená úprava není v rozporu s ústavním pořádkem České republiky a návrh byl zamítnut. S ohledem na tento závěr Ústavního soudu je námitka žalobce ohledně nesouladu zákona č. 402/2010 Sb. s ústavním pořádkem a s principem zákazu retroaktivity zcela nedůvodná.

Na základě nálezu Ústavního soudu uvedeného shora dospěl soud k závěru, že odvod nebyl v rozporu s právním řádem České republiky. Zákonné garance poskytnuté výrobcům elektřiny z obnovitelných zdrojů nebyly porušeny. Nedošlo k porušení ani dalších principů, a to důvěry v právo, zákazu retroaktivity, porušení principu přiměřenosti a rovnosti při zásazích do základních práv, nebylo porušeno základní právo na ochranu vlastnictví. Soud neshledal ani rozpor odvodu s ústavním pořádkem či protiprávnost výběru odvodu nebo protiprávní jednání distributora. Pokud finanční orgány postupovaly v souladu se zákonem, který byl Ústavním soudem hodnocen jako souladný s ústavním pořádkem, je rozhodnutí věcně správné. Nejedná se o nesprávné právní posouzení věci.

Soud poznamenává, že k otázce ústavnosti právní úpravy odvodu z elektřiny ze slunečního záření zaujal Ústavní soud v nálezu Pl. ÚS 17/11 právní názor, kdy Ústavní soud se zabýval ústavní konformitou odvodu z elektřiny z podhledu jak zákazu retroaktivity, tak z principu ochrany legitimního očekávání i principu rovnosti. Dospěl přitom k závěru, že právní úprava odvodu je v souladu s ústavním pořádkem. Ústavně právní deficit právní úpravy odvodu neshledal ani v tom, že by byl v rozporu se zákonem upravenou garancí výše výkupních cen. V odůvodnění nálezu Ústavního soud je tak obsažená odpověď na námitky žalobce zejména na jím uplatněnou námitku legitimního očekávání. Soud poznamenává, že žalobce neuplatnil žádné námitky, které by vycházely z jeho individuální situace.

Soud proto z důvodů uvedených shora uzavřel, že žaloba důvodná není, proto ji podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl.

Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., kdy žalovaný náhradu nákladů řízení nepožadoval.

Soud rozhodl rozsudkem bez jednání podle § 51 odst. 1 s.ř.s., neboť účastníci projevili s takovým procesním postupem souhlas.

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

Krajský soud v Českých Budějovicích

dne 12. února 2013

Předsedkyně senátu:

JUDr. Věra B a l e j o v á ,v.r.

Za správnost vyhotovení:

Jaroslava Prázdná