9 As 71/2008 — Nejvyšší správní soud

63 Af 8/2020- 35 - text  9 63 Af 8/2020 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Kateřiny Bednaříkové a soudců JUDr. Marie Trnkové a JUDr. Michala Hájka, Ph.D., ve věci žalobce: PRAVO s.r.o. se sídlem Elektrárenská 351, Vodňany zastoupen Mgr. Květou Pechouškovou advokátkou se sídlem Na Sadech 2033/21, České Budějovice proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství se sídlem Masarykova 427/31, Brno v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 10. 2020, č. j. 39244/20/5300-21442-712906, takto: I. Rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 21. 10. 2020, č. j. 39244/20/5300-21442-712906, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku ve výši 15 342 Kč ve lhůtě 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupkyně Mgr. Květy Pechouškové. Odůvodnění: Vymezení věci a shrnutí žaloby 1. Rozhodnutím ze dne 21. 10. 2020, č. j. 39244/20/5300-21442-712906 (dále jen „napadené rozhodnutí“), vydaným podle § 116 odst. 1 písm. c) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Finančního úřadu pro Jihočeský kraj (dále jen „správce daně“) ze dne 3. 3. 2020, č. j. 126667/20/2211-50522-303597 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), kterým správce daně zamítl návrh na obnovu řízení, ukončeného pravomocným rozhodnutím Finančního úřadu pro Jihočeský kraj, Územního pracoviště ve Strakonicích č. j. 477159/17/2211-50522-307417 ze dne 10. 3. 2017 (dodatečný platební výměr na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období 4. čtvrtletí 2015). 2. Žalobce v žalobě namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, neboť žalovaný se v napadeném rozhodnutí nezaobíral argumentací, která byla uplatněna v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí. 3. Žalovaný v rámci napadeného rozhodnutí konstatoval, že návrh na obnovu řízení byl podán po skončení prekluzivní lhůty k jejímu podání podle § 199 odst. 4 daňového řádu. Žalobce však ve svém odvolání popsal, z jakého důvodu nemohlo z jeho strany dojít k dodržení lhůty pro zahájení obnovy řízení a zároveň v doplnění odvolání ze dne 15. 5. 2020 odkazoval na nález Ústavního soudu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 216/18. V tomto nálezu se Ústavní soud zabýval právě objektivní lhůtou pro obnovu daňového řízení a možností jejího výjimečného prolomení. Ústavní soud dospěl v tomto nálezu k závěru, že v určitých případech může vést aplikace objektivní lhůty k faktickému upření možnosti domáhat se ochrany vlastnického práva a tím i k porušení práva na soudní a jinou ochranu zaručenou čl. 36 odst. 1 Listiny základních práva a svobod. Žalovaný však tuto odvolací argumentaci žalobce vůbec nevypořádal a citovaným nálezem Ústavního soudu se nezabýval. Přitom právě na tomto nálezu bylo odvolání žalobce postaveno. 4. Žalobce se dále domnívá, že citovaným nálezem Ústavního soudu se měl žalovaný zabývat i z úřední povinnosti a zkoumat, zda v daném případě nenastaly u žalobce podobné znaky, za kterých je možné prominout zmeškání lhůty na obnovu řízení. 5. Žalovaný se nezabýval ani další odvolací argumentací žalobce, a sice proč když bylo poprvé požádáno o obnovu řízení, nenastaly u správce daně pochybnosti o správnosti doměření daně z přidané hodnoty za zdaňovací období 4. čtvrtletí roku 2015 a v souladu s principy, které jsou popisovány v předmětném nálezu Ústavního soudu, nezačal sám jednat. Žalobce podotýká, že tehdy nebyl zastoupen a byl správcem daně se svým prvním návrhem na obnovu řízení odmítnut s tím, že uváděné důvody nejsou dostačující pro obnovu řízení. Přitom obnovu řízení může správce daně nařídit i ex offo. Když došlo k prvnímu zamítnutí návrhu na obnovu řízení, bylo tehdy žalobci správcem daně sděleno, že se vlastně nic neděje, že může o obnovu řízení požádat kdykoliv, jakmile bude mít k věci nový důkaz. O existenci objektivní lhůty se tehdy správce daně nezmínil a naopak jednal s žalobcem tím způsobem, že pokud přinese kdykoliv nový důkaz, řízení zcela jistě bude obnoveno. 6. Žalobce má za to, že postup správce daně i žalovaného je účelový ve snaze protahovat celou záležitost a ve věci nejednat právě za účelem, aby došlo k uplynutí objektivní lhůty a stát nemusel žalobci vracet nezákonně doměřenou daň. V daném případě je totiž naprosto zřejmé, že doměření daně z přidané hodnoty za zdaňovací období 4. čtvrtletí roku 2015 bylo neoprávněné. 7. Žalobce závěrem navrhl, aby krajský soud zrušil jak napadené rozhodnutí, tak i rozhodnutí prvostupňové a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Stručné shrnutí vyjádření žalovaného 8. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě shrnul okolnosti případu. Žalobce dne 20. 7. 2018 podal první návrh na obnovu řízení, kterému nebylo správcem daně vyhověno, neboť důkazní prostředky předložené žalobcem nikterak neprokazovaly nárok na osvobození dodání zboží do jiného členského státu. Dne 20. 12. 2019 podal žalobce druhý návrh na obnovu řízení, který byl správcem daně zamítnut z důvodu uplynutí lhůty, ve které lze povolit obnovu řízení podle § 119 odst. 4 daňového řádu. Žalobcovo odvolání v této věci bylo zamítnuto napadeným rozhodnutím. 9. Žalovaný uznal, že námitka, že se nezabýval obsahem doplnění odvolání ze dne 15. 5. 2020, je pravdivá. Došlo totiž k pochybení spočívajícím v nepředložení doplnění odvolání ze strany správce daně. V okamžiku vydání napadeného rozhodnutí tak doplnění odvolání nebylo součástí spisového materiálu, žalovaný o jeho podání nevěděl, a proto jeho obsah nevypořádal. Žalovaný vědom si závažnosti svého pochybení, má přesto za to, že i kdyby bylo doplnění odvolání součástí spisového materiálu a žalovaný se s jeho obsahem měl možnost vypořádat, nemělo by to žádného vlivu na výrok napadeného rozhodnutí, neboť obnovu řízení nebylo možné povolit z důvodu uplynutí lhůty pro stanovení daně, resp. lhůty pro podání návrhu na povolení obnovy řízení; nebylo ani možné využití institutu navrácení lhůty v předešlý stav. 10. Žalovaný uvedl, že nejzazší termín pro povolení obnovy řízení byl den 26. 8. 2019. Institut prekluze je zásadní pro právní jistotu a zajištění stability společenských vztahů. Ochrana právní jistoty je zdůrazněna i nad zásadou správného stanovení daně. 11. Dále se žalovaný vyjádřil k obsahu nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 216/18, a zhodnotil, že na daný případ nedopadá. Nález vycházel z odlišného právního a skutkového stavu. V předmětném nálezu je stěžejní okolností nesprávné poučení ze strany daňových orgánů o neexistenci běhu prekluzivní lhůty k podání návrhu na obnovu řízení. Námitky žalobce v nyní projednávané věci o tom, že s ním mělo být správcem daně jednáno, jako by objektivní lhůta neexistovala, nepovažuje žalovaný za založené na pravdě. Žalobci se v daném případě vždy dostalo řádného a správného poučení, jak ze strany správce daně, tak ze strany žalovaného. O žalobci taktéž nelze tvrdit, že by byl bdělým účastníkem řízení, neboť nevyužíval vždy opravných prostředků; neodvolal se proti dodatečnému platebnímu výměru ani proti prvnímu rozhodnutí o zamítnutí návrhu na obnovu řízení. Žalovaný doplnil, že je mu obsah nálezu Ústavního soudu znám z úřední činnosti a že by jeho právní závěry aplikoval i bez námitky, pokud by měl za to, že se jedná o skutkově a právně totožnou věc. 12. Žalovaný podotkl, že v souladu s judikaturou není jeho povinností podrobně reagovat na každý jednotlivý argument odvolání, nýbrž vypořádat se se základními námitkami, přičemž je možné se s danými námitkami vypořádat i implicitně tak, že se v odůvodnění rozhodnutí prezentuje odlišný právní názor, který je přesvědčivě zdůvodněn. Těmto požadavkům podle žalovaného napadené rozhodnutí dostálo. Žalovaný se v něm zabývá skutečnostmi rozhodnými pro posouzení věci, je řádně a logicky zdůvodněno a je plně srozumitelné. Zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je podle žalovaného vyhrazeno těm nejzávažnějším vadám rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů či pro nesrozumitelnost skutečně nelze rozhodnutí meritorně přezkoumat. Takovými vadami však napadené rozhodnutí podle názoru žalovaného netrpí. 13. Námitka žalobce o nezahájení obnovy řízení ex offo se týká prvního řízení o návrhu žalobce na obnovu řízení, tj. týká se rozhodnutí, které není předmětem tohoto soudního přezkumu. Žalobce měl možnost se proti tomuto rozhodnutí odvolat, avšak této možnosti nevyužil. V nyní projednávané věci je stěžejní toliko to, zda žalobci uplynula lhůta pro stanovení daně. 14. K posledně uplatněné námitce o nesprávném poučení správcem daně žalovaný uvedl, že fakt, že žalobce podal druhý návrh na obnovu řízení po uplynutí objektivní lhůty, není následkem špatného poučení ze strany správce daně, nýbrž toho, že žalobce není bdělým účastníkem řízení. Žalobce se danou námitkou pouze snaží přiblížit skutkovým okolnostem, za kterých rozhodoval Ústavní soud ve věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 216/18. Žalovaný