3 Ads 84/2012 — Nejvyšší správní soud

64 Ad 1/2022- 28 - text  8 64 Ad 1/2022 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Terezou Kučerovou, ve věci žalobce: X., narozen dne bytem proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2 v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 12. 2021, č. j. MPSV-2021/193888- -913, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci a shrnutí žaloby 1. Žalobce podal dne 25. 9. 2021 u Úřadu práce České republiky – krajská pobočka v Českých Budějovicích (dále jen „správní orgán prvního stupně“) žádost o dávku pomoci v hmotné nouzi – mimořádnou okamžitou pomoc. Žadatel v žádosti označil typ mimořádné okamžité pomoci - nezbytné nebo odůvodněné náklady (předměty dlouhodobé potřeby), které shledává v nutnosti pořízení přenosného digitálního rádia. Správní orgán prvního stupně svým rozhodnutím ze dne 15. 11. 2021, č. j. 80496/2021/CBU (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) rozhodl o žádosti žalobce tak, že žalobci dávku mimořádné okamžité pomoci nepřiznal, neboť neshledal digitální rádio za předmět nezbytný pro uspokojení základních životních potřeb, resp. za nezbytný předmět dlouhodobé potřeby ve smyslu § 2 odst. 5 písm. b) zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pomoci v hmotné nouzi“). Proti prvostupňovému rozhodnutí podal žalobce dne 22. 11. 2021 odvolání, které žalovaný rozhodnutím ze dne 9. 12. 2021, č. j. MPSV-2021/193888-913 (dále jen „napadené rozhodnutí“), podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. 2. Žalobce podal dne 31. 1. 2022 u Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) žalobu, kterou se domáhá zrušení napadeného rozhodnutí. Žalobce považuje napadené rozhodnutí za nezákonné, neboť shledává jeho rozpor s článkem 17 usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součástí ústavního pořádku České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Listina“). Dle žalobce správní orgány popřely „zrušení AM státním rozhlasem“ a příslušná zákonná ustanovení aplikovaly arogantně. Žalobce zdůraznil, že Český rozhlas přistoupil ke zmiňovanému kroku bez kompenzace pro chudobné, a to v době pandemické, ekonomické i energetické krize. 3. Dle žalobce je namístě, aby věci nepodléhající výkonu rozhodnutí dle § 322 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), byly považovány za nezbytné základní předměty dlouhodobé potřeby ve smyslu § 2 odst. 5 písm. b) zákona o pomoci v hmotné nouzi. Žalobce přitom konstatuje, že je-li v příkladném výčtu věcí nepodléhajících výkonu rozhodnutí uvedena lednička, sporák či pračka, pak je v dané množině věcí implicitně obsaženo i malé přenosné rádio, které lze považovat za obvyklé vybavení domácnosti. Žalobce v dané souvislosti podotýká, že ze tří vyjmenovaných věcí nevlastní ani jednu. Dále žalobce vyzdvihl, že výkonu rozhodnutí nepodléhají ani jiné věci, které povinný potřebuje k uspokojování hmotných potřeb, popř. jiné věci, jejichž prodej by byl v rozporu s dobrými mravy a jejichž počet a hodnota odpovídá obvyklým majetkovým poměrům. Konstatování žalovaného, že ze spisové dokumentace nevyplývá, že by pro žalobce byl poslech rádia nezbytně nutný k hledání zaměstnání, považuje žalobce za arogantní. Žalobce se domnívá, že zmiňovaný výčet zahrnuje toliko věci postradatelné, přičemž např. lednička rovněž není nutná k zajištění si mzdy. 4. Žalobce připouští, že krok Českého rozhlasu (asi) není vážnou mimořádnou událostí, avšak poukazuje na to, že osoba postižená povodní si může za poskytnutých 50 000 Kč pořídit též rádio, o které přišla, neboť výdaje se nedokazují. Český rozhlas přitom neposkytuje kompenzace osobám, které vlastní funkční rádia, která se však v důsledku popsaného kroku stala „hluchými“. Žalobci přitom není známo, že by se digitální rádia (DAB) prodávala levněji v bazarech, naopak jde dle něho o přístroj nejméně dvakrát dražší než v případě analogového rádia. Žalobce zároveň uvedl, že se „set-top-boxy“ prodávají pouze k autorádiím, z čehož dovozuje, že byl okraden, a ještě je diskriminován oproti majitelům vozidel, což orgány hmotné nouze popírají. Žalobce přitom podotkl, že je osobou velmi chudou a plně invalidní, která informace o denní realitě čerpá právě z rozhlasového přijímače. Žalobce se dle svých slov ocitl (skoro) bez přístupu k preferovaným celoplošným stanicím veřejnoprávního Českého rozhlasu, neboť signály velmi krátkých vln jsou v Českých Budějovicích nápadně slabé. Žalobce také připustil, že rozhlasový přijímač v bytě s velkou a stabilně nastavenou anténou chytá frekvence bez velkých obtíží, avšak žalobce si takové rádio nemůže dovolit, jelikož neužívá žádný byt a nemá volně přístupnou elektřinu. Přestože žalovaný v napadeném rozhodnutí nevyřkl, že by žalobci musel stačit poslech stanice Český rozhlas Radiožurnál, i tak závěry napadeného rozhodnutí vedou v důsledku k cenzuře informací pod záminkou technického pokroku. Žalobce si posteskl, že zmiňovaná rozhlasová stanice přináší více „dryáčnické muziky“ než informací, a proto ji poslouchá nejvýše tak 20 minut denně. Žalobce přitom uvedl, že žalovaným zmiňovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 7. 2013, č. j. 3 Ads 84/2012 - 48, č. 2904/2013 Sb. NSS, nevyložil, že by rozhlasový přijímač nebyl běžným předmětem v 21. století, ale pouze že stát má „velmi chudobnému poskytnout minimum“, což je dle žalobce i případ toho, oč bylo žádáno v tomto případě. Žalobce musí již po dlouhou dobu žít skromně a nyní by si v důsledku žalobou napadeného rozhodnutí měl pořizovat rádio digitální, které je nejen dražší, ale též energeticky náročnější (jak plyne z písemné informace Českého rozhlasu). Žalobce dále uvedl, že žalobou napadené rozhodnutí je nápadně shodné s rozhodnutím z ledna 2019, č. j. MPSV-2018/259244-913, týkajícím se výměny pneumatiky na jízdní kolo. Žalobce rovněž dovozuje, že správní orgány se dopouští skutkových i právních omylů, vykládají-li dlouhodobě, že mimořádná okamžitá pomoc je povahy nenárokové, přestože § 5 a § 36 zákona o pomoci v hmotné nouzi slovo nárok zahrnuje. Žalobce také uvedl, že správní orgán prvního stupně neplní svou roli odvolacího orgánu a svou rozhodovací činností nutí krást, proti čemuž má naopak preventivně působit. Žalovaný pak dle žalobce legitimizoval obstrukce činěné ze strany úřední osoby D., které shledává v tom, že byl nucen na tiskopise určeném k doložení příjmů prohlásit, už přiznanou neexistenci příjmů. Žalobce vzhledem k uvedenému konstatuje porušení § 6 odst. 2 správního řádu i zásady legitimního očekávání vyjádřené v § 2 odst. 4 správního řádu, neboť správní orgány nepostupovaly v obdobných věcech obdobně, přičemž odkazuje na výzvu UP/89597/2021/HN. Zároveň žalobce konstatoval, že žalovaný neprovedl revizi formulářů užívaných v rámci dávkových systémů, ačkoli mu to bylo uloženo Poslaneckou sněmovnou (žalobce v dané souvislosti odkázal na sněmovní tisk 652), přičemž dále může osoby bez příjmů šikanovat formulářem k přiznání příjmů. 5. Žalobce závěrem žaloby připojil část, nazvanou „technicko - ekonomické okolnosti žaloby“, ve které polemizoval s rozhodnutím Českého rozhlasu o přechodu k digitální formě vysílání, hospodárností tohoto kroku, množstvím provozovaných stanic, výkonností vysílačů či vhodností požadované rádiové antény, kdy shledává potíže v možnosti jejího zlomení. Žalobce také namítá šíření dezinformací ze strany Českého rozhlasu. Závěrem žalobce poznamenává, že Český rozhlas v důsledku svého rozhodnutí lstivě přenáší energetické náklady na posluchače. Žalobce k žalobě rovněž připojil popis slabého výkonu některých vysílačů Českého rozhlasu. II. Shrnutí vyjádření žalovaného 6. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že dávka mimořádné okamžité pomoci je dávkou nenárokovou, což plyne z § 2 odst. 5 zákona o pomoci v hmotné nouzi. Nárok na dávku dle žalovaného vzniká až v návaznosti na posouzení konkrétní situace úřadem práce za využití správního uvážení. Rozhodnutí správních orgánů je dle žalovaného v souladu s odbornou literaturou a též judikaturou správních soudů, přičemž odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 7. 2013, č. j. 3 Ads 84/2012 - 48, č. 2904/2013 Sb. NSS). 7. Vzhledem k uvedenému žalovaný navrhl, aby krajský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. III. Replika žalobce 8. Žalobce v replice uvedl, že se Český rozhlas svým přístupem k digitalizaci zpronevěřuje úloze veřejnoprávního média a zopakoval svá žalobní tvrzení. K replice žalobce rovněž přiložil dvě poskytnuté informace, které získal na základě své žádosti učiněné dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů.