3 Azs 240/2014 — Nejvyšší správní soud

60 A 12/2023- 16 - text  7 60 A 12/2023 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudcem JUDr. Michalem Hájkem, Ph.D., ve věci žalobce: X, narozen dne X bytem X státní příslušnost X zastoupen advokátem Mgr. Pavel Štangl se sídlem Vinohradská 1233/22, 120 00 Praha 2 proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie se sídlem Olšanská 2, 130 51 Praha 3 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 10. 2023, čj. CPR336563/ČJ2023930310-V248, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Dne 12. 7. 2023 provedla hlídka Policie České republiky pobytovou kontrolu na stavebních úpravách Obecního úřadu Roseč. Při této kontrole žalobce předložil platný cestovní pas s vylepeným polským vízem platným od 27. 9. 2021 do 24. 7. 2022. Žalobce na stavbě v době kontroly montoval sádrokartonové desky. Na území České republiky žalobce přicestoval dne 22. 1. 2022 a od té doby zde pracoval na stavbách. 2. Krajské ředitelství policie Jihočeského kraje (dále jen „správní orgán prvního stupně“) rozhodnutím ze dne 20. 7. 2023, čj. KRPC-97011-24/ČJ-2023-020025, uložilo žalobci dle § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 a písm. c) bod 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), správní vyhoštění a stanovilo dobu, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území, v délce 3 roky. Správní orgán prvního stupně dále konstatoval, že vycestování žalobce není dle § 120a zákona o pobytu cizinců možné. Počátek doby zákazu vstupu na území proto stanovil tak, že začne běžet ode dne, kdy žalobce vycestuje z území na základě nově stanovené doby k vycestování dle posledně citovaného ustanovení (pozn. krajského soudu – tj. po odpadnutí překážky vycestování). 3. Žalovaná žalobou napadeným rozhodnutí změnila rozhodnutí správního orgánu prvního stupně tak, že správní vyhoštění uložila pouze dle § 119 odst. 1 a písm. c) bod 1 zákona o pobytu cizinců a zkrátila dobu neumožnění vstupu na území na 18 měsíců. II. Shrnutí žaloby 4. Proti rozhodnutí žalované podal žalobce dne 10. 11. 2023 žalobu u Krajského soudu v Českých Budějovicích. 5. Žalobce předně namítl porušení § 2 odst. 1 odst. 4, § 3, § 68 odst. 3 správního řádu a § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Žalovaná se odvolacími námitkami zabývala nedostatečně. 6. Správní orgán prvního stupně nedostatečně zjistil skutkový stav věci bez důvodných pochybností. Důkazy hodnotil selektivně v neprospěch žalobce a v příčinné souvislosti s výše uvedeným mylně vyhodnotil, že se žalobce dopustil nelegální práce. Výkon nelegální práce je však správním deliktem [§ 139 odst. 1 písm. c) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti], o jehož spáchání si dle § 57 odst. 1 písm. c) správního řádu správní orgán nemohl činit vlastní úsudek. Odkaz žalované na § 5 písm. e) zákona o zaměstnanosti je bez významu, neboť se jedná o výkladové ustanovení zákona o zaměstnanosti, se kterým následně tento zákon operuje, avšak výkon nelegální práce je správním deliktem a jeho spáchání musí být deklarováno pravomocným rozhodnutím příslušného správního orgánu a do nabytí právní moci tohoto rozhodnutí se dle zásady in dubio pro reo musí hledět na potenciálního pachatele tohoto správního deliktu jako by se ničeho nedopustil. Správní řízení o tomto deliktu však nebylo se žalobcem do současného dne ani zahájeno. 7. Správní orgán prvního stupně v rozporu se zákonem nezjistil skutečný stav věci a rozhodné okolnosti zjišťoval pouze v neprospěch žalobce. To vedlo ke zmatečnosti celého rozhodnutí, kdy nalézací správní orgán postupoval na základě svých domněnek, a to převážně při hodnocení přiměřenosti dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce. Rozhodnutí správního orgánu prvního stupně žalobce označil za zmatečné a nepřezkoumatelné. 8. Správní orgány nemají žádné důkazy o trvalosti výkonu práce. Žalovaná v žádném případě neprokázala dlouhodobou přítomnost žalobce na domnělém pracovišti. K tomu žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 4. 2012, čj. 4 Ads 177/2011120, a rozhodnutí žalované ze dne 7. 10. 2015, čj. CPR1781514/ČJ2015-930310-V238, z nichž dle žalobce plyne, že ani činnost v délce jednoho týdne není považována za nelegální práci. V nynějším případě je tedy prokázáno pouze to, že žalobce se na stavbě nacházel teprve velmi krátkou dobu, kdy vyzkoušel, zda zvládne činnost vykonávat, a bude tedy po získání zaměstnanecké karty na daném místě dále pracovat. 9. Rozhodnutí správních orgánu jsou dle žalobce taktéž nepřiměřená s ohledem na jejich dopad do žalobcova soukromého a rodinného života ve smyslu čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Namítanou nepřiměřenost dovozuje žalobce z toho, že porušení předpisů z jeho strany bylo pouze marginální. K podpoře své argumentace odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2014, čj. 5 As 102/2013-31, a ze dne 24. 7. 2015, čj. 3 Azs 240/2014-35, č. 3330/2016 Sb. NSS. Žalobce uvedl, že podle obsahu správního spisu správní orgán prvního stupně neměl na základě čeho podložit své závěry o tom, že se nebude jednat o nepřiměřený zásah do rodinného a soukromého života. S touto námitkou se žalovaná nevypořádala, čímž zatížila své rozhodnutí nepřezkoumatelností. 10. Správní orgán prvního stupně při stanovení počátku běhu doby, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, vůbec nezohlednil skutečnost, že žalobce se v současné době nachází na území Ukrajiny. To pak žalovaná aprobovala zcela bez odůvodnění. Jako nesmyslný žalobce označil výrok, dle něhož se na žalobce vztahují důvody znemožňující vycestování, přičemž počátek doby, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území členských států Evropské unie, se stanoví podle § 118 odst. 1 zákona o pobytu cizinců od okamžiku, kdy uplyne doba k vycestování z území členských států Evropské unie, která bude stanovena postupem podle § 120a odst. 5 téhož zákona. Dle napadeného výroku by vyhoštění žalobce začalo platit až ve chvíli, kdy bude rozhodnuto o možnosti jeho vycestování, přestože v daném případě již žalobce dlouhodobě pobývá v domovském státě. Tím by se délka vyhoštění mohla i několikanásobně prodloužit. Vypořádání této námitky v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí označil žalobce za vnitřně rozporné. 11. Žalobce navrhl, aby krajský soud rozhodnutí žalované zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení. III. Shrnutí vyjádření žalované 12. Žalovaná ve vyjádření k žalobě uvedla, že žalobní námitky zcela odpovídají těm, které žalobce uplatnil již v odvolání. Žalovaná proto zcela odkázala na odůvodnění svého rozhodnutí. 13. Žalovaná navrhla, aby krajský soud žalobu zamítl. IV. Právní hodnocení krajského soudu 14. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.). Krajský soud ve věci rozhodl bez jednání dle § 51 s. ř. s. 15. Žaloba není důvodná. IV.A K námitkám nepřezkoumatelnosti 16. Krajský soud se nejprve zabýval námitkami nepřezkoumatelnosti, jejichž důvodnost by sama o sobě postačovala ke zrušení žalobou napadeného rozhodnutí. Tyto námitky nejsou důvodné. 17. V otázce požadavků na kvalitu odůvodnění správního rozhodnutí lze poukázat například na rozsudek ze dne 16. 6. 2006, čj. 4 As 58/2005-65, v němž Nejvyšší správní soud konstatoval, že z rozhodnutí správního orgánu musí být mimo jiné patrno, „proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné, nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné, nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů“. Jinými slovy z rozhodnutí správního orgánu musí plynout, jaký skutkový stav vzal správní orgán za rozhodný, jak uvážil o pro věc podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem rozhodné skutečnosti posoudil. Povinnost odůvodnit rozhodnutí však z druhé strany nemůže být chápána tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument účastníků řízení (srov. obdobně například nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3441/11). Rozhodnutí správních orgánů obou stupňů tvoří z hlediska soudního přezkumu jeden celek a není proto vyloučeno, aby případné mezery odůvodnění tato rozhodnutí vzájemně zaplňovala (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2014, čj. 6 As 161/201325). 18. Žalobce předně namítl nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu prvního stupně v otázce přiměřenosti dopadu rozhodnutí do jeho soukromého a rodinného života. Správní orgán prvního stupně se však otázkou přiměřenosti zabýval na straně 7 a 8 svého rozhodnutí, přičemž tam uvedené odů