7 Afs 212/2006 — Nejvyšší správní soud

63 A 39/2023- 32 - text  14 63 A 39/2023 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Terezy Kučerové a soudců JUDr. Michala Hájka, Ph.D., a Mgr. et Mgr. Bc. Petra Jiříka, ve věci žalobkyně: obec Běleč, IČO: 00582506 sídlem Běleč 22, 391 43 Běleč zastoupena JUDr. Milošem Tuháčkem, advokátem sídlem Převrátilská 330/15, 390 01 Tábor proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, IČO: 00007064 sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 9. 2023, č. j. MV-133581-13/AS-2023, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Návrh žalobkyně na snížení uloženého správního trestu pokuty se zamítá. III. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení. IV. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci a obsah žaloby 1. Rozhodnutím Státního oblastního archivu v Třeboni (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 11. 11. 2022, č. j. SOAT-4499/2022 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), byla žalobkyně uznána vinnou z přestupků: a) podle § 74 odst. 9 písm. a) zákona č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o archivnictví“), ve spojení s § 63 odst. 2 téhož zákona, kterého se dopustila tím, že neeviduje dokumenty v předepsané evidenční pomůcce, tj. při vedení spisové služby v listinné podobě v podacím deníku nebo při vedení spisové služby v elektronickém systému spisové služby; b) podle § 74 odst. 10 zákona o archivnictví ve spojení s § 7 odst. 4 téhož zákona, kterého se dopustila tím, že neprováděla skartační řízení u dokumentů vzešlých z její činnosti, a to minimálně od 17. 5. 2016 do 30. 8. 2022. 2. Za uvedené přestupkové jednání byl správním orgánem prvního stupně uložen žalobkyni správní trest pokuty ve výši 40 000 Kč a dále povinnost nahradit náklady řízení paušální částkou ve výši 1 000 Kč. 3. Proti prvostupňovému rozhodnutí podala žalobkyně odvolání, o kterém rozhodl žalovaný nejprve rozhodnutím ze dne 18. 1. 2023, č. j. MV-483-2/AS-2023, kterým bylo dle § 90 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), prvostupňové rozhodnutí změněno, nikoli však podstatně. Proti uvedenému rozhodnutí brojila žalobkyně správní žalobou, o které krajský soud rozhodl rozsudkem ze dne 30. 6. 2023, č. j. 63 A 10/2023-30, tak, že uvedené rozhodnutí žalovaného pro nepřezkoumatelnost zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nepřezkoumatelnost byla krajským soudem shledána v části týkající se (ne)vypořádání odvolací námitky žalobkyně, dle které neuplynula žádná skartační lhůta (blíže viz body 28 – 31 citovaného rozsudku krajského soudu). 4. Následně o odvolání žalobkyně rozhodl žalovaný znovu, a to v záhlaví označeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým též dle § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu změnil prvostupňové rozhodnutí. Změna prvostupňového rozhodnutí je opět toliko nepatrná (došlo k opravě identifikačního čísla žalobkyně a doplnění způsobu úhrady uložené pokuty). Proti uvedenému rozhodnutí podala žalobkyně správní žalobu, kterou se domáhá zrušení napadeného rozhodnutí, event. toho, aby krajský soud upustil od uložení správního trestu pokuty, a to pro její zcela zjevně nepřiměřenou výši. 5. Žalobkyně v podané žalobě předně namítá, že žalovaný nerespektoval závazný právní názor krajského soudu vyjádřený v rozsudku ze dne 30. 6. 2023, č. j. 63 A 10/2023-30, přičemž žalobkyně odkázala na bod 31 daného rozsudku. S tímto závazným právním názorem krajského soudu se žalovaný dle žalobkyně vypořádal na straně 10 napadeného rozhodnutí nesprávným a nezákonným způsobem. Odkaz žalovaného na § 5 odst. 2 již obsolentní vyhlášky Ministerstva vnitra č. 117/1974 Sb., kterou se stanoví kritéria pro posuzování písemností jako archiválií a podrobnosti skartačního řízení, ve znění účinném k 31. 12. 2004 (dále jen vyhláška „č. 117/1974 Sb.“), či na neaktuální instrukci Ministerstva vnitra VSC/1-793/92 z roku 1992 (dále jen „instrukce z roku 1992“), dle žalobkyně nemohou dostát požadavku zákonnosti. Žalovaný dostatečně neodůvodnil, proč by měla být v nynějším případě aplikována již neplatná právní úprava. Ani přechodná ustanovení k zákonu č. 190/2009 Sb., kterým se mění zákon o archivnictví, nenasvědčují, že by tato zrušená právní úprava měla být pro určitý typ dokumentů nadále použitelná. Nebyla-li žalobkyně povinna od roku 2016 stanovit skartační lhůty, neboť takovou povinnost jí žádný právní předpis nestanovoval, nemohla ani spáchat přestupek dle § 74 odst. 10 správního řádu [žalobkyně měla patrně na mysli zákon o archivnictví – pozn. krajského soudu]. 6. Žalobkyně uvedla, že s problémem zpětného přiřazování spisových znaků a skartačního režimu se vypořádala tak, že ve skartačním a spisovém řádu pro dokumenty vzniklé před platností spisového řádu z roku 2016 definovala přidělení skartačních znaků a běh skartační lhůty. Uvedené řešení dle ní jednoznačně více odpovídá účelu skartačního řízení než použití neplatné instrukce z roku 1992 či využití řešení mimo skartační řízení, jež má ze zákona provádět subjekt odlišný od žalobkyně. Žalobkyně podotkla, že je samosprávnou korporací, jež je nadána při své činnosti jistou mírou správní diskrece, která se ve vyšší míře uplatní právě v situaci, kdy první úprava neobsahuje jasná pravidla pro její činnost. Je-li příslušné ustanovení žalobkyní přijatého spisového řádu zákonné, pak skartační lhůty skončily uplynutím roku 2022 a skartace v roce 2023 probíhají v souladu se zákonem. Je-li dané ustanovení spisového řádu nezákonné, pak měl výběr archiválií mimo skartační řízení provést správní orgán prvního stupně a neučinil-li tak, nemůže to být kladeno za vinu žalobkyni. 7. Z napadeného rozhodnutí je dle žalobkyně patrné, že žalovaný rozděluje dokumenty dle období, kdy vznikaly, na 4 skupiny. Jednak jde o dokumenty vzniklé od 1. 1. 1992 do 31. 8. 1992, tj. za období účinnosti zákona č. 97/1974 Sb., o archivnictví, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „předchozí zákon o archivnictví“). Dle daného zákona však dle žalobkyně nebyly za původce považovány obce. K jejich označení za původce došlo až zákonem č. 343/1992 Sb., kterým se mění a doplňuje předchozí zákon o archivnictví. Pro dokumenty vzniklé od 1. 9. 1992 (kdy uvedený zákon nabyl účinnosti – pozn. krajského soudu) do 31. 12. 2004 se dle žalovaného má užít instrukce z roku 1992. Pokud jde o dokumenty vzniklé od 1. 1. 2005 do 30. 6. 2009, odkázala žalobkyně na stranu 9 napadeného rozhodnutí, kde žalovaný uvedl, že obce bez pověřeného obecního úřadu, bez matričního a stavebního archivu neměly stanovenou povinnost provádět skartační řízení. Uvedené pravidlo bylo změněno až zákonem č. 190/2009 Sb., kterým se mění zákon o archivnictví. Pokud jde o dokumenty vzniklé v době od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2016, má se dle žalovaného vzhledem k absenci skartačního plánu a skartačních lhůt provést výběr dokumentů mimo skartační řízení z moci úřední. Z uvedeného přehledu žalobkyně dovozuje, že se nemohla dopustit přestupku neprovádění skartačního řízení, neboť ve vztahu k části dokumentů neměla povinnost skartační řízení provádět a pro část se užije postup mimo skartační řízení. Uvedený rozpor nebyl v napadeném rozhodnutí jakkoli vysvětlen, z čehož žalobkyně dovozuje vadu nepřezkoumatelnosti pro nesrozumitelnost. 8. Žalobkyně dále namítá absenci materiálního znaku žalovaným sankcionovaného jednání, které dle jejího názoru postrádá alespoň minimální stupeň společenské škodlivosti. Žádnými dokumenty, jež měly být údajně skartovány – ani při aplikaci již neplatné právní úpravy žalobkyně nedisponuje. Kontrola byla provedena u obecního úřadu Běleč, nikoli u obce Běleč, a tudíž se jedná o dokumenty, které vznikly v souvislosti s výkonem přenesené působnosti žalobkyně. Dále žalobkyně navrhla k provedení důkazu vzorový spisový a skartační řád správního orgánu prvního stupně, ve kterém je obsaženo toliko několik málo položek, mající skartační lhůtu delší než 10 let a kratší než 30 let, přičemž žalobkyně v žádné z oblastí (resp. kompetencí), které jsou zde zmiňovány, není původcem žádného dokumentu. 9. Dle žalobkyně žalovaný nesprávně pojal přestupek dle § 74 odst. 10 zákona o archivnictví jako přestupek trvající. Žalobkyně uvádí, že se v daném případě naopak jedná skutkovou podstatu jednorázového přestupku, neboť jeho znakem je jednání spočívající toliko ve vyvolání protiprávního stavu (byť daný stav následně trvá). Uvedené žalobkyně dovozuje z užitého slovesa „neprovede“ užitého v dokonavém vidu. Žalovaná vid nedokonavý užívá proto chybně. Uvedený gramatický výklad žalobkyně podporuje i tím, že smyslem daného ustanovení je umožnění postihu porušení neprovedení skartačního řízení, přičemž protiprávní stav je pouze následkem jednání pachatele takového přestupku. Vzhledem k tomu, že jde o přestupek trvající, je dle žalobkyně zřejmé, že i pakliže by v tomto případě byla dána její odpovědnost za pře