7 Afs 351/2019 — Nejvyšší správní soud

51 Af 3/2022- 44 - text  11 51 Af 3/2022 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. et Mgr. Bc. Petra Jiříka a soudců Mgr. Heleny Nutilové a JUDr. Michala Hájka, Ph.D., ve věci žalobce: Ing. Milan Kolář, IČO 43853382 se sídlem Bavorovské Svobodné Hory 280, 387 73 Bavorov zastoupený advokátem Mgr. Jakubem Hajdučíkem se sídlem Sluneční náměstí 2588/14, 158 00 Praha 5 proti žalovanému: Finanční úřad pro Jihočeský kraj se sídlem Mánesova 1803/3a, 371 87 České Budějovice o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 3. 2022, č. j. 683763/22/2211-50523-305320, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se náhrada nákladů nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalovaný vydal dne 11. 1. 2022 vyrozumění o výši úroku z nesprávně stanovené daně, kterým dle § 251a odst. 3 daňového řádu, s přihlédnutím k čl. II bod 11. a 12. zákona č. 283/2020 Sb., kterým se mění zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (dále jen „zákon č. 283/2020 Sb.“), účinného od 1. 1. 2021, vyrozuměl žalobce o předpisu úroku z neoprávněného jednání správce daně, resp. úroku z nesprávně stanovené daně v případě daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období 2015 v celkové výši 147 727 Kč, z důvodů, že pominuly podmínky pro jeho další vznik. Žalovaný při výpočtu úroků vycházel z toho, že výše úroků z neoprávněného jednání správce daně dle § 254 daňového řádu, resp. nově dle zákona č. 283/2020 Sb. nesprávně stanovené daně, byla před a po nabytí účinnosti tohoto zákona odlišná. Úrok byl počítán za dobu od 27. 5. 2020 (den splatnosti) do 31. 12. 2021 (den vrácení nesprávně doměřené daně). Námitky proti tomuto vyrozumění žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím zamítl. II. Shrnutí žaloby a jejího doplnění 2. Žalobce ve své žalobě předně namítl, že pro určení výše úroku podle § 254 daňového řádu se použije právo účinné v době, kdy dluh vznikl a trvá, tj. rok 2015. Žalovaný měl proto žalobci přiznat úrok v sazbě 14 % p. a. plus repo sazba vyhlášená Českou národní bankou. Aplikaci nové právní úpravy (ustanovení části první čl. II. bod 11. přechodných ustanovení) považuje za nepřípustnou retroaktivitu, když zpětně mění jeho právo na určitou výši úroků. 3. K podpoře své argumentace žalobce odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2004, č. j. 5 Afs 28/2003-69, č. 438/2005 Sb. NSS, ze dne 19. 2. 2009, č. j. 1 Afs 15/2009-105, č. 1837/2009 Sb. NSS, a ze dne 26. 9. 2012, č. j. 9 Afs 36/2012-45, a dále usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2010, č. j. 5 Afs 86/2009-55, č. 2242/2011 Sb. NSS, a ze dne 23. 11. 2011, č. j. 7 Afs 59/2010-143, č. 2511/2012 Sb. NSS. 4. Žalobce uvedl, že v demokratickém právním státě musí mít adresáti právních norem skutečnou možnost seznámit se předem s jejich obsahem, tedy s rozsahem svých práv a povinností, aby mu mohli přizpůsobit své jednání. Později účinná úprava již na takové jednání nemůže mít vliv. Tyto zásady jsou vyjádřeny v zákazu retroaktivity, kterou lze rozdělit na retroaktivitu pravou, která je přípustná pouze výjimečně, a nepravou, která je přípustná tehdy, pokud je odůvodněna zásadním veřejným zájmem. 5. K tomu žalobce odkázal na nález Ústavního soudu ČSFR ze dne 10. 12. 1992, sp. zn. Pl. ÚS 78/92, nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 5. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 16/93, č. 131/1994 Sb., ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, č. 63/1997 Sb., ze dne 12. 3. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 33/01, č. 145/2002 Sb., ze dne 19. 4. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 53/10, č. 119/2011 Sb., a (převážně prvorepublikovou) odbornou literaturu. 6. Žalobce je toho názoru, že retroaktivní aplikace zákonné úpravy je nepřípustná, a to i v podobě retroaktivity nepravé. V roce 2015 zákonodárce založil legitimní očekávání, že v případě nezákonně a nesprávně stanovené daně bude daňový subjekt odškodněn úrokem dle tehdejší právní úpravy (k oprávnění státu „zklamat důvěru“ žalobce odkázal na rozhodnutí Spolkového ústavního soudu ze dne 7. 7. 2010 sp. zn. 2 BvL 14/02, BVerfGE 127, 1-31, bod 58). 7. Ústavní soud již dříve dospěl k závěru, že o přípustnou nepravou retroaktivitu se jedná v případech, kdy zákonodárná moc představí silný veřejný zájem, odůvodněný především mimořádnými okolnostmi, který přesvědčivě převažuje oprávněný zájem daňových subjektů na tom, aby se jim dostalo starého práva, které řádně očekávaly. K tomu žalobce odkázal na nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 29/08, č. 181/2009 Sb., body 40 a 41, ze dne 19. 4. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 53/10, č. 119/2011 Sb., bod 172, ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 31/13, č. 162/2014 Sb., ze dne 13. 8. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 3/02, č. 405/2002 Sb., ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 7/03, č. 512/2004 Sb., a ze dne 12. 7. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 9/08, č. 236/2011 Sb. V případě radikálního snížení odškodňujícího úroku obsaženého v § 254 daňového řádu platného do konce roku 2020 však zákonodárce v důvodové zprávě žádné takové důvody neuvedl. 8. Podle žalobce neobstojí poukaz žalovaného na pasáž důvodové zprávy, v níž „důvododárce“ uvedl, že systémového snížení úroků na obou stranách a nastavení výše úroků, a to shodně s úpravou výše úroku z prodlení podle občanského zákoníku. Veřejný zájem je kategorie, která má svůj konkrétní obsah, jenž je spojen s konkrétními okolnostmi (k pojmu veřejný zájem žalobce poukázal na odbornou literaturu a dále nálezy Ústavního soudu ze dne 28. 3. 1996, sp. zn. I. ÚS 198/95). Veřejný zájem je zjišťován na základě poměřování nejrůznějších partikulárních zájmů, po zvážení všech rozporů a připomínek, přičemž musí být zřejmé, proč veřejný zájem převážil nad řadou soukromých, partikulárních zájmů. To důvodová zpráva k zákonu č. 283/2020 Sb. neobsahuje. 9. Žalovaný namítá, že nemůže postupovat jinak než aplikovat doslovné znění zákona. Prioritu má však ústavně konformní výklad (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 3. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 48/95, č. 121/1996 Sb.). Toho si je daňová zpráva vědoma, neboť tak v jiných typech případů v návaznosti na judikaturu Nejvyššího správního soudu ve věcech Kordárna (rozsudek ze dne 25. 9. 2014, č. j. 7 Aps 3/2013-34, č. a EP Energy Trading (rozsudek ze dne 16. 7. 2020, č. j. 1 Afs 445/2019-47, č. 4055/2020 Sb. NSS) postupuje. 10. Dle žalobce jJe mylná úvaha žalovaného, dle níž dochází-li ke vzniku úroku každý jednotlivý den, kdy jsou splněny podmínky pro jeho vznik, a to i v době účinnosti nové právní úpravy, nejedná se ani o nepřípustnou nepravou retroaktivitu. Je totiž rozporná se shora citovaným usnesením rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Afs 59/2010-143. 11. Pro případ, že by krajský soud dospěl k závěru, že uvedenou neústavnost nelze odstranit ústavně konformním výkladem, žalobce navrhl, aby předložil Ústavnímu soudu návrh na zrušení věty poslední bodu 11 přechodných ustanovení zákona č. 283/2020 Sb. 12. Mimo uvedené důvody v předmětné žádosti žalobce rovněž namítal nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. V prvé řadě namítal, že žalovaný měl přesně popsat na úhradu jakých daní byl přeplatek žalobce použit, aby si obhájil, že doměřená daň z příjmů fyzické osoby byla žalobcem zaplacena až dne 26. 5. 2020, jak žalovaný tvrdil, když se od tohoto dne počítal úrok z neoprávněného jednání správce daně. V druhé řadě namítal, že žalovaný měl popsat, jak naložil s úrokem z prodlení a proč nebyl nikdy uhrazen, když z něj nevyčíslil žádný úrok z neoprávněného jednání správce daně. Žalobce odkázal na závěry v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2019, č. j. 1 Afs 271/2016-53 a uvedl, že úrok z prodlení byl uhrazen z přeplatků daňového subjektu. 13. Žalobce v návaznosti na právní závěry Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 18.1. 2024, č. j. 4 Afs 314/2022-19, svou žalobu doplnil podáním ze dne 20. 2. 2024. Uvedl, že zákonodárce snížením odškodnění novelou č. 283/2020 Sb. zasáhl do uzavřeného skutkového stavu – po uhrazení daně stát disponoval s finančními prostředky žalobce – a tím porušil jeho legitimní očekávání na odškodnění, které se mu dostane, když se svou žalobou uspěje. Tímto zákonodárce zasáhl do finančních parametrů dohody s právním zástupcem o jeho odměně za vypracování žaloby a alokaci zdrojů a úhradě daně determinované pravomocným rozhodnutím Odvolacího finančního ředitelství. Popsal, že výše odškodnění hrálo významnou roli v určení výše nákladů řízení na obhajobu žalobce, tj. zákonodárce porušil jeho právo na legitimní očekávání na výši odškodnění. Stát jednostranně změnil smluvní závazek tím, že jednostranně snížil na polovinu výši odškodnění. 14. Dále v rámci podaného doplnění uvedl, že došlo k porušení principu neakcesorické rovnosti (odkázal na nálezy sp. zn. Pl. ÚS 3/02, Pl. ÚS 7/03, Pl. ÚS 29/08), neboť zákonodárce snížením odškodnění vytvořil zvláštní skupinu daňových subjektů, které je vymezena tím, že jí stát před 1. 1. 2021 zabavil finanční prostředky a část tohoto