6 As 286/2018 — Nejvyšší správní soud

64 A 1/2025- 21 - text  13 64 A 1/2025 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Terezou Kučerovou, ve věci žalobkyně: P. H., narozená dne bytem proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, 370 76 České Budějovice o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 12. 2024, č. j. KUJCK 140415/2024, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Magistrát města České Budějovice („správní orgán prvního stupně“), rozhodnutím ze dne 8. 10. 2024, č. j. SO/9577/2024 („prvostupňové rozhodnutí“), uznal žalobkyni vinnou ze spáchání přestupku na úseku silničních vozidel uvedeným v § 83 odst. 1 písm. p) zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích („zákon o podmínkách provozu vozidel“), kterého se dopustila z nedbalosti tím, že v rozporu s § 38 odst. 1 písm. e) zákona o podmínkách provozu vozidel provozovala minimálně dne 13. 3. 2024 v čase 11:15 hodin na pozemní komunikaci v Českých Budějovicích v ulici Novohradská jízdní soupravu složenou z vozidla tovární značky Volvo, registrační značky X s přípojným vozidlem vlastní výroby registrační značky X (řidič soupravy V. H., narozený dne X), jehož technická způsobilost nebyla ověřena způsobem uvedeným v § 38 odst. 1 písm. e) uvedeného zákona, neboť ke dni spáchání přestupku nemělo zmíněné přípojné vozidlo platné osvědčení o technické způsobilosti (platnost do 17. 5. 2021). 2. Za uvedený přestupek byla žalobkyni dle § 83 odst. 2 písm. c) zákona o podmínkách provozu vozidel uložena pokuta ve výši 1 500 Kč. Dle § 95 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich („zákon o odpovědnosti za přestupky“) byla žalobkyni současně uložena povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč. 3. Proti prvostupňovému rozhodnutí podala žalobkyně odvolání, které žalovaný rozhodnutím ze dne ze dne 5. 12. 2024, č. j. KUJCK 140415/2024 („napadené rozhodnutí“) dle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád („správní řád“), zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. II. Shrnutí žaloby 4. Proti napadenému rozhodnutí podala žalobkyně dne 3. 2. 2025 u Krajského soudu v Českých Budějovicích správní žalobu, kterou se domáhá, aby soud napadené i prvostupňové rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. 5. Žalobkyně v prvé řadě namítla, že správní orgán prvního stupně hodnotil a prováděl jako důkaz pouze jeden doklad, a to výpis z centrálního registru vozidel. Ostatní důkazy, jako oznámení přestupku, úřední záznamy policistů či fotodokumentaci, správní orgán prvního stupně nehodnotil, ani neuvedl důvod, proč k těmto podkladům nepřihlédl. 6. Žalovaný se tímto pochybením správního orgánu prvního stupně stran dokazování nezabýval. Žalobkyně uvedla, že žalovaný napadeným rozhodnutím „vylepšil“ odůvodnění prvostupňového rozhodnutí tak, že dodatečně hodnotil jako důkaz oznámení o přestupku Policie ČR ze dne 18. 3. 2024, č. j. KRPC-37030-6/Př-2024-020106. Stejně tak teprve žalovaný hodnotil úřední záznam z provedené silniční kontroly ze dne 13. 3. 2024. Nerozlišil ovšem, zda hodnotil úřední záznam na listu č. 2, nebo na listu č. 7. Současně oba správní orgány nezdůvodnily neprovedení důkazu fotodokumentací založenou ve správním spisu. Neprovedení tohoto důkazu přitom má za následek, že není zřejmé, co fotodokumentace prokazuje, ať ve prospěch či neprospěch žalobkyně. 7. Dokazování proto bylo dle žalobkyně provedeno v rozporu s § 50 správního řádu. Žalobkyně je přesvědčena, že uvedeným postupem jí žalovaný v rozporu se zásadami správního řízení odebral odvolací instanci a zasáhl do jejího práva na spravedlivý proces. Žalovaný měl prvostupňové rozhodnutí zrušit a věc vrátit správnímu orgánu prvního stupně, nikoliv „suplovat“ jeho činnost. 8. Stejným způsobem žalovaný „vylepšil“ odůvodnění prvostupňového rozhodnutí, když uvedl, že správní orgán prvního stupně hodnotil, že žalobkyně přestupkem nezpůsobila majetkovou újmu či neohrozila ostatní účastníky provozu. Toto hodnocení správní orgán prvního stupně vůbec neprovedl. Stejně tak teprve žalovaný namísto správního orgánu prvního stupně hodnotil dobu, po kterou žalobkyně nenechala ověřit technickou způsobilost přípojného vozidla, či skutečnost, že dne 13. 3. 2024 manžel žalobkyně provozoval přípojné vozidlo bez vědomí žalobkyně. Absence tohoto hodnocení způsobuje nepřezkoumatelnost prvostupňového rozhodnutí. 9. Vedle toho žalobkyně namítla, že správní orgán prvního stupně v rozporu s § 38 písm. f) zákona o odpovědnosti za přestupky nehodnotil délku doby, po kterou trvalo protiprávní jednání nebo byl udržován protiprávní stav. Absence tohoto hodnocení způsobuje nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Stejně tak správní orgán prvního stupně v rozporu s § 37 písm. f) zákona o odpovědnosti za přestupky nepřihlédl k osobním poměrům žalobkyně, ani k tomu, jakým způsobem byla pro totéž protiprávní jednání již potrestána. Toto žalobkyně namítla již ve svém odvolání, přičemž žalovaný se uvedenou námitkou nezabýval. 10. Žalobkyně je dále přesvědčena, že řízení o přestupku mělo být vedeno dle zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů („zákon o silničním provozu“), nikoliv dle zákona o podmínkách provozu vozidel. Žalobkyně porušila povinnost provozovatele vozidla dle § 10 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu. Vychází přitom z toho, že její manžel, pan V. H., byl jakožto řidič vozidla sankcionován za porušení § 5 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu. Ze skutečnosti, že vozidlo fyzicky neřídila, ale pouze provozovala, dle žalobkyně vyplývá objektivní odpovědnost provozovatele ve smyslu § 10 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu, neboť provozovatel vozidla nesmí přikázat ani dovolit, aby bylo užito vozidlo, které nesplňuje podmínky stanovené zvláštním právním předpisem, zde zákonem o podmínkách provozu vozidel. 11. Stran objektivní odpovědnosti provozovatele vozidla žalobkyně odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2015, č. j. 8 As 110/2015-46, a nález Ústavního soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. PL ÚS 15/16. s tím, že smyslem objektivní odpovědnosti provozovatele vozidla je, aby v případě nezjištění totožnosti pachatele vozidla odpovídal za přestupek alespoň provozovatel vozidla. 12. V této souvislosti žalobkyně uvedla, že jako pachatel přestupku byl nepochybně zjištěn její manžel. Ona nikomu nepřikázala ani nedovolila použít předmětné vozidlo, manžel žalobkyně tak učinil bez jejího vědomí. Nehodlala přitom předmětné vozidlo fyzicky používat v provozu na pozemních komunikacích, bylo pouze uloženo v jejím bydlišti. Nedovolila-li žalobkyně svému manželovi užít vozidlo, je dle jejího názoru dán liberační důvod, což znamená, že se zprostila odpovědnosti za přestupek podle zákona o silničním provozu. V této souvislosti odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2007, č. j. 4 As 28/2006-65. S ohledem na závěry zde uvedené je přesvědčena, že nemůže nést odpovědnost za daný přestupek. 13. Žalobkyně má rovněž za to, že správní orgán prvního stupně porušil zásadu zákazu dvojího trestání – ne bis in idem. Za projednávaný skutek byl uložen trest v blokovém řízení manželu žalobkyně. Trest byl následně uložen i žalobkyni, čímž došlo ke dvojímu souběžnému potrestání blízkých osob, jehož důsledkem bylo snížení hodnoty společného jmění manželů dvakrát. 14. Závěrem žaloba poukazuje na to, že jí byla uložena pokuta ve výši 1 500 Kč, kdežto jejímu manželovi ve výši 300 Kč, přičemž správní orgán prvního stupně rozdíl ve výši uložených pokut nezdůvodnil. V souvislosti s uloženou sankcí žalobkyně namítla rovněž to, že správní orgán prvního stupně nehodnotil povahu a závažnost přestupku, resp. význam zákonem chráněného zájmu, který byl přestupkem porušen nebo ohrožen. Žalovaný pak namísto vrácení věci k dalšímu řízení nepřesvědčivě podpořil odůvodnění prvostupňového rozhodnutí. Absence hodnocení zákonných kritérií pro uložení pokuty přitom způsobuje nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Správní orgány musí přezkoumatelným způsobem popsat, ke kterým skutečnostem při ukládání trestu přihlédly a ke kterým nikoliv. V této souvislosti žalobkyně odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 6. 2017, č. j. 6 As 301/2016-36, či ze dne 20. 12. 2017, č. j. 6 As 297/2017-34. Na podporu tvrzení o nepřezkoumatelnosti žalobkyně odkázala též na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 3. 2008, č. j. 4 As 51/2007-68. III. Shrnutí vyjádření žalovaného 15. Žalovaný navrhl, aby krajský soud žalobu zamítl. 16. Odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. K námitce žalobkyně, že tímto rozhodnutím „vylepšil“ prvostupňové rozhodnutí, žalovaný uvedl, že nijak nerozšiřuje okruh přezkumné činnosti, neboť odvolací orgán přezkoumává napadené rozhodnutí v plném rozsahu. V této souvislosti žalovaný odkázal na ro