1 Afs 250/2016 — Nejvyšší správní soud

57 Af 3/2024- 59 - text  9 57 Af 3/2024 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Heleny Nutilové a soudkyně JUDr. Terezy Kučerové a Mgr. et Mgr. Bc. Petra Jiříka, ve věci žalobce: PITA CZ s.r.o. se sídlem Vrcovice č.p. 64, 397 01 Vrcovice zastoupeného JUDr. Pavlem Dejelem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem Jungmannova 24, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 4. 2024, č. j. 10120/24/5200-11431-713115, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů toho řízení. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci a stručné shrnutí žaloby 1. Žalobce se žalobou domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného, jímž bylo rozhodnuto o jeho odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru na daň z příjmů právnických osob a o zrušení daňové ztráty z příjmů právnických osob za zdaňovací období od 1. 1. 2019 do 31. 12. 2019 č.j. 2208980/22/2208-50522-307495 ze dne 1. 12. 2022, jímž byla žalobci doměřena daň z příjmů právnických osob v částce 5 580 520 Kč a dále byla dodatečně zrušena daňová ztráta z příjmů právnických osob v částce 8 454 Kč a současně byla uložena zákonná povinnost uhradit penále ve výši 1 117 588 Kč, kterým odvolání bylo zamítnuto a napadené rozhodnutí ze dne 1. 12. 2022 bylo potvrzeno. 2. Žalobce namítá, že daň měla být žalobci doměřena bez uložení penále na základě tvrzení obsaženého v dodatečném daňovém přiznání. 3. Žalobce uvádí, že byl jediným akcionářem společnosti AGTA a.s., která byla akcionářem společnosti Agropodnik Tábor a.s., společnosti AGTA a.s. a Agropodnik Tábor a.s. zanikly ke dni 1. 1. 2019 fúzí sloučením. Její nástupnickou společností se stala společnost AGPI a.s. V důsledku této fúze vzniklo žalobci vedle práva na akcie ve společnosti AGPI a.s., také právo na doplatky za akcie zaniklých společností. Tyto doplatky byly vyplaceny žalobci dne 13. 2. 2020 ve výši 30 816 680 Kč. 4. Dne 7. 12. 2021 žalobce podal dodatečné daňové přiznání za zdaňovací období roku 2020, kterým přiznal z přijatých doplatků za akcie daň z příjmů. Správce daně na toto dodatečně daňové přiznání reagoval až po třech měsících, kdy zaslal žalobci výzvu k podání dodatečného daňového tvrzení k dani příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2019, kdy zpochybnil výši příjmů, který žalobce získal v souvislosti s nabytím akcií spolčenosti AGPI a.s. Kromě toho ve výzvě i zmínil příjem z doplatků za akcie, který žalobce přiznal v dodatečném daňovém přiznání s tím, že žalobce měl příjem z příslušných doplatků ve smyslu § 23 odst. 1 zákona o daních z příjmů přiznat již v roce 2019. 5. Žalobce reagoval na výzvu dne 29. 3. 2022 nesouhlasným podáním, ve kterém rozporoval zjištění správce daně s tím, že neshledal žádný důvod pro doměření daně z příjmů právnických osob za rok 2019 a tedy pro podání dodatečného daňového přiznání za toto zdaňovací období. 6. Správce daně zahájil dne 25. 4. 2022 u žalobce daňovou kontrolu daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období ode dne 1. 1. 2018 do dne 31. 12. 2018, ode dne 1. 1. 2019 do dne 31. 12.2019 a ode dne 1. 1. 2020 do dne 31. 12. 2020. Správce daně požadoval po žalobci předložení důkazních prostředků, které uváděl v odpovědi i na výzvu k podání dodatečného daňového přiznání za rok 2019. 7. Žalobce přesto, že měl za to, že realizoval příjem z doplatků akcií až ve zdaňovacím období roku 2020, rozhodl se s ohledem na nulový materiální význam správného určení rozhodného období na výši přiznané daně, s ohledem na hospodárnost řízení, že nebude rozporovat zdaňovací období, ve kterém mělo být účtováno o výnosech z doplatku. 8. Daňová kontrola byla ukončena s tím, že příjem podle správce daně měl být realizován již v roce 2019. Následně byly vydány dne 1. 12. 2022 dva dodatečné platební výměry, kterými byla žalobci doměřena daňová povinnost za rok 2019 a současně došlo ke snížení daňové povinnosti za rok 2020. Žalobci však správce daně vyměřil rovněž i daňové penále výši 1 117 588 Kč v souvislosti s daňovým výměrem na daň za rok 2019. 9. Žalobce se proti dodatečnému platebnímu výměru za rok 2019 v části, kterou mu bylo uloženo daňové penále odvolal, napadeným rozhodnutím bylo jeho odvolání jako nedůvodné zamítnuto. 10. Podle žalobce je napadené rozhodnutí nezákonné, neboť daň z doplatků za akcie měla být doměřena bez uložení penále na základě podaného dodatečného daňového přiznání, kterým příslušný příjem přiznal a penále bylo žalobci rovněž uloženo i v rozporu se smyslem a s účelem příslušné správní sankce, se základními zásadami správy daní i zásadou spravedlivého řízení. 11. Žalobce namítá, že přiznal daň z doplatků za akcie dodatečným daňovým přiznáním za rok 2020. Poukazuje na § 143 a násl. daňového řádu s tím, že byť daňový řád nestanoví pro posouzení správnosti daně přiznané dodatečným daňovým přiznáním lhůtu, dle soudní praxe není však na libovůli správce daně, kdy uvedené posouzení provede, neboť v právním státě mají správní orgány vždy postupovat bez zbytečného prodlení, jinak se dopouštějí nesprávného úředního postupu (viz. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 27. 7. 2010 č.j. 5 Afs 92/2008–147). 12. Vzhledem k tom, že správce daně na dodatečné daňové přiznání žalobce ze dne 7. 12. 2021 a za rok 2020 bez zbytečného prodlení nereagoval, měl žalobce za to, že daň byla vyměřena z doplatků za akcie ve smyslu § 144 odst. 1 daňového řádu, dle jeho dodatečného daňového přiznání. V případě, že po 3 měsících mu byla doručena výzva, neviděl k takovému postupu legitimní důvod. 13. Žalobce poukázal na to, že závěr daňové kontroly nerozporoval, neboť měl za to, že daň z doplatků za akcie přiznal v dodatečném daňovém přiznání ve správné výši. Dále žalobce odkázal na § 251 odst. 4 daňového řádu a na § 145 odst. 2 daňového řádu a poukázal na to, že správce daně přímo ve výzvě konstatoval, že příjem v podobě doplatků byl v souladu se zásadou věcné a časové souvislosti vtělené do ustanovení § 23 odst. 1 zákona o daních z příjmů realizován ve zdaňovacím období roku 2019, nehledě na skutečnost, že žádosti o vyplacení doplatků a skutečné úhrady byly provedeny v průběhu roku 2020. Z toho vyplývá, že správce daně disponoval již podklady ohledně realizace příjmů z doplatků za akcie již v době podání dodatečného daňového přiznání za rok 2020. Proto byl správce daně povinen postupovat v souladu se zásadami správy daní, a to dle § 5 odst. 2 a 3 daňového řádu a podle § 7 odst. 2 daňového řádu a měl žalobci doměřit daň z doplatků za akcie podle § 251 odst. 4 daňového řádu na základě jeho daňového přiznání, a tedy bez vyměření penále, nikoli podle § 251 odst. 4 daňového řádu svévolně žalobce zatížit daňovým penále. 14. Proto žalobce závěrem uvádí, že daň z doplatků za akcie, kterou jí správce daně formálně vyměřil na základě zprávy o daňové kontrole byla daní, kterou žalobce materiálně tvrdil, přiznal a zaplatil na základě dodatečného daňového přiznání, a že mu tedy v souvislosti s takto přiznanou daní nemělo být dle § 251 odst. 4 daňového řádu vyměřeno penále. Důvody, kterými se žalovaný pokusil svévolný formální postup správce daně a uložení daňového penále ospravedlnit, tak neobstojí. 15. Dále žalobce namítá rozpor uloženého penále s účelem a smyslem příslušné sankce, když v souvislosti s tím odkazuje na usnesení rozšířeného senátu ze dne 24. 11.2015 č.j. 4 Afs 210/2014–57, dle něhož na daňové penále je nutno nahlížet jako na jednorázový trest za porušení povinnosti daňového subjektu uvést v daňovém přiznání údaje odpovídající skutečnosti. Dále odkázal na rozsudek ze dne 2. 3. 2017 č.j. 1 Afs 250/2016–48, dle něhož penále nemá trestat za samotné doměření daně, ale za to, že daňový subjekt nesplnil povinnost tvrzení ohledně určité daňové relevantní skutečnosti. 16. Předpokladem pro uložení daňového penále je tedy nesprávné skutkové tvrzení relevantní pro správné vyčíslení daně, které je odhaleno správcem daně bez přičinění daňového subjekt nikoli samotné vedení doměřovacího řízení, jak nesprávně uvedl žalovaný v napadeném rozhodnutí. V případě žalobce, tedy nebyly předpoklady pro uložení penále splněny, jestliže penále bylo uloženo, protože se rozcházel se správcem daně v právním názoru na období, ve kterém byl realizován příjem, ze kterého přiznal z vlastní iniciativy daň ve správné výši dodatečným daňovým přiznáním. Sankcí za pozdější přiznání příslušného příjmu je pro žalobkyni úrok z prodlení, který mu byl správcem daně předepsán v souladu s § 252 daňového řádu. 17. Na uložení sankce v podobě daňového penále je rovněž nutno uplatnit článek 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Žalobce má za to, že penále mu bylo uloženo v rozporu se smyslem a účelem správní sankce, kdy právní neshodu k otázce zdaňovacího období, ve kterém měl žalobce přiznaný příjem z doplatků za akce realizovat nelze označit za neomluvitelné jednání žalobce, za které by bylo možné