2 Azs 178/2022 – Nejvyšší správní soud

63 A 38/2023- 106 - text  15 63 A 38/2023 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Terezy Kučerové a soudců JUDr. Michala Hájka, Ph.D., a Mgr. et Mgr. Bc. Petra Jiříka, ve věci žalobce: M. N., narozen dne státní příslušnost bytem zastoupen Organizací pro pomoc uprchlíkům, z.s. sídlem Poděbradská 173/5, 190 00 Praha 9 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad štolou 936/3, 170 00 Praha 7 o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného spočívajícím ve vrácení žádosti žalobce o dočasnou ochranu ze dne 20. 9. 2023, č.j. OAM-371359/DO-2023, jako nepřijatelné, takto: I. Zásah žalovaného spočívající ve vrácení žádosti žalobce o dočasnou ochranu ze dne 20. 9. 2023, č.j. OAM-371359/DO-2023, jako nepřijatelné, byl nezákonný. II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování žalobcových práv a přikazuje se mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti žalobce o dočasnou ochranu. III. Žalobci se náhrada nákladů řízení nepřiznává. IV. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci a obsah žaloby 1. Žalobce, občan Ukrajiny, vycestoval po vypuknutí války na Ukrajině společně se svojí matkou do Itálie, kde mu byla dne 6. 3. 2022 udělena dočasná ochrana s platností do 4. 3. 2023. Na území Itálie setrvali do srpna roku 2022 a poté se vrátili zpět na Ukrajinu. Následně žalobce dne 15. 9. 2023 přicestoval do České republiky za účelem studia. V dané době dle žalobních tvrzení již dočasná ochrana žalobci nesvědčila. Vzhledem k tomu, že žalobce je držitelem biometrického pasu, pobývá v současné době na území ČR v rámci bezvízového styku, který mu však končí uplynutím 90 dnů ode dne vstupu na území, v důsledku čehož bude žalobce od 15. 12. 2023 pobývat na území České republiky již nelegálně. 2. Po příjezdu do České republiky se žalobce dne 20. 9. 2023 dostavil do asistenčního centra pomoci Ukrajincům v Českých Budějovicích, kde podal žádost o poskytnutí dočasné ochrany v České republice. Podaná žádost však byla žalovaným jako nepřijatelná žalobci vrácena. 3. Žalobou podanou dne 16. 11. 2023 u Krajského soudu v Českých Budějovicích se žalobce domáhá ochrany před nezákonným zásahem žalovaného, který žalobce spatřuje ve vrácení jeho žádosti o dočasnou ochranu ze dne 20. 9. 2023, č.j OAM-371359/DO-2023, jako nepřijatelné. 4. Žalobce si je vědom, že § 5 odst. 2 zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny, vyvolaným invazí vojsk Ruské federace („zákon č. 65/2022 Sb.“), uvádí, že soudní přezkum je vyloučen. Dle žalobce je však namístě dané ustanovení neaplikovat, a to pro rozpor s právem Evropské unie („unijní právo“). 5. Pokud jde o samotné posouzení žádosti o dočasnou ochranu, dle formuláře žádosti byla podaná žádost posouzena jako nepřijatelná z důvodu dle § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 65/2022 Sb., tj. proto, že byla podána cizincem, který není uveden v § 3 tohoto zákona. Žalobce je však přesvědčen, že splňuje podmínky uvedeného zákonného ustanovení. Žalobce se dále domnívá, že důvodem pro označení žádosti za nepřijatelnou byla skutečnost, že požádal o udělení dočasné ochrany v jiném členském státě (v Itálii), kde mu i následně byla udělena, tj. důvod dle § 5 odst. 1 písm. c) a d) zákona č. 65/2022 Sb. Důvody dle § 5 odst. 1 písm. c) a d) zmiňovaného zákona dle žalobce odporují směrnici Rady 2001/55/ES ze dne 20. července 2001, o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími („směrnice o dočasné ochraně“). Z uvedeného důvodu je dle žalobce zmiňované zákonné ustanovení v nynější věci nepoužitelné. V daném směru žalobce odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu a závěry veřejného ochránce práv. Žalobce dále zdůraznil, že v době podání žádosti o dočasnou ochranu v České republice již více než 6 měsíců nedisponoval dočasnou ochranou v Itálii ani v jiném členském státě Evropské unie. 6. Závěrem žalobce navrhl vydání předběžného opatření, kterým by krajský soud nařídil žalovanému povinnost legálně strpět pobyt žalobce na území České republiky po dobu soudního řízení před krajským soudem. II. Shrnutí vyjádření žalovaného 7. Žalovaný ve vyjádření k žalobě navrhl její zamítnutí. Úvodem svého vyjádření žalovaný konstatoval, že jeho pracovník, který vyhodnocoval žádost o poskytnutí dočasné ochrany zaškrtl nesprávně, že důvodem nepřijatelnosti žádosti je skutečnost, že nebylo prokázáno, že by žalobce byl osobou dle § 3 zákona č. 65/2022 Sb. Skutečným důvodem nepřijatelnosti žádosti byla dle žalovaného okolnost, že žalobce je držitelem dočasné ochrany udělené v Itálii. Tato skutečnost je dle žalovaného jednoznačně prokázána výstupem z platformy pro výměnu informací o držitelích dočasné ochrany mezi členskými státy (Temporary Protection Platform). Žalovaný přitom nesouhlasí s žalobcem v tom směru, že by mu dočasná ochrana v Itálii již v současné době nesvědčila. Disponuje-li žalobce průkazem o dočasné ochraně v Itálii s platností do dne 4. 3. 2023, upozorňuje žalovaný, že dané datum znamená toliko platnost průkazu, nikoli platnost dočasné ochrany. Itálie totiž prodloužila dočasnou ochrnu všem držitelům až do dne 31. 12. 2023. K prodloužení přitom dochází ex lege, aniž by byla vyžadována jakákoli aktivita ze strany držitele dočasné ochrany. Uvedené žalovaný osvědčuje předloženým dotazníkem Evropské migrační sítě vyplněným italskými orgány, který na straně 15 pod otázkou č. 16 popisuje způsob, kterým došlo k prodloužení platnosti pobytových oprávnění. 8. Dle žalovaného žalobce již není osobou, která by prchala před nebezpečím vyvolaným ruskou agresí v zemi svého původu, neboť mu byla dočasná ochrana udělena v Itálii. Poté se však žalobce se svou matkou dobrovolně vrátil na Ukrajinu, pobýval tam déle než rok a nyní sám žalobce, již bez své matky, žádá o dočasnou ochranu v České republice, a to nepokrytě za účelem studia. Dle žalovaného představuje takovéto jednání zneužití práva, které by nemělo požívat právní ochrany. Žalovaný je přesvědčen, že důvod nepřijatelnosti dle § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. je v případě žalobce zcela jednoznačně naplněn. 9. Žalovaný se neztotožnil s tvrzením žalobce, že by důvody dle § 5 odst. 1 písm. c) a d) zákona č. 65/2022 Sb., odporovaly unijnímu právu. Dle žalovaného směrnice o dočasné ochraně vůbec nepředpokládá, že by osoba, které byl přiznán status osoby požívající dočasné ochrany v jednom členském státě, mohla tentýž status získat i v jiném členském státě. Je-li totiž cizinec držitelem dočasné ochrany v jiném členském státě, nemůže být na něj nahlíženo jako na osobu vysídlenou ve smyslu článku 2 písm. c) směrnice o dočasné ochraně, nýbrž toliko jako na osobu usazenou v jiném členském státě, ze kterého přichází. Uvedená skutečnost je důvodem existence článku 11 směrnice o dočasné ochraně, dle něhož je stát povinen převzít držitele dočasné ochrany zpět na své území, nachází-li se na území jiného státu neoprávněně. Skutečnost, že se členské státy zavázaly, že nebudou daný článek aplikovat, neznamená nic jiného než to, že držitel dočasné ochrany neoprávněně pobývající na území jiného členského státu, nebude tímto členským státem přemisťován do členského státu, který mu dočasnou ochranu udělil. Základní princip, dle něhož lze mít postavení osoby požívající dočasné ochrany toliko v jednom členském státě EU a tamtéž požívat práva pobytu a dalších práv, však zůstává stejný. To je osvědčeno závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2022, č. j. 2 Azs 178/2022-46. Byť ze směrnice o dočasné ochraně daný princip vyplývá, sama nijak neřeší, jak mají členské státy naložit s žádostí o poskytnutí dočasné ochrany, pokud takové osobě již dočasná ochrana byla udělena v jiném členském státě. Z toho dle žalovaného plyne, že tuto otázku směrnice ponechává na vnitrostátním právu členských států. Vzhledem k tomu není § 5 odst. 1 písm. c) a d) zákona č. 65/2022 Sb. v rozporu s ustanoveními směrnice o dočasné ochraně. 10. Dále žalovaný odkázal na článek 25 odst. 1 téže směrnice, dle něhož členské státy mají přijímat osoby oprávněné požadovat dočasnou ochranu v duchu solidarity Společenství. Česká republika přijala v přepočtu udělených dočasných ochran na obyvatele zdaleka nejvíce osob [v přepočtu na 100 obyvatel přijala ČR cca 41 držitelů dočasné ochrany (celkem více než 485 tisíc osob), zatímco Polsko 27 obyvatel a Slovensko 17]. Článek 27 směrnice předpokládá relokace s ohledem na vytíženost kapacit jednotlivých států, avšak žádný takový mechanismus nebyl aktivován. Vzhledem k absenci směrnicí předvídaného centrálního distribučního mechanismu je Česká republika dle žalovaného oprávněna reagovat na vyčerpání, popř. hrozící vyčerpání národních kapacit. Vzhledem k tomu ustanovení § 5 odst. 1 písm. c) a d) zákona č. 65/2022 Sb. reflekt