10 As 5/2016 — Nejvyšší správní soud

66 A 1/2025- 62 - text  13 66 A 1/2025 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Bednaříkovou ve věci žalobkyně: X st. přísl. X bytem X přechodně bytem X zast. JUDr. Emilem Flegelem, advokátem se sídlem K Chaloupkám 3170/2, Praha 10 proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 11. 2024, čj. KUJCK 130074/2024, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Magistrát města České Budějovice (dále jen „správní orgán prvního stupně“) rozhodnutím ze dne 6. 8. 2024, čj. SO/16713/2023 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), shledal žalobkyni vinnou ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“). Žalobkyni uložil pokutu ve výši 5 000 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 6 měsíců od právní moci rozhodnutí. Předmětného přestupku se měla žalobkyně dopustit z nedbalosti tím, že dne 5. 5. 2023 kolem 8:54 hod. na dálnici D3, sjezd z dálnice D3 na 127. km, ve směru na obec České Budějovice, řídila motorové vozidlo zn. Toyota Corolla, X, rychlostí 160 km/h (155 km/h po odečtu tolerance) v úseku, kde byla nejvyšší dovolená rychlost stanovena na 100 km/h. 2. Proti prvostupňovému rozhodnutí podala žalobkyně dne 14․ 9. 2024 odvolání. Žalovaný rozhodnutím ze dne 6. 11. 2024, čj. KUJCK 130074/2024 (dále jen „napadené rozhodnutí“), zamítl odvolání jako opožděné podle § 92 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Konstatoval, že dle spisového materiálu bylo prvostupňové rozhodnutí žalobkyni doručeno dne 23. 8. 2024 fikcí, od následujícího dne, tedy od 24. 8. 2024, začala plynout lhůta 15 dnů pro podání odvolání, která uplynula dne 9. 9. 2024. II. Shrnutí žaloby 3. Žalobkyně navrhla, aby krajský soud zrušil napadené rozhodnutí i prvostupňové rozhodnutí a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. 4. Žalobkyně namítá, že odvolání podala včas, a proto je napadené rozhodnutí nezákonné. Uvedla, že v průběhu správního řízení jí nebylo doručováno zákonným způsobem. Zejména odkázala na rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 1. 2024, čj. KUJCK 10992/2024, kterým bylo podle § 90 odst. 1 písm. b) správního řádu zrušeno původní rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 22. 11. 2023, čj. SO/16713/2023, kterým byla žalobkyně uznána vinnou ze spáchání přestupku citovaného v bodu 1. rozsudku. Dle názoru žalobkyně nebylo citované rozhodnutí ze dne 22. 1. 2024 řádně doručeno a nemohlo tak nabýt dne 4. 3. 2024 právní moci fikcí. Další úkony ve správním řízení tak nemohou být dle žalobkyně legitimní. 5. Sdělila, že citované rozhodnutí ze dne 22. 1. 2024 bylo neúspěšně doručováno oprávněnou úřední osobou (Mgr. P. U.; dále jako „úřední osoba“) jedenkrát prostřednictvím provozovatele poštovních služeb na adresu trvalého pobytu žalobkyně na Slovensku, kterou žalobkyně označila jako adresu pro doručování (X; dále jako „doručovací adresa“). Po neúspěšném pokusu o doručení citovaného rozhodnutí ze dne 22. 1. 2024 do ciziny byla písemnost doručována na adresu pobytu žalobkyně v ČR (N. P. 1184/14, P. dále jen „adresa pobytu v ČR“). Tento postup je dle žalobkyně v rozporu s § 22 správního řádu. Správně měla úřední osoba postupovat v souladu s § 32 odst. 2 písm. d) ve spojení s § 22 a § 19 odst. 4 správního řádu, neboť se měla opětovně pokusit doručit na doručovací adresu do ciziny a po druhém neúspěšném pokusu o doručení (dva pokusy o doručení jsou dle žalobkyně minimum) ustanovit jí opatrovníka z řad osob blízkých. 6. Žalobkyně dále uvedla, že ve správním řízení rozhodovala podjatá osoba. Úřední osoba měla vyloučit sama sebe z následného rozhodování ve správním řízení, neboť zde byl dán důvod pochybovat o její nepodjatosti s ohledem na následné pokusy obhájit nezákonnost svého postupu ohledně doručování. 7. Žalobkyně namítla, že její adresu pobytu v ČR nelze považovat za adresu, na kterou lze doručovat tzv. fikcí ve smyslu § 24 odst. 1 správního řádu, neboť žalobkyně je vedena v informačním systému evidenci obyvatel (ISEO) v jiném režimu než občan ČR a nemůže využít práva zvolit si doručovací adresu podle § 10b zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (zákon o evidenci obyvatel). Jestliže na přechodné adrese pobytu v ČR nebyla zásilka převzata osobně proti podpisu, nešlo dle žalobkyně užít fikci doručení. 8. Žalobkyně nesouhlasí ani se závěry žalovaného, že v řízení postupovala obstrukčně. Tímto se žalovaný jen snaží obhájit nezákonnost svého postupu ohledně doručování. Zvolená doručovací adresa na Slovensku představuje adresu trvalého pobytu žalobkyně ve vlasti, nemůže tak obstát závěr o účelovosti zvolené adresy pro doručování v cizině či dokonce o zneužití práva. V rámci Schengenského prostoru je povolen svobodný pohyb osob, cestování, zejména za účelem práce. Tvrzení žalovaného o tom, že se žalobkyně „s vysokou mírou pravděpodobnosti zdržuje na adrese pobytu v ČR“, je proto dle žalobkyně spekulativní. Závěr žalovaného o tom, že má žalobkyně označenou poštovní schránku jménem na adrese pobytu v ČR, nemá oporu ve spisu. Samotné spoluvlastnictví nemovitosti v ČR, na jejíž adresu jí bylo doručováno, nemůže taktéž tento nezákonný postup ospravedlnit. Žalobkyně proto namítla nepřezkoumatelnost a nezákonnost závěrů žalovaného, neboť jsou nepodložené. Rovněž dodala, že obstrukčnost jednání nelze dovodit ani ze správního spisu ani ze zákona vzhledem k délce promlčecí lhůty (žalobkyně uvádí délku tři roky). 9. Žalobkyně dále namítla, že byla zkrácena na svém právu účastnit se ústního jednání dne 30. 5. 2024 a klást otázky předvolaným svědkům, jelikož na jednání nebyla řádně předvolána, čímž ji vznikla újma ve smyslu čl. 36 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod a bylo porušeno právo na spravedlivý proces dle čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 Evropské úmluvy. 10. Žalobkyně též namítla, že svědeckými výpověďmi nebylo v řízení prokázáno, že předmětné vozidlo bylo změřeno v působnosti dopravní značky „B20a“. Žalobkyně zpochybnila výpovědi svědků, kteří se shodli, že policejní vozidlo při tzv. skrytém dohledu bylo označeno zapnutým majákem z důvodu bezpečnosti provozu; uvedené podle ní nemá oporu ve spise a svědci byli navedeni ke shodným výpovědím. Měření rychlosti na dálnici podle ní bylo v rozporu s § 36 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu. Nakonec dodala, že žalovaný porušil zásadu in dubio pro reo a zásadu legitimního očekávaní, když se ve svém rozhodnutí nezabýval zákonností doručování písemností. III. Shrnutí vyjádření žalovaného a replika žalobkyně 11. Žalovaný ve svém vyjádření navrhl žalobu jako nedůvodnou zamítnout. Dle jeho názoru by soudní přezkum napadeného rozhodnutí měl být omezen na posouzení opožděnosti odvolání, nikoliv se týkat věcné stránky přestupku. 12. K postupu doručování žalovaný uvedl, že již při silniční kontrole žalobkyně uvedla adresu jejího pobytu v ČR. Jelikož měla žalobkyně na počátku správního řízení zřízenu datovou schránku, bylo jí doručováno prostřednictvím datové schránky. Následně si žalobkyně zvolila zástupce, proto byly písemnosti doručovány jejímu zástupci, a to do doby než žalobkyně vypověděla plnou moc a nahlásila doručovací adresu v cizině. Učinila tak v průběhu prvního odvolacího řízení proti prvnímu rozhodnutí správního orgánu prvního stupně o předmětném přestupku. Současně žalobkyně zrušila datovou schránku. Písemnosti byly po vracení věci zpět k novému projednání doručovány do ciziny. Žalovaný uvedl, že si žalobkyně nevyzvedla ani jednu písemnost na doručovací adrese; všechny se vrátily jako nevyžádané. Z výše uvedeného jednání žalobkyně je dle žalovaného zřejmé, že tak činila za účelem znemožnění projednání přestupku a zneužití práva by nemělo požívat právní ochrany. Proto byly písemnosti doručovány na adresu pobytu žalobkyně v ČR. 13. Co se týče opožděnosti podaného odvolání, žalovaný uvedl, že prvostupňové rozhodnutí bylo doručeno na adresu pobytu žalobkyně v ČR dne 23. 8. 2024 tzv. fikcí a dne 29. 8. 2024 byla písemnost vhozena do poštovní schránky, tedy se dostala do sféry žalobkyně. Žalovaný dodal, že žalobkyně se v ČR zjevně zdržuje běžně, což plyne ze skutečnosti, že byla dne 13. 9. 2024 kontrolována policií. Žalovaný shrnul, že při doručování bylo postupováno podle § 24 odst. 1 správního řádu. Žalobkyně přitom nese odpovědnost za přebírání písemností od správních orgánů (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 9. 2016, čj. 10 As 156/2016-35). Dle žalovaného nebyly dány podmínky pro ustanovení opatrovníka podle § 32 odst. 2 písm. d) správního řádu. 14. K namít