6 Afs 109/2021 — Nejvyšší správní soud

57 Af 6/2024- 75 - text  7 57 Af 6/2024 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Heleny Nutilové a soudců JUDr. Michala Hájka, PhD. a Mgr. et Mgr. Bc. Petra Jiříka, ve věci žalobce: NEMOCNICE České Budějovice a.s. se sídlem B. Němcové 585/54, 370 01 České Budějovice proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství se sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 7. 2024, č. j. 23567/24/5100-00460-704211, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů toho řízení. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci a stručný obsah žaloby 1. Žalobce se žalobou domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno napadené rozhodnutí Finančního úřadu pro Jihočeský kraj v Českých Budějovicích, č.j. 179990/24/2201-70461-307282 na daň z nemovitých věcí za zdaňovací období roku 2020. 2. Žalobce dne 3. 1. 2023 podal dodatečné daňové přiznání k dani z nemovitých věcí, ve kterém uplatnil mimo jiné nárok na osvobození u nemovitých věcí evidovaných na listu vlastnictví č. 27 pro katastrální území Hrudkov, obec Vyšší Brod. Na základě postupu k odstranění pochybností správce daně doměřil žalobci daň z nemovitých věcí za rok 2020 platebním výměrem, proti kterému se žalobce v zákonné lhůtě odvolal. Napadeným rozhodnutím žalovaný odvolání zamítl a platební výměr potvrdil. 3. Žalobce v žalobě shrnul průběh řízení před správcem daně. Namítá, že žalovaný nesprávně odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. 50 Af 4/2019-52 ze dne 4. 3. 2020, neboť na daný případ nedopadá, neboť zákonodárce na rozdíl od fundací a ústavů nepodmiňuje u zdravotnického zařízení osvobození výkonem jakékoli činnosti či jakýmkoli jiným účelem. Žalobce nemá za to, že by se mělo jednat o osobní osvobození, jak tvrdí žalovaný, ale že se jedná o osvobození věcné vztahující se k nemovitým věcem, které slouží zdravotnickému zařízení. Žalobce nikdy netvrdil, že by se mělo osvobození vztahovat na nemovité věci, které žalobce vlastní, ale že se má vztahovat na nemovité věci, které žalobci „slouží“. Účelovost užívání předmětných nemovitých věcí je dána postavením žalobce. 4. Osvobození od daně je vázáno na nemovité věci, jestliže slouží určité osobě, v daném případě zdravotnickému zařízení, aniž by zákon stanovil jakýkoli další účel, kterému tyto nemovité věci pro potřeby osvobození mají sloužit. Nemovité věci i nadále slouží žalobci, jelikož na zdravotnické zařízení je třeba nahlížet jako na osobu poskytující zdravotní péči, a nikoliv jako na soubor prostor sloužících k poskytování zdravotních služeb. V předmětném zdaňovacím období stejně jako nyní nemovité věci žalobci slouží tak, že část staveb žalobce pronajímá a část užívá k uskladnění materiálu. Dle teologického výkladu by bylo nesmyslné, aby žalobce odváděl daň z nemovitých věcí, ke kterým má dispoziční právo, čemuž odpovídá i důvodová zpráva uvedená žalovaným v napadeném rozhodnutí. 5. Podle žalovaného nesprávně musí jednotlivé stavby v areálu Hrudkov sloužit svému účelu, a to k poskytování zdravotních služeb, tedy že se ve zdanitelných stavbách mají provozovat zdravotní služby pro účely léčebny tuberkulózy a respiračních onemocnění a s tím nesprávně spojuje i nárok na osvobození pozemků dle § 4 odst. 1 písm. g) bod 6 zákona tvořících jeden funkční celek se zdanitelnými stavbami v k.ú. Hrudkov. Dle správce daně předmětné nemovité věci žalobci neslouží, jestliže dle veřejně dostupných informací ukončila léčebna tuberkulózy a respiračních onemocnění v k.ú. Hrudkov provoz. 6. Dále žalobce namítá nepřezkoumatelnost rozhodnutí, neboť se žalovaný v souvislosti s tvrzením správce daně uvedeným v bodě 47 napadeného rozhodnutí nevypořádal s tvrzením žalobce, jak je možné v souboru prostor určených pro poskytování zdravotních služeb ukládat povinnosti. V důsledku toho je pak napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné, když žalobce pouze převzal stanovisko správce daně a nevypořádal se s jeho námitkou. 7. Dále žalobce trvá na tom, že existují dva výklady, a proto je namístě aplikovat zásadu in dubio mitius. V souvislosti s tím pak žalobce odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, a to na nález ze dne 13. 9. 2007 sp. zn. IÚS 643/06 a na ústavní nález sp. zn. IIIÚS 667/02 ze dne 11. 3. 2004. Žalobce má za to, že splnil zákonné podmínky pro uplatnění nároku na osvobození od daně za zdaňovací období roku 2020, když podstatné pro osvobození od daně je to, že pozemky zdanitelné stavby slouží žalobkyni jakožto zdravotnickému zařízení, které je uvedeno v rozhodnutí o registraci, když tyto nemovité věci v roce 2020 sloužily žalobkyni tak, že je žalobkyně pronajímá a část užívá k uskladnění materiálu. Podle zákona má žalobce za to, že není rozhodující účel, kterému pozemky a zdanitelné stavby slouží. Jestliže správce daně dovozuje aplikaci dalších omezujících podmínek pro uplatnění nároku na osvobození od daně postupuje v rozporu se zákonem. Zdanitelné stavby sloužily žalobkyni, která je zdravotnickým zařízením, a proto byly naplněny podmínky pro uplatnění osvobození. 8. Žalobce proto navrhuje, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena žalovanému k dalšímu řízení. II. Stručné shrnutí vyjádření žalovaného 9. Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby a setrval na právním názoru uvedeném v napadeném rozhodnutí. 10. K námitce žalobce, že rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. 50 Af 4/2019-52 ze dne 4. 3. 2020 není přiléhavý, žalovaný uvedl, že krajský soud se v tomto rozsudku zabýval uplatněním osvobození dle § 4 odst. 1 písm. g) bod 8 a ustanovením § 9 odst. 1 písm. k) bod 8 zákona o dani z nemovitých věcí, tedy osvobozením nemovitých věcí sloužících fundaci nebo ústavu k jimi vykonávané veřejně prospěšné činnosti. Podle žalovaného je osvobození dle uvedených ustanoveních založeno na stejných podmínkách pro uplatnění osvobození jako v předmětné věci, a to, že je nutné, aby předmětné nemovitosti v rozhodném období reálně sloužily zdravotnickému zařízení k poskytování zdravotních služeb. 11. Skutečnost, že nemovité věci mají sloužit zdravotnickému zařízení k poskytování zdravotních služeb, žalovaný podrobně zdůvodnil v bodech 31-34 žalobou napadeného rozhodnutí, na které odkázal a uzavřel, že osvobození se vztahuje na konkrétní nemovité věci, které slouží zdravotnickému zařízení k poskytování zdravotních služeb a nikoliv, jak tvrdí žalobce, že se nárok na osvobození vztahuje na nemovité věci, které jsou ve vlastnictví zdravotnického zařízení jako osoby poskytující zdravotní služby. Dle žalovaného by nárok na osvobození postrádal smysl, jednalo by se o účelové osvobození, neboť jednotlivé nemovité věci musí sloužit svému účelu, poskytování zdravotních služeb. 12. K námitce žalobce, že se žalovaný v souvislosti s tvrzením správce daně uvedeným v bodě 47 žalobou napadeného rozhodnutí nevypořádal s jeho tvrzením, jak je možné souboru prostor určených pro poskytování zdravotních služeb ukládat povinnosti, což způsobuje nepřezkoumatelnost žalobou napadeného rozhodnutí, žalovaný uvedl, že žádnou takovou námitku žalobce v podaném odvolání neuplatnil. Pouze na straně 3 bod b) v odvolání uvedl, že podle zákona o zdravotní péči je v § 5 uvedeno, jaké povinnosti má zdravotnické zařízení plnit, přičemž povinnosti nelze ukládat souboru prostor. Žalovaný se sice k tomuto tvrzení výslovně nevyjádřil, což ovšem nezpůsobuje nepřezkoumatelnost žalobou napadeného rozhodnutí. Z ustálené judikatury totiž vyplývá, že povinnost posoudit všechny námitky neznamená, že by byl správní orgán povinen reagovat na každou dílčí argumentaci a tu obsáhle vyvrátit, když jeho úkolem je vypořádat se s obsahem a smyslem argumentace. 13. Žalovaný má za to, že se řádně vypořádal s argumentací žalobce a s jeho hlavnímu námitkami, když v napadeném rozhodnutí vystavil vlastní ucelený argumentační systém, proti kterému námitky žalobce nemohou jako celek obstát. 14. V daném případě nebylo na místě aplikovat zásadu in dubio mitius, neboť nedošlo k situaci, kdy by vedle sebe obstálo vícero rovnocenně přesvědčivých výkladů veřejnoprávní normy a kdy by tedy správce daně musel dle uvedené zásady upřednostnit ten výklad, který je ve prospěch daňového subjektu. V daném případě neexistuje vícero argumentačně rovnocenných výkladů. Výklad žalobce ohledně aplikace ustanovení § 4 odst. 1 písm. g) bod 6 a ustanovení § 9 odst. 1 písm. k) bod 6 zákona o dani z nemovitých věcí je zcela účelový v případě, že má dle jeho výkladu směřovat na osobu žalobce a nikoli na předmět daně. Proto je tato námitka nedůvodná. II. Právní hodnocení krajským soudem 15. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích daných žalobními body a vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s.ř.s.). 16. Žaloba není důvodná. 17. Mezi účastníky je na sporu, zda žalobce splnil podmínky pro nárok na osvobození dle § 4 ods