1 As 12/2008 – Nejvyšší správní soud

55 A 5/2025- 53 - text  8 55 A 5/2025 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Nutilovou ve věci žalobce: T.T. trvale bytem zastoupen advokátkou, Mgr. Michaelou Tvrzskou se sídlem Branická 69/66, 147 00 Praha 4 - Braník proti žalovanému: Krajský úřad Kraje Vysočina se sídlem Ke Skalce 5907/47, 586 01 Jihlava v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 2. 2025, č. j. KUJI 14351/2025, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalovanému se náhrada nákladů nepřiznává. III. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci a shrnutí žaloby 1. Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) byla usnesením Krajského soud v Brně ze dne 24. 4. 2025, č. j. 34 A 12/2025-16, z důvodu místní nepříslušnosti postoupena žaloba, kterou se žalobce domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 2. 2025, č. j. KUJI 14351/2025 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž bylo zamítnuto odvolání proti rozhodnutí Městského úřadu Pelhřimov ze dne 21. 11. 2024, č. j. Mpe/OVVD/1931/2024-12 (dále jen 2. „prvostupňové rozhodnutí“), a toto rozhodnutí prvostupňového správního orgánu potvrzeno. Žalobce byl uznán vinným z přestupku dle § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (dále jen „zákon o silničním provozu“), a to v souvislosti s porušením § 18 odst. 4 téhož zákona, za který mu byl podle § 125c odst. 5 písm. d) zákona o silničním provozu v souladu s § 35 písm. b), § 36 a § 46 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „zákon o přestupcích“) uložen správní trest pokuty ve výši 2 500 Kč. 3. Žalobce se uvedeného přestupku měl dopustit z nedbalosti tím, že dne 17. 8. 2024 ve 13:07:57 hod. řídil v obci P., v ulici M., na sil. I. třídy č. 34, ve směru od centra, směrem na obec Kamenice nad Lipou, osobní motorové vozidlo tov. zn. Alfa Romeo, X, a v obci poblíž domu č. X, kde je obecnou úpravou stanovena nejvyšší dovolená rychlost na 50 km/h, mu byla naměřena silničním laserovým rychloměrem LTI 20/20 TruCAM II, výr. č. TC010079, rychlost 70 km/ h, kdy po odečtu možné odchylky měřícího zařízení ve výši ± 3 km/ h, byla jako nejnižší skutečná rychlost naměřena rychlost jízdy 67 km/h. 4. Žalobce v žalobě uvádí, že správní orgán prvního stupně se dopustil v průběhu správního řízení řadu chyb. První námitkou žalobce je ignorování rozporu ve výpovědi svědků, kdy prap. Michal Kunc uvedl, že k prudkému brzdění došlo až za přechodem. Prap. Tereza Zabloudilová naopak uvedla, že ke snížení rychlosti došlo už před přechodem. Podle žalobce prap. Zabloudilová vydala pokyn k zastavení vozidla pozdě, 50 metrů za přechodem, když do vozovky vstoupila až ve vzdálenosti 20 metrů před vozidlem. Z tohoto důvodu musel žalobce provést mnohem nebezpečnější manévr. Správní orgán prvního stupně však v rozporu s výpovědí dvou svědků uvedl, že k prudkému snížení rychlosti došlo ještě před přechodem pro chodce a vzdálenost nejméně 75 metrů od stanoviště policejní hlídky byla dostatečná k bezpečnému zastavení vozidla. Žalovaný se s touto žalobcem namítanou skutečností vypořádal odkazem na to, že žalobce si měl na postup policistů stěžovat přímo u Policie České republiky. Podle žalobce žalovaný „ale zcela ignoroval dopady nezákonnosti postupu policistů, ačkoli ty mají pro prokazování případného spáchání přestupku zásadní význam.“ 5. Druhou námitkou žalobce je nevypořádání se v napadeném rozhodnutí s námitkou, že měření rychlosti nebylo prováděno za účelem zvýšení bezpečnosti silničního provozu, a tedy bylo provedeno v rozporu s ustanovením §79a zákona o silničním provozu. Jelikož v době měření rychlosti byl v ulici M. zcela minimální provoz, žalobce proto nemohl ohrozit žádného účastníka silničního provozu. Nevytíženost komunikace žalobce prokazuje fotografií z 17. 8. 2024 pořízenou ve 13:58 hodin, tj. cca 50 minut po zastavení hlídkou PČR. Z fotografie se dokládá, že na ulici se nepohyboval žádný chodec, a proto jsou výrazně oslabeny argumenty žalovaného o škodlivosti jednání žalobce. Podle žalobce ze znění §79a zákona o silničním provozu totiž jasně vyplývá, že policie je oprávněna měřit rychlost vozidel pouze za účelem zvýšení bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích, což nebyl tento případ. Navíc v ulici M. se podle žalobce od roku 2014 nestala nehoda, jejíž příčinou by bylo překročení maximální povolené rychlosti. Správní orgán prvního stupně se však k této argumentaci žalobce nevyjádřil. Namísto zabývání se meritem námitky popsal, že jsou příslušníci Policie ČR oprávněni k měření rychlosti. Takový to postup (měření rychlosti vozidel bez účelu zvýšení bezpečnosti provozu a nevypořádání se s touto námitkou) považuje žalobce za „naprostou nekompetentnost a svévoli“, protože pokud není podle žalobce jeden ze zásadních důkazů údajného spáchání přestupku získán právně přípustným způsobem, nelze na něj ve správním řízení brát zřetel a případný přestupek tak považovat za prokázaný. 6. Žalovaný se k této námitce nevyjádřil a argumentuje zcela zavádějícími argumenty bez jakýchkoliv odkazů na právní zdroje, zákony či judikaturu, když tvrdí, že měření rychlosti vždy směřuje ke zvýšení bezpečnosti povozu na pozemních komunikacích, pokud není prokázáno, že by bylo prováděno zjevně šikanózním způsobem, což implicitně přenáší důkazná břemeno na žalobce. Žalobce tak má podle žalovaného dokazovat, co je a co není zjevně šikanózní způsob měření. Takový postup považuje žalobce za rozporný s principem legality výkonu veřejné moci. 7. Žalobce rovněž poukazuje na výrazy žalovaného v rozhodnutí: „fotografií údajně pořízenou“ a „pouhá fotografie pořízená obviněným nemá žádnou vypovídající hodnotu“, ke kterým uvádí, že pokud správní orgán prvního stupně a potažmo žalovaný měly v prvém případě jakékoliv pochybnosti o pravosti fotografie, bylo možné si ověřit informace uváděné žalobcem nahlédnutím do EXIF dat spojených s digitální fotografií. Ve druhém případě má žalobce za to, že uvedená citace vyvolává vážné pochybnosti o nestrannosti správního orgánu. 8. Třetí námitkou žalobce je nesprávné, resp. chybějící zdůvodnění, čím měření rychlosti přispívá ke zvýšení bezpečnosti silničního provozu. Žalobce uvádí, že jako expert na dopravní telematiku s 20 lety zkušeností nemůže souhlasit s žalovaným, že již pouhá přítomnost barevně označených policistů na místě zvyšuje bezpečnost provozu. Naopak ze své praxe žalobce zná nebezpečnost náhlého zpomalení vozidla a potažmo celého provozu např. na dálnici, pokud je v protisměru nehoda, nebo zjistí-li řidič vozidla, že u silnice stojí policejní vůz. Žalobce v této souvislosti poukazuje i na nesprávné tvrzení prvostupňového správního orgánu, že dopravní nehodovost je pouze jedním z důvodů měření rychlosti vozidel, přestože podle zákona je jediným důvodem. 9. Žalobce rovněž považuje za zcela nesprávný postup žalovaného, který převzal argumentaci svědka prap. Kunce, a konstatoval, že v místě měření rychlosti bývá vyšší pohyb chodců a měření rychlosti se zde provádí často. Proto došlo k naplnění materiálního znaku přestupku a měření bylo provedeno za účelem zvýšení bezpečnosti silničního provozu v souladu s §79a zákona o silničním provozu. Důvody nesprávnosti takovéhoto postupu žalobce shledal v tom, že žalovaný nezkoumal vzdělání prap. Kunce v oboru dopravních věd, tedy jeho odbornost a tím i relevantnost jeho závěrů. Vztah mezi povolenou rychlostí, skutečnou rychlostí vozidel v konkrétním úseku a bezpečností silničního provozu není bezvýhradně takový, jak uvádí oba správní orgány, což dokládá žalobcem uváděná statistika nehodovosti na ulici M. za posledních 10 let, přičemž žalobce odkazuje také na 100 % zvýšení smrtelných nehod v americkém státě Montana v letech 1999-2000 po zavedení rychlostního limitu 75 mph. Německé dálnice s neomezenou rychlostí podle žalobce vyvrací tvrzení, že jízda s limitem maximální rychlosti je bezpečnější než ta bez limitu. Relevantní pro posouzení daného přestupku je stav, jaký byl na místě v době měření, tj. liduprázdno, nikoliv stav, jaký zde obvykle bývá – vyšší pohyb chodců. 10. Další námitkou žalobce je, že nebyl správním orgánem prvního stupně při ústním jednání dne 4. 11. 2024 poučen o právech a povinnostech podle zákona o odpovědnosti za přestupky a dle správního řádu. Žalobce uvádí, že sice podepsal protokol o ústním jednání, jehož součástí je i text poučení, ale ten viděl až na konci jednání, což je dle ustálené judikatury nepřípustný postup. Žalobce uvádí, že proto nemohl v řízení uplatnit všechna svá práva, především pak nemohl prověřit, zda měření rychlosti bylo provedeno řádně v souladu s návodem k použití měřícího zařízení. Absenci poučení žalobce dokládá audio záznamem ústního jednání. 11. Poslední námitkou žalobce je nesprávné odůvodnění výše pokuty. Žalobce považuje odůvodnění výše pokuty tím, že mu byla naměřena rychlost v horní polovině intervalu překročení rychlosti o více než 10 a méně než 20 km/hod. ve smyslu § 12