6 Ads 112/2015 — Nejvyšší správní soud

66 Ad 19/2025- 25 - text  7 66 Ad 19/2025 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Bednaříkovou ve věci žalobkyně: J. Š. proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení se sídlem Křížová 25, Praha 5 proti rozhodnutí žalované ze dne 11. 7. 2025, čj. X, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci a obsah žaloby 1. Rozhodnutím ze dne 11. 7. 2025, čj. X (dále jen „napadené rozhodnutí“), žalovaná podle § 88 odst. 8 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, a podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, zamítla námitky žalobkyně a potvrdila rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 22. 5. 2025, čj. X, kterým byl žalobkyni podle § 31 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“), přiznán od 1. 7. 2025 starobní důchod ve výši 17 705 Kč měsíčně. Procentní výměra starobního důchodu byla zvýšena za tři vychované děti, a sice za dvě vlastní děti a za sestru J. K. (dále též jako „sestra“), a to podle § 34a zákona o důchodovém pojištění. Žalobkyně však požadovala zvýšení procentní výměry starobního důchodu i za vychovaného bratra D. K. (dále jako „bratr“). 2. Proti napadenému rozhodnutí podala žalobkyně žalobu ke zdejšímu soudu. Žalobkyně uvádí, že nesouhlasí s vyměřenou výší starobního důchodu, neboť žalovaná neuznala zvýšení procentní výměry i za jejího bratra s odůvodněním, že do dovršení jeho zletilosti o něj nepečovala alespoň po dobu 5 let a nebyla tedy splněna podmínka pro nárok na zvýšení za vychované dítě. Žalobkyně tvrdí, že ani v jednom rozhodnutí nebylo zohledněno odůvodnění rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 6. 11. 1985, čj. Nc 414/85-23 (dále jen „rozsudek okresního soudu“), ve kterém je uvedeno, že žalobkyně o bratra a sestru (dále též „sourozenci“) pečovala již několik let před nabytím právní moci předmětného rozsudku okresního soudu. 3. Žalobkyně uvádí, že se o své sourozence starala již od svých 17 let, kdy její matka onemocněla; po její smrti v roce 1981 se o ně starala výhradně sama, neboť se o ně jejich vlastní otec nestaral. Otec následně souhlasil se svěřením sourozenců do pěstounské péče žalobkyně. Na podporu svého tvrzení žalobkyně přiložila rozhodnutí Komise péče o rodinu a děti Okresního národního výboru v Příbrami o příspěvku na výživu dítěte ze dne 5. 12. 1983, Sp 36/77 (dále jen „rozhodnutí Komise ONV“), jímž byla otci sourozenců zastavena od 1. 12. 1983 výplata příspěvku na jejich výživu. Z tohoto rozhodnutí má být dle žalobkyně patrné, že se o bratra a sestru starala ona a že se odstěhovala se sourozenci do X Žalobkyně doplnila, že z důvodu péče o sourozence již v době nemoci jejich matky a později i po její smrti nastoupila po základní škole rovnou do zaměstnání namísto do učení či na studia, aby zajistila lepší finanční podmínky pro rodinu. 4. Žalovaná ve vyjádření k žalobě uvedla, že do vydání rozsudku okresního soudu nebylo vydáno, resp. nebylo ve správním řízení zjištěno jiné rozhodnutí, kterým by byl bratr žalobkyni svěřen do péče nahrazující péči rodičů. Bratr byl podle žalované prokazatelně svěřen do péče žalobkyně až nabytím právní moci rozsudku okresního soudu, tj. od 7. 1. 1986, kdy mu již bylo 14 let a následná péče tudíž netrvala potřebných 5 let. Žalobkyně podle žalované neprokázala, že by bratr byl ve vztahu k ní dítětem ve smyslu § 20 zákona o důchodovém pojištění a že by již před rokem 1986 byly naplněny podmínky podle § 32 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění. II. Právní hodnocení krajského soudu 5. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „s. ř. s.“). 6. Krajský soud rozhodl ve věci při jednání dne 26. 1. 2026. Žalobkyně se z jednání telefonicky omluvila. Krajský soud provedl k důkazu rozhodnutí Komise ONV o příspěvku na výživu dítěte ze dne 5. 12. 1983, Sp 36/77, které žalobkyně poprvé přiložila až k žalobě. 7. Žaloba není důvodná. 8. Žalobkyně nesouhlasí s právním hodnocením věci ze strany správních orgánů, neboť se domnívá, že má nárok na zvýšení procentní výměry starobního důchodu za čtyři děti, tedy včetně jejího bratra. Žalovaná podle žalobkyně nepřihlédla k odůvodnění rozsudku okresního soudu, ve kterém se uvádí, že se o bratra a sestru starala již několik let před nabytím právní moci rozsudku okresního soudu o svěření sourozenců do její pěstounské péče. 9. Z obsahu správního spisu vyplývá, že žalobkyně k prokázání svého tvrzení, že o bratra pečovala od svých 17 let (rok 1981/1982) výhradně sama, doložila rozsudek okresního soudu ze dne 6. 11. 1985. 10. V soudním řízení předložila žalobkyně nový důkaz, a sice rozhodnutí Komise ONV ze dne 5. 12. 1983 o zastavení výplaty příspěvku na výživu dítěte k rukám otce žalobkyně a jejích sourozenců, neboť bylo při kontrole zjištěno, že se o sourozence starala žalobkyně, která se s nimi odstěhovala do X. 11. Podle § 34a odst. 1 zákona o důchodovém pojištění platí, že výše procentní výměry starobního důchodu, na který vznikl nárok podle § 29 odst. 1 až 4 nebo podle § 31, se na žádost zvyšuje ode dne, od něhož se tento důchod přiznává, za každé dítě, které pojištěnec vychoval. 12. Podle § 34a odst. 3 zákona o důchodovém pojištění platí, že se dítě pro účely zvýšení procentní výměry starobního důchodu podle odstavce 1 považuje za vychované, jsou-li splněny podmínky výchovy dítěte podle § 32 odst. 4; tyto podmínky platí i v případě, že o dítě osobně pečuje nebo pečoval muž. 13. Podle § 32 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění platí, že je podmínka výchovy dítěte pro nárok ženy na starobní důchod splněna, jestliže žena osobně pečuje nebo pečovala o dítě ve věku do dosažení zletilosti alespoň po dobu deseti roků. Pokud se však žena ujala výchovy dítěte po dosažení osmého roku jeho věku, je podmínka výchovy dítěte splněna, jestliže žena osobně pečuje nebo pečovala o dítě ve věku do dosažení zletilosti aspoň po dobu pěti roků; to však neplatí, pokud žena před dosažením zletilosti dítěte přestala o dítě pečovat. Pokud dítě zemřelo po dosažení 5 let věku, je podmínka výchovy dítěte splněna, jestliže žena osobně pečovala o dítě od jeho narození do jeho úmrtí; ustanovení vět první a druhé tím nejsou dotčena. 14. Výše citované ustanovení je nutné vykládat v souvislosti s § 20 zákona o důchodovém pojištění, který vymezuje pojem „dítě“ pro účely zákona o důchodovém pojištění. 15. Podle § 20 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění platí, že se dítětem rozumí dítě vlastní, a pokud se dále nestanoví jinak, též dítě převzaté do péče nahrazující péči rodičů. 16. Podle § 20 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění platí, že se za dítě převzaté do péče nahrazující péči rodičů považuje dítě, jež bylo převzato do této péče na základě rozhodnutí příslušného orgánu, dítě manžela, které mu bylo svěřeno do výchovy rozhodnutím soudu nebo na základě dohody rodičů schválené soudem, dítě manžela, nemá-li druhý z rodičů rodičovskou zodpovědnost, a dítě manžela, zemřel-li druhý rodič dítěte nebo není-li znám. Za dítě převzaté do péče nahrazující péči rodičů se považuje dále dítě, jež bylo převzato do péče na základě rozhodnutí soudu, orgánu sociálně-právní ochrany dětí nebo dřívějšího příslušného orgánu o svěření dítěte do péče budoucího osvojitele nebo do péče osoby, která má zájem stát se pěstounem, a dítě, jež bylo převzato do péče na základě předběžného opatření vydaného v rámci řízení o svěření dítěte do výchovy. 17. Pro naplnění podmínky výchovy dítěte v případě, že se žena ujme péče o dítě po dosažení osmého roku jeho věku, je nutné, aby o dané dítě soustavně pečovala alespoň po dobu pěti let. Tato podmínka platí nejen pro dítě vlastní nebo osvojené, ale také pro dítě svěřené do péče nahrazující péči rodičů. Dítě musí být převzato do péče na základě některého ze způsobů předvídaných § 20 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění, a to zcela zjevně s účinky vázanými na dané úkony. Rozhodné datum pro převzetí dítěte do péče je den účinnosti rozhodnutí příslušného orgánu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 9. 2013, čj. 3 Ads 134/2012-23, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 4. 2016, čj. 6 Ads 112/2015-23, publ. pod č. 3424/2016 Sb. NSS). 18. Z odůvodnění rozsudku okresního soudu a rozhodnutí Komise ONV ze dne 5. 12. 1983 vyplývá, že se žalobkyně se svými sourozenci přestěhovala v roce 1983 do X. V rozsudku okresního soudu je dále uvedeno, že je o sourozence žalobkyní postaráno, žalobkyně k nim má velmi dobrý vztah a zajišťuje pro ně všechny potřeby. Žalobkyni byla národním výborem v X přidělena garsonka v Domě pečovatelské služby, aby mohla nastoupit do zaměstnání a nemusela denně s