ÚOHS R0164/2023/VZ – Rekonstrukce škola Myšenec – I. etapa / Stavební úpravy a zm

Zadavatel – město Protivín, IČO 00250023, se sídlem Masarykovo nám. 128, 398 11 Protivín, ve správním řízení zastoupený na základě plné moci ze dne 9. 10. 2023 Mgr. Ing. Janem

Jednalo se o následující smlouvy: • smlouva o dílo uzavřená dne 3. 1. 2022 (dále jen „smlouva č. 1“) s dodavatelem – Ing. Václav

Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen „Úřad“), jako orgán příslušný podle § 248 zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, v rozhodném znění (dále jen „zákon“) k výkonu dozoru nad dodržováním pravidel stanovených zákonem a zadávacími podmínkami pro zadání veřejné zakázky a pro zvláštní postupy podle části šesté zákona, obdržel podnět týkající se postupu obviněného v souvislosti se zadáním výše uvedených veřejných zakázek.

Dne 2. 10. 2023 Úřad vydal příkaz sp. zn. ÚOHS-S0620/2023/VZ, č. j. ÚOHS-37363/2023/500 z téhož dne (dále jen „příkaz“), kterým rozhodl, že se obviněný dopustil přestupku podle § 268

Doručením příkazu obviněnému dne 2. 10. 2023 bylo podle § 249 zákona ve spojení s § 46 odst. 1 a § 150 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) zahájeno řízení o přestupku.

Obviněný podal proti příkazu dne 9. 10. 2023 odpor z téhož dne (dále jen „odpor“). Podle § 150 odst. 3 správního řádu se podáním odporu příkaz ruší a řízení pokračuje, přičemž lhůty pro vydání rozhodnutí začínají znovu běžet dnem podání odporu (viz body 38 až 42 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

Dne 6. 12. 2023 vydal Úřad napadené rozhodnutí, kterým rozhodl, že se obviněný dopustil přestupku podle § 268 odst. 1 písm. a) zákona tím, že nedodržel pravidlo stanovené v § 2 odst. 3 zákona. Obviněný totiž podlimitní veřejnou zakázku, jejímž předmětem je plnění vyplývající ze smlouvy č. 1 a smlouvy č. 2 spočívající v rekonstrukci I. a II. nadzemního podlaží budovy bývalé základní školy v části Myšenec (tedy v úplatné realizaci stavebních prací ve smyslu § 14 odst. 3 zákona), které tvoří jeden funkční celek, a které bylo zadáváno v časové souvislosti, s předpokládanou hodnotou přesahující limit dle § 27 písm. b) zákona zakládající povinnost zadat veřejnou zakázku v zadávacím řízení, zadal bez provedení některého z v úvahu přicházejících druhů zadávacích řízení uvedených v § 3 zákona, přičemž tím mohl ovlivnit výběr dodavatele, a na předmět plnění veřejné zakázky uzavřel shora uvedené smlouvy.

Výrokem II napadeného rozhodnutí Úřad uložil obviněnému za spáchání přestupku pokutu ve výši 120 000 Kč.

Výrokem III napadeného rozhodnutí Úřad uložil obviněnému uhradit náklady řízení ve výši

Úřad v odůvodnění k výroku I napadeného rozhodnutí posuzoval, zda je na plnění vyplývající ze smluv na veřejné zakázky možno nazírat jako na plnění poskytnutá v rámci samostatných veřejných zakázek či zda se jednalo o části jedné veřejné zakázky, neboť tato dvě plnění tvoří funkční celek a byla zadávána v časové souvislosti. Úřad z předložených podkladů obviněného dovodil, že VZ 1 a VZ 2 spolu úzce věcně (záměr postupně rekonstruovat a účelově využít objekt bývalé základní školy) a místně souvisí (stavební práce probíhaly v jedné budově). Úřad tedy dospěl k závěru, že plnění VZ 1 a VZ 2 spolu tvoří jeden funkční celek. Úřad také shledal, že tyto veřejné zakázky byly zadávány v časové souvislosti, neboť v okamžiku zadání první veřejné zakázky bylo zřejmé, že dojde k zadání další související veřejné zakázky. Až realizací obou těchto zakázek vznikl funkční celek, kterým došlo k rekonstrukci levého křídla objektu bývalé základní školy v obci Myšenec. Obě šetřené veřejné zakázky tak dohromady vlastně představují jednu podlimitní veřejnou zakázku.

Úřad proto přistoupil ke zjištění celkové hodnoty plnění k okamžiku zadání veřejných zakázek, tj. k uzavření smluv, přičemž zjistil, že hodnota obou smluv činila 10 386 137,93 Kč bez DPH.

Úřad k výroku II v odůvodnění napadeného rozhodnutí nejprve vyhodnotil, že promlčecí lhůta neuplynula a odpovědnost za přestupek obviněnému nezanikla. Dále posoudil závažnost spáchaného přestupku, přičemž konstatoval, že jednání obviněného lze označit za typově jedno z vůbec nejzávažnějších, neboť nebyla zajištěna efektivní hospodářská soutěž. Úřad při stanovení výše pokuty zohlednil ve prospěch obviněného, že obviněný před zadáním každé veřejné zakázky zaslal výzvu k podání nabídky 3 dodatelům, tedy úplně nevyloučil konkurenční prostředí. Úřad neshledal žádné přitěžující okolnosti ani polehčující okolnosti a dále ověřil, že přestupek není v souběhu s žádnými dalšími přestupky. Úřad také přihlédl k ekonomické situaci obviněného, přičemž shledal, že uložená pokuta ve výši 120 000 Kč není likvidační s ohledem na výši finančních prostředků, jimiž obviněný v rámci svého rozpočtu disponuje, a ani nepřiměřeně nezasahuje do jeho ekonomické podstaty (viz body 109 až 121 odůvodnění napadeného rozhodnuti).

Dne 15. 12. 2023 byl Úřadu proti napadenému rozhodnutí doručen rozklad obviněného z téhož dne. Ze správního spisu vyplývá, že napadené rozhodnutí bylo obviněnému doručeno dne 12. 12. 2023. Rozklad byl tedy podán v zákonné lhůtě.

Obviněný úvodem rozkladu zrekapituloval skutkový stav, přičemž je toho názoru, že Úřad nezohlednil všechny skutečnosti poukazované obviněným ve všech vzájemných souvislostech.

Dále obviněný nesouhlasí se závěrem Úřadu učiněným v bodě 86 odůvodnění napadeného rozhodnutí, kde Úřad shledal, že zadavatel zamýšlí prostřednictvím realizace veřejných zakázek postupně zrekonstruovat a účelově využít celou budovu bývalé základní školy.

Obviněný dále upozorňuje na to, že Úřad opírá své závěry o novinové články, přičemž důvěryhodnost obsahu těchto článků nijak neposuzoval. Obviněný považuje za nepřezkoumatelné úvahy Úřadu o „indicii“ o plánování vícero veřejných zakázek spočívající v tom, že označil jednotlivé VZ jako „etapy“. Pro zjišťování funkční a časové souvislosti je dle obviněného vhodné provést šetření na místě, než se zaměřovat na novinové články a pracovní označení veřejných zakázek. Jelikož Úřad k tomu nepřistoupil a nezabýval se řádně projektovou dokumentací, došel k nelogickému závěru, že „patra jsou mezi sebou propojena

Rovněž obviněný nesouhlasí se závěrem Úřadu v bodě 90 odůvodnění napadeného rozhodnutí, kde je uvedeno, že každé patro má nepatrně odlišné funkční využití. Toto tvrzení

Obviněný nesouhlasí ani s bodem 97 odůvodnění napadeného rozhodnutí, kde Úřad uvedl, že obviněný zvažoval vybudovat byty v objektě bývalé základní školy již v roce 2021. Obviněný se domnívá, že jde o nesprávné vyložení jím poskytnuté informace, neboť doložením vyjádření

K výši uložené pokuty se obviněný detailně nevyjadřuje, pouze se vyjádřil k tvrzeným následkům v tom smyslu, že jeho postupem s ohledem na růst cen stavebních materiálů nedošlo k nehospodárnému výdaji finančních prostředků. Námitka obviněného není zcela srozumitelně formulována, nicméně lze jí rozumět zhruba tak, že pokud by byl nucen vést zadávací řízení na celek plnění v době, kdy ještě vůbec nevěděl, zda a případně kdy se bude realizovat jeho druhá část, soutěžící dodavatelé by museli tuto nejistotu o době plnění promítnout do nabídkové ceny jejím značným navýšením, aby se ochránili před nárůstem nákladů způsobeným nárůstem cen stavebních materiálů. Obviněný by tak obdržel značně nadsazené nabídkové ceny.

Konečně obviněný namítá, že Úřad porušil zásadu materiální pravdy a správní řízení zatížil procesní vadou, když neprovedl místní šetření. Naproti tomu dle obviněného Úřad opírá své závěry v napadeném rozhodnutí o novinové články a o své ničím nepodložené úvahy o tom, že obviněný mohl a měl vědět o dalších stavebních pracích. Jelikož Úřad v daném případě rozhoduje o přestupku, je dle obviněného povinen shromáždit tolik důkazních prostředků, aby rozhodl bez důvodných pochybností o spáchání tohoto přestupku.

Závěrem svého rozkladu obviněný požaduje, aby předseda Úřadu napadené rozhodnutí zrušil a řízení zastavil, nebo aby věc vrátil Úřadu k novému projednání.

Úřad po doručení rozkladu neshledal podmínky pro postup podle § 87 zákona a podle § 88 odst. 1 správního řádu předal spis se svým stanoviskem předsedovi Úřadu k rozhodnutí o rozkladu.

Po projednání rozkladu a veškerého spisového materiálu rozkladovou komisí, jmenovanou podle § 152 odst. 3 správního řádu, a po posouzení případu ve všech jeho vzájemných souvislostech byla podle § 98 odst. 1 zákona o přestupcích přezkoumána správnost a zákonnost napadeného rozhodnutí v plném rozsahu a s přihlédnutím k návrhu rozkladové komise byl přijat následující závěr.

Úřad postupoval správně a v souladu se zákonem, když rozhodl, že se obviněný dopustil přestupku uvedeného ve výroku I napadeného rozhodnutí a uložil obviněnému výrokem II napadeného rozhodnutí pokutu ve výši 120 000 Kč. V další části odůvodnění tohoto rozhodnutí jsou v podrobnostech rozvedeny důvody, pro které byl rozklad zamítnut a napadené rozhodnutí potvrzeno.

Stěžejní otázkou v daném případě je to, zda lze VZ 1 a VZ 2 považovat za dvě samostatné veřejné zakázky, nebo za dvě části jedné veřejné zakázky, kterou by byl obviněný povinen zadat v režimu odpovídajícím součtu předpokládaných hodnot VZ 1 a VZ 2.

Pro určení, zda se jedná o jednu veřejnou zakázku z hlediska správného stanovení předpokládané hodnoty, jsou klíčovými prvky existence funkčního celku a jednotná časová souvislost mezi jednotlivými plněními ve smyslu § 18 odst. 2 zákona. K platné právní úpravě obsažené v zákoně lze doplnit, že pojem funkční celek je pojmem, který v sobě zahrnuje věcnou, místní a funkční (jednotný cíl a účel) souvislost.

Předně je třeba vyzdvihnout, že Úřad v bodě 82 odůvodnění napadeného rozhodnutí správně konstatoval, že nelze typizovat, co daný funkční celek obecně tvoří. Je proto třeba zkoumat každý konkrétní případ individuálně, neboť v každém případě může být funkční celek založen na jiných okolnostech. Úřad se těmito jednotlivými okolnostmi, jak bude níže odůvodněno, zabýval a přistoupil k posouzení existence věcné, funkční, místní a časové souvislosti, které jsou rozhodovací praxí setrvale považovány za základní aspekty posouzení, jestli se ve skutečnosti jedná u samostatně zadávaných zakázek o jediné úzce související plnění.

Úřad při posuzování předmětu plnění obou zakázek z pohledu funkční souvislosti vycházel jak ze své konstantní rozhodovací praxe, tak z bohaté judikatury soudů ve věci posuzování problematiky dělení veřejných zakázek, resp. posuzování existence „jedné veřejné zakázky“ (viz body 80 až 83 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Právě z rozsudku NSS, který obviněný v rozkladu označuje za nevhodný, plynou stěžejní východiska, která Úřad posuzuje při určování funkčního celku. Jedná se o rozhodné závěry, které Nejvyšší správní soud formuloval na základě dlouhodobě ustálené judikatury správních soudů a rozhodovací praxe

V rozsudku NSS soud akcentoval, že pro určení, zda plnění veřejných zakázek spolu tvoří jeden funkční celek, je třeba vedle věcné, místní a časové souvislosti plnění zkoumat také jednotu celkového záměru zadavatele.

V posuzovaném případě obviněný zadával VZ 1 a VZ 2, jejichž předmětem byly stavební práce na budově bývalé základní školy v části Myšenec. V rámci realizace VZ 1, která spočívala v rekonstrukci 1. NP objektu, došlo mimo jiné i k opravě střešní krytiny včetně laťování, k vybudování nových rozvodů kanalizace a vody, nové rozvody elektrického vedení a k výměně kotle. Podrobný popis činností souvisejících s VZ 1 je uvedený v bodě 4 odůvodnění napadeného rozhodnutí. V rámci realizace VZ 2, jejímž předmětem byla rekonstrukce 2. NP, byly mimo jiné vybudovány služební bytové jednotky ve 2. NP a nová fasáda celého objektu.

Z výše popsaných stavebních prací u obou veřejných zakázek je zřejmé, že jde o plnění na totožném objektu, tj. na budově bývalé základní školy, srovnatelného druhu, neboť povaha stavebních prací v rámci obou veřejných zakázek spočívá v rekonstrukci jednoho dvoupatrového objektu. Lze tak mezi plněními obou veřejných zakázek shledat věcnou a místní souvislost. Ostatně obviněný místní souvislost obou plnění veřejných zakázek v rozkladu ani nerozporoval.

Sporná je především souvislost funkční. Funkční souvislostí se rozumí zejména vzájemná provázanost, kdy pouze realizace všech částí plnění zajistí řádné fungování celku, a to nejen z technického pohledu, ale i z pohledu výsledku záměru zadavatele. Úřad posuzoval kritéria místní a věcné souvislosti a rovněž provedl i úvahy o záměru zadavatele a tyto zahrnul do posouzení funkční souvislosti (srov. body 85 a 86 napadeného rozhodnutí). Takové pojetí je namístě, neboť záměr, resp. cíl zadavatele (tj. k čemu má pořizované plnění sloužit) je důležitý pro závěr o funkčním celku. Aby mohl být dovozen jednotný cíl obviněného, který určuje podobu poptávaného plnění, a tedy svědčí o funkční souvislosti mezi oběma jeho částmi, musí být v tomto případě prokázáno, že takový záměr obviněného vznikl již před uzavřením smlouvy na VZ 1, jinak by jen těžko mohlo dojít k porušení zákona už uzavřením smlouvy na VZ 1, kterou do výroku I. napadeného rozhodnutí Úřad jako znak skutkové podstaty přestupku2 pojal. Je tedy namístě si v nynějším případě položit otázku, jaký záměr obviněný pojal ohledně obou částí poptávaného plnění a k jakému časovému okamžiku byl tento záměr prokázán.

Úřad opřel svůj závěr ohledně funkční souvislosti především o jednotný záměr obviněného ve vztahu k oběma plněním, tj. postupně zrekonstruovat a účelově využít objekt bývalé základní školy v části Myšenec. Úřad v nynějším případě shledal, že již při zadávání VZ 1, resp. již v roce 2021 bylo cílem obviněného zrekonstruovat celou budovu. Tento závěr je zmíněn v bodě 97 napadeného rozhodnutí. Úřad jej sice uvádí až v rámci posouzení souvislosti časové, je však třeba podotknout, že jde o závěr důležitý již pro samotnou souvislost funkční.

V bodě 86 napadeného rozhodnutí Úřad uvádí řadu dalších zjištění, které svědčí o tom, že obviněný usiloval o komplexní rekonstrukci dotčené školy. Jde především o porovnání konkrétních stavební prací, které byly poptány v rámci VZ 1 a VZ 2, z nějž plyne, že ve výsledku byla skutečně zrekonstruována celá budova, jakož i o vyjádření starosty učiněné pro Písecký deník („[v] současné době jsou hotové zhruba dvě třetiny objektu a město chce dotáhnout i zbytek“, podrobněji viz bod 86 napadeného rozhodnutí). Obviněnému lze dát částečně zapravdu v tom, že uvedené skutečnosti přímo nevypovídají o době před zadáním VZ 1 (starosta se pro Písecký deník vyjadřoval v roce 2023, projektová dokumentace VZ 2, ze které plyne obsah stavebních prací, je rovněž staršího data). Nicméně, podoba stavebních prací v rámci VZ 2 prokazuje, že obviněný nakonec svůj záměr rekonstruovat celou budovu završil tím, že poptal i zbytek prací, který mu k tomu po zadání VZ 1 ještě scházel. Vyjádření starosty pak zase potvrzuje, že obviněný o komplexní rekonstrukci skutečně usiloval (byť bez ohledu na konkrétní časový okamžik, kdy takový záměr vznikl). Tyto skutečnosti tedy ve výsledku, byť třeba nepřímo, potvrzují pravdivost teze, že záměr zrekonstruovat celou pojal obviněný již před zadáním VZ 1.

Použití výrazu „etapa“ v názvu VZ 1 na druhou stranu přímo prokazuje záměry obviněného k okamžiku zadání VZ 1. V obecné míře jistě není žádoucí, aby pouhý název určitého dokumentu byl „úhelným kamenem“ v otázce viny, či neviny v přestupkovém řízení. V daném případě ovšem použití výrazu „etapa“ v názvu VZ 1 skutečně nemůže mít jiný význam, než obviněný VZ 1 zamýšlel jako pouhou část větší akce, a to právě rekonstrukci dotčené bývalé školy. Žádný rozumný zadavatel by nenazýval výběrové řízení první etapou, pokud by zároveň nezamýšlel v budoucnu realizovat etapu další. Nutno podotknout, že obviněný ani nenabízí jiné přesvědčivé vysvětlení, proč takto VZ 1 pojmenoval, a ani prohlídka na místě, které se obviněný dožaduje na straně 4 rozkladu, by tuto otázku nebyla schopna osvětlit.

Lze tedy říci, že jednotlivá plnění dle obou smluv jsou dílčími etapami jednoho většího projektu, který spočívá v rekonstrukci budovy bývalé základní školy Myšenec, čemuž také odpovídají názvy samostatných projektů – „Rekonstrukce školy Myšenec – I. etapa“ (viz usnesení rady města č. 229/2021 ze dne 13. 12. 2021 nebo smlouva o dílo č. 1) a „Stavební úpravy a změna užívání školy Myšenec II. etapa“ (viz usnesení rady města č. 18/2023 ze dne

Rovněž lze souhlasit se závěrem Úřadu v bodě 87 odůvodnění napadeného rozhodnutí, že pokud si obviněný označil VZ 1 jako „I. etapu“ stavebních prací týkající se rekonstrukce objektu, je zřejmé, že obviněný uvažoval v budoucnu pokračovat na rekonstrukci budovy. VZ 2 pak ve svém názvu nese návazně „II. etapa“.

Zařazení akce „Škola Myšenec – rekonstrukce na byty“ do návrhu rozpočtu na rok 2022 pak jen potvrzuje předešlou tezi, že záměrem obviněného bylo dotčenou budovu podrobit celkové rekonstrukci. Název výše uvedené akce totiž dostatečně zřetelně vypovídá o tom, že už v roce

Není ani důvodná námitka obviněného v rozkladu, že zastupitelé souhlasili s rekonstrukcí školy

S obviněným lze naopak souhlasit potud, že v roce 2021 nemusel mít obviněný promyšleno, které konkrétní stavební práce chce učinit v další etapě rekonstrukce budovy. Nicméně fakt, že obviněný v těchto záležitostech ještě neměl jasno, plyne z vnitřních poměrů obviněného (politická vůle, finanční situace obviněného, prioritizace jiných potřeb obviněného apod.), a jde tedy o skutečnost subjektivního charakteru. Taková skutečnost nemůže jít k tíži ochraně hospodářské o soutěže (tj. soutěže o plnění celého funkčního celku poptávaného plnění).

Není pravdivé tvrzení obviněného, že by Úřad neprovedl žádná skutková zjištění z projektových dokumentací. Právě z těchto dokumentů, např. z popisu stavebních úprav na budově bývalé základní školy, zjistil obdobný charakter stavebních prací a záměr postupné rekonstrukce objektu.

Úřad tak správně v bodě 86 odůvodnění napadeného rozhodnutí učinil na základě popisu stavebních prací u VZ 1 a VZ 2, které spočívaly v realizaci opravy kritických stavebních prvků celé budovy (střešní krytina, laťování, fasáda), závěr o tom, že záměrem obviněného byla postupná rekonstrukce objektu bývalé základní školy. Ačkoliv, jak již bylo řečeno, nejde o přímý důkaz, že záměr obviněného zrekonstruovat celou budovy školy vznikl již v roce 2021 (to je však prokázáno tím, jak obviněný pojmenoval jednotlivé veřejné zakázky a investiční akce – viz výše), podoba stavebních prací ve svém výsledku potvrzuje, že obviněný o komplexní rekonstrukci budovy skutečně usiloval. Úřad k závěru o úmyslech obviněného nedospěl pouze z vyjádření technického dozoru stavebníka ze dne 9. 10. 2023, jak obviněný naznačuje v rozkladu. Dotčené vyjádření jen potvrzuje, že se určité stavební úpravy netýkaly pouze jednotlivých podlaží, ale celého objektu, a dokonce i jeho okolí, kdy se jednalo o stavební práce spočívající ve venkovních úpravách v okolí objektu (např. oplocení, viz bod 86 napadeného rozhodnutí).

Stejně tak Úřad závěr o záměru obviněného postupně zrekonstruovat celou budovu bývalé základní školy neopírá pouze o vyjádření v novinových článcích, jak se domnívá obviněný.

Dále je třeba zdůraznit, že z popsaných stavebních prací u VZ 1 a VZ 2 v bodech 5 a 16 odůvodnění napadeného rozhodnutí, resp. z popisu stavebních činností v projektových dokumentacích, je zřejmé, že tyto stavební práce spolu velice úzce souvisely a logicky a plynule na sebe navazovaly. Nejprve obviněný na objektu prostřednictvím VZ 1 zrekonstruoval střešní krytinu objektu a provedl vnitřní stavební úpravy celého 1. NP, a následně prostřednictvím realizace VZ 2 provedl novou fasádu celého objektu a vnitřek 2. NP, přičemž tyto stavební práce fungovaly jako jednotný celek, jenž spolu technicky a funkčně souvisí, neboť teprve pospolu (ve výsledku) jsou schopny plnit zamýšlený funkční a hospodářský účel – kompletní rekonstrukce objektu bývalé školy a účelné využití prostoru pro občany obce.

Obviněný rozporuje tvrzení Úřadu v bodě 89 odůvodnění napadeného rozhodnutí, kde Úřad uvedl, že jednotlivá patra jsou mezi sebou propojena schodištěm, které má být využíváno i pro vstup do 2. NP. Obviněný v tomto závěru Úřadu neshledává funkční propojení a je toho názoru, že schodiště slouží jen pro potřeby 2. NP. Z bodu 89 odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že Úřad tuto úvahu provedl nad rámec svých úvah o věcné souvislosti jednotlivých plnění a pro posouzení funkčního celku tak je vlastně nadbytečná. Ovšem Úřad tímto tvrzením poukazoval na skutečnost, že se nejedná o dva oddělené nijak nesouvisející objekty, ale shledal hmotnou vazbu těchto objektů danou právě schodištěm. Skutečnost,

Obviněný zpochybňuje věcnou souvislost dotčených veřejných zakázek odlišným funkčním využitím 1. NP a 2. NP. Konkrétně obviněný v rozkladu tvrdí, že 1. NP je určeno k využití široké veřejnosti, jelikož je zde vybudována klubovna a volební místnost, a že ve 2. NP jsou bytové jednotky využívány pouze nájemníky. Obviněný z tohoto dovozuje závěr, že jednoznačně nejde o nepatrně odlišné funkční využití, jak Úřad konstatoval v bodě 90 odůvodnění napadeného rozhodnutí. S tímto názorem obviněného nelze souhlasit, neboť předmětem obou veřejných zakázek byly stavební práce spočívající v rekonstrukci zchátralého objektu bývalé základní školy a záměr obviněného byl tento objekt postupně zrekonstruovat a účelně využít pro občany obce. Dílčí zamýšlené účely využití budovy jsou pak podřazené hlavnímu účelu, kterým byla právě rekonstrukce objektu a jeho účelné využití pro uspokojení potřeb občanů. Z tohoto pohledu pak již nezáleží na tom, zda tento objekt využívá široká veřejnost nebo jednotliví nájemníci. Úřad správně dospěl k závěru, že jde o nepatrně odlišné funkční využití, neboť obě tyto části podlaží byly vybudovány za účelem uspokojování potřeb obviněného a občanů obce.

V této souvislosti lze odkázat na rozsudek Krajského soudu v Brně č. j. 29 Af 50/2015-53 ze dne

Rovněž obviněný nesouhlasí s úvahou Úřadu v bodě 93 odůvodnění napadeného rozhodnutí, kde Úřad z předešlých rozhodnutí předsedy Úřadu (viz tento bod) konstatoval, že „plnění nemusí být plněními totožnými nebo vzájemně absolutně podmíněnými“, a dále, že „funkční souvislost je vlastnost posuzovaných plnění a nesouvisí s osobou zadavatele a jeho poměry“.

Jak správně Úřad uvedl, časová souvislost úzce souvisí se záměry zadavatele a s otázkou, zda zadavatel předvídal potřebu zadávat další část plnění. Časová blízkost jednotlivých plnění má zpravidla charakter indicie o záměru zadavatele pořídit obě plnění již v době pořizování prvního z nich, velký časový odstup zadávání jednotlivých plnění bude naopak indicií o tom, že zadavatel takový záměr možná neměl. Byť Úřad explicitně nevyslovil, jakým způsobem hodnotí zde nastalý rozestup 13 měsíců mezi uzavřením jednotlivých smluv na VZ 1 a VZ 2, lze toto napravit v nynějším rozhodnutí o rozkladu, neboť rozhodnutí obou správních instancí tvoří spolu dohromady jeden celek.

Závěr v této otázce je takový, že ačkoliv zadání VZ 2 nenavazuje na zadání VZ 1 velmi těsně (v řádech týdnů), rozestup v řádech 13 měsíců nikterak nevyvrací počáteční tezi, že obviněný pojal závěr komplexně zrekonstruovat budovu bývalé základní školy již před zadáním VZ 1.

Časovou souvislostí, kterou obviněný rovněž zpochybňuje, se Úřad zabýval v bodech 94 až 98 napadeného rozhodnutí, když předně upozornil na to, že pro shledání časové souvislosti není nezbytné, aby se jednotlivé termíny plnění či termíny uzavření smluv shodovaly. K časové souvislosti Úřad citoval závěry z komentářové literatury, ze kterých vyvodil, že prvek časové souvislosti je třeba vykládat zejména s ohledem na úmysly a informace zadavatele jemu

Tvrzení obviněného, že v době zadání VZ 1 nemohl vědět, že bude 2. NP rekonstruovat po účely bydlení, není pro posouzení časové souvislost relevantní, neboť v době příprav na zadání, resp. zadání, VZ 1 obviněný nemusel znát konkrétní účel dalšího využití budovy.

Vzhledem k výše uvedenému lze shrnout, že Úřad správně vyhodnotil, že plnění obou veřejných zakázek spolu tvoří jeden funkční celek, neboť bylo dovozeno, že tyto veřejné zakázky spolu úzce věcně a místně souvisí, a rovněž byly zadávány v časové souvislosti.

Jak je z výše uvedeného zřejmé, v daném případě se nejednalo o zakázky malého rozsahu, tudíž tvrzení obviněného ohledně dodržení všech zásad dle § 6 zákona je v tomto smyslu nerelevantní.

Dále s tvrzením obviněného, že neomezil účast v zadávacím řízení žádnému z případných uchazečů, nelze souhlasit, neboť pokud by obviněný postupoval v souladu se zákonem, mohl obdržet nabídky i od jiných dodavatelů, které obviněný přímo neoslovil, a ve výsledku tak

Nelze přisvědčit ani námitce porušení zásady materiální pravdy. Naplnění zásady materiální pravdy představuje pro Úřad povinnost zjistit přesně a úplně skutkový stav věci a získat dostatečný rozsah údajů a informací důležitých pro jejich posouzení, a to před tím, než ve věci rozhodne. Úřad vycházel při posuzování funkčního celku a časové souvislosti dle § 18 odst. 2 zákona primárně z projektových dokumentací k VZ 1 a VZ 2 a ze smluv o dílo, přičemž z nich zjistil, že v případě obou zakázek se jednalo o stavební činnosti obdobného druhu se stejným záměrem obviněného postupně zrekonstruovat objekt bývalé základní školy pro občany, což následně dokládaly i jiné podklady jako např. vyjádření technického dozoru stavebníka, usnesení rady města, ale i skutečnosti, které obviněný prezentoval ve svých vyjádřeních či odporu. Rovněž časovou souvislost Úřad vyvodil primárně z projektových dokumentací a smluv o dílo, kde obviněný již zvoleným označením zakázek projevil záměr postupné rekonstrukce objektu. Požadavek na místní šetření tak lze považovat za nadbytečný, neboť

Na základě zjištěného stavu věci a jeho posouzení rozhodl Úřad o tom, že se zadavatel dopustil přestupku dle § 268 odst. 1 písm. a) zákona, když rozdělil předmět veřejné zakázky tak, že došlo ke snížení předpokládané hodnoty pod finanční limit 6 mil. Kč dle § 27 písm. b) zákona a veřejnou zakázku nezadal v zadávacím řízení příslušného druhu, přičemž tento postup mohl podstatně ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky a zadavatel uzavřel na plnění veřejné zakázky smlouvy s vybraným dodavatelem.

Podle § 98 odst. 1 zákona o přestupcích odvolací správní orgán přezkoumává napadené rozhodnutí v plném rozsahu.

Obviněný v rozkladu k výši pokuty uvedl, že se k ní nevyjádří detailně, a vyjádří se pouze k tvrzeným následkům uložené pokuty. Obviněný brojí proti závěru Úřadu v bodě 114 odůvodnění napadeného rozhodnutí o tom, že svým postupem narušil zajištění hospodárnosti, efektivnosti a účelnosti při nakládání s veřejnými prostředky. Obviněný je toho názoru, že pokud by měla být veřejná zakázka soutěžena v podlimitním řízení s tím, že v době rozhodovávání obviněný vůbec nevěděl, kdy a jestli bude realizovat další stavební práce na objektu bývalé školy, docházelo by k umělému navyšování cen a v důsledku toho k nehospodárnému vynakládání finančních prostředků. S tímto názorem obviněného nelze souhlasit, neboť vždy existuje možnost veřejnou zakázku rozdělit na části [srov. § 35 a § 18 odst. 1 písm. a) zákona] s časově odloženou realizací (a odloženou úhradou prací) a případně i s dostatečně dlouhou lhůtou pro podání nabídek v určité části zadávacího řízení, popř. si ve smlouvě vyhradit podmínky (např. nezajištění financování, neposkytnutí dotace atd.), při jejichž splnění nebude muset zadavatel odebrat další plnění nebo dojde k ukončení smluvního vztahu. Současně obviněnému nic nebránilo dotčené veřejné zakázky zadávat samostatně a postupně, podle svých tvrzených potřeb, nicméně vždy v režimu odpovídajícím veřejné zakázce s předpokládanou hodnotou určenou součtem hodnot VZ 1 a VZ 2.

Na tomto místě je nutno uvést, že ačkoli obviněný v rozkladu nevznesl více námitek proti výrokům II a III napadeného rozhodnutí, tak v řízeních o přestupcích je vždy, tj. bez ohledu na rozsah námitek uvedených v rozkladu, třeba přezkoumat v souladu s § 98 odst. 1 zákona o přestupcích napadené rozhodnutí v plném rozsahu. Tedy je zde nutno přezkoumat zákonnost a správnost výroků II a III napadeného rozhodnutí.

Úřad v napadeném rozhodnutí v prvé řadě zkoumal, zda nezanikla odpovědnost obviněného za přestupek. Úřad správně dospěl k závěru, že odpovědnost obviněného za přestupek nezanikla, neboť mezi spácháním přestupku a zahájením správního řízení o přestupku nedošlo k uplynutí lhůty dle § 270 odst. 5 zákona (viz bod 109 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

Dále Úřad správně určil horní hranici pro uložení pokuty, tj. do 1 346 606,612 Kč (10 % z ceny veřejné zakázky). Je tak zřejmé, že Úřad nepřekročil zákonný rámec pro maximální výši pokuty a uložená pokuta se nachází při samé spodní části přípustného spektra. S ohledem na výši uložené pokuty (120 000 Kč) lze říci, že nejde o pokutu nepřiměřenou, ale naopak o adekvátní a účinný postih nezákonného postupu obviněného, který naplňuje funkce právní odpovědnosti ve vztahu ke spáchanému přestupku.

Při určení výše pokuty Úřad postupoval v souladu se zákonem a zákonem o přestupcích, když přihlédl k závažnosti přestupku a jeho následkům, za kterých byl přestupek obviněným spáchán. Úřad ohledně povahy a závažnosti přestupku shledal, že jednání obviněného, který nepostupoval při poptávání předmětu plnění veřejné zakázky v zadávacím řízení dle zákona, je třeba označit za typově jedno z nejzávaznějších (viz body 113-114 a také 118 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

Úřad postupoval správně při úvahách o výši ukládané pokuty, když zohlednil ve prospěch obviněného skutečnost, že konkurenční prostředí zcela nevyloučil, neboť zaslal výzvu k podání nabídky 3 dodavatelům.

V neposlední řadě Úřad při stanovení pokuty přihlédl také k ekonomické situaci obviněného, přičemž dbal na to, aby uložená pokuta plnila obě funkce právní odpovědnosti, tedy funkci preventivní a represivní, a nepředstavovala nepřiměřený zásah do ekonomické podstaty obviněného (bod 121 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

Úřad rovněž ověřil, zda projednávaný přestupek není v souběhu s jiným přestupkem obviněného, a dospěl k závěru, že tomu tak není (bod 120 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

Po přezkoumání správnosti výroku II napadeného rozhodnutí lze dospět k jednoznačnému závěru, že Úřad v napadeném rozhodnutí zcela srozumitelně a správně uvedl, z čeho při stanovení výše pokuty vycházel, přičemž nepřekročil meze správního uvážení, které mu náleží. Při rozhodování o výši pokuty Úřad zohlednil všechny skutečnosti, které mohly v tomto správním řízení výši pokuty ovlivnit, řádně se s nimi vypořádal a přesvědčivě odůvodnil, ke kterým okolnostem přihlédl a jaký vliv měly na uloženou výši pokuty.

Úřad také dostál své povinnosti vyplývající jak ze zákona o přestupcích, tak ze správního řádu, když výrokem III uložil obviněnému povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1000 Kč v souladu s příslušným prováděcím předpisem.

Po zvážení všech aspektů dané věci a po zjištění, že Úřad postupoval v posuzovaném případě v souladu s relevantními právními předpisy, lze uzavřít, že jsou dány podmínky pro potvrzení napadeného rozhodnutí, a to z důvodů výše uvedených.