I.ÚS 1030/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1030/18 ze dne 24. 4. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje), soudce Vladimíra Sládečka a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti D. V., zastoupené Mgr. Ondrejem Štefánikem, advokátem se sídlem Petrská 1136/12, 110 00 Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 1408/2017-55 ze dne 6. 12. 2017, rozsudku Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 5 To 235/2016 ze dne 11. 11. 2016 a rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně č. j. 20 T 123/2013-987 ze dne 19. 1. 2016, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně byla stěžovatelka uznána vinnou trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále též "tr. zákon") a přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 trestního zákoníku (dále též "tr. zákoník"), kterých se dopustila tím, že jako jednatelka obchodní společnosti v několika případech uzavřela smlouvy s dalšími subjekty, přestože byla srozuměna s tím, že ekonomická situace obchodní společnosti není příznivá vzhledem k její déletrvající platební neschopnosti, v důsledku čehož tato společnost nemůže svůj závazek vůči svým smluvním partnerům řádně a včas splnit. Podrobný popis jejího jednání je zachycen ve skutkových větách výroku o vině odsuzujícího rozsudku okresního soudu. Za tyto trestné činy byla odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří roků. Současně byl stěžovatelce uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech v trvání tří let. Okresní soud současně rozhodl o náhradě škody. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě v záhlaví citovaným rozsudkem zrušil napadený rozsudek ve výrocích o trestu a náhradě škody ve vztahu k jednomu z poškozených a znovu rozhodl tak, že stěžovatelku uznal vinnou trestnými činy podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zákona, podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku a vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, za který již byla pravomocně odsouzena rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku č. j. 6 T 54/2015-483 ze dne 21. 10. 2015 (ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě č. j. 7 To 349/2015-609 ze dne 1. 3. 2016; výrok o trestu plynoucí z těchto rozhodnutí odvolací soud současně zrušil). Za tyto trestné činy stěžovatelce uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let a deseti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Shodně byl stěžovatelce uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech na dobu tří let. Krajský soud též rozhodl o zrušeném výroku o náhradě škody tak, že dotčeného poškozeného odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením jako zjevně neopodstatněné odmítl. Proti rozhodnutím trestních soudů brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Stěžovatelka namítla, že odvolací soud porušil zásadu zákazu reformace in peius uložením delšího trestu odnětí svobody, přičemž Nejvyšší soud toto pochybení nenapravil, nýbrž aproboval. Stěžovatelka dále namítla, že Nejvyšší soud se nevypořádal se všemi námitkami uplatněnými v dovolacím řízení, resp. u některých z nich (stěžovatelkou tvrzený chybějící výrok) zcela nedostatečně. Stěžovatelka soudům vytkla extrémní rozpor mezi skutkovými závěry a provedenými důkazy. V této souvislosti též poukázala na dle jejího názoru opomenuté důkazy. Tyto své výhrady stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně rozvedla. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Výhradám stěžovatelky o porušení zásady zákazu reformace in peius Ústavní soud nepřisvědčuje. Stěžovatelka totiž přehlíží, že krajský soud ukládal trest souhrnný, neboť ještě před vyhlášením odvoláním napadeného odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně byl Okresním soudem ve Frýdku-Místku vyhlášen výše citovaný odsuzující rozsudek ze dne 21. 10. 2015, kterým byla stěžovatelka odsouzena za trestný čin vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku. Je proto zřejmé, že zrušil-li krajský soud výrok o trestu posledně uvedeného odsuzujícího rozsudku, musel tuto skutečnost, na rozdíl od soudu prvního stupně, jenž tak neučinil (ač tak ve své době již učinit měl), následně promítnout i do nově uloženého souhrnného trestu. Nejde tedy o situaci, kdy by odvolací soud stěžovatelce zpřísnil trest o své vůli, třebaže státní zástupce odvolání v její neprospěch nepodal. Odkazuje-li stěžovatelka v této spojitosti na judikaturu Ústavního soudu, dle níž posledním arbitrem toho, co je či není ku prospěchu obviněného, by měl být zásadně právě obviněný, a nikoli soud, nutno podotknout, že tento odkaz není přiléhavý. Ve věci řešené stěžovatelkou odkazovaným nálezem sp. zn. I. ÚS 670/05 ze dne 24. 4. 2006 (N 88/41 SbNU 127; stěžovatelka v ústavní stížnosti označuje rozhodnutí Ústavního soudu jako "ÚS 88/2006-n", které však neexistuje. S ohledem na obsah stěžovatelčiny citace dospěl Ústavní soud k závěru, že se s největší pravděpodobností jedná právě o nález ve věci sp. zn. I. ÚS 670/05) bylo porušení zmíněné zásady způsobeno následkem změny formulace skutkové věty odvolacím soudem tak, že došlo k rozšíření popisu skutku o závažnější povahu jednání, čímž "zhoršil procesní postavení stěžovatele, ačkoli jednal jen z podnětu jím podaného odvolání". Je zřejmé, že nynější situace je naprosto odlišná. Odvolací soud reflektoval v mezidobí vyhlášený odsuzující rozsudek za jiný trestný čin stěžovatelky. Přitom, jak též v napadeném usnesení zmínil Nejvyšší soud, kdyby byl odvolací soud souhrnný trest neukládal (srov. § 44 tr. zákoníku), pak zachování původního trestu vedle nově uloženého úhrnného trestu by pro stěžovatelku znamenalo celkový výkon trestu odnětí svobody v délce 39 měsíců. Tím, že krajský soud ukládal trest jako souhrnný, došlo ke snížení o pět měsíců. Je tedy zřejmé, že odvolací soud zásadu zákazu reformace in peius neporušil. Tvrdí-li pak stěžovatelka, že se uložení souhrnného trestu nepřímo projevilo negativně v další trestní věci stěžovatelky, vedené také u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 32 T 25/2016, nejde o argument způsobilý zpochybnit nyní napadená rozhodnutí, neboť v případě trestního řízení vedeného pod právě citovanou spisovou značkou se jedná o postup soudu v jiné, a sice stále probíhající trestní věci. Námitce stěžovatelky ohledně odhlédnutí Nejvyššího soudu od doplnění dovolání, které bylo podáno po dvouměsíční lhůtě stanovené k podání dovolání, Ústavní soud konstatuje, že ustanovení § 265f odst. 2 trestního řádu (dále též "tr. ř.") dopadá i na případné doplnění dovolání. Přitom pojmem "důvody dovolání" se zde rozumí nejen samotný dovolací důvod, předvídaný ustanovením § 265b odst. 1 tr. ř., nýbrž i věcný důvod dovolání, tedy skutečnosti, které jej naplňují. Změna přitom nemusí spočívat jen v jejich záměně (nahrazení), ale přirozeně i v jejich rozšíření. Jak již Ústavní soud v otázce použití § 265f odst. 2 tr. ř. dříve vyslovil, zjevným účelem dovolací lhůty jako limitu, v němž je možno měnit rozsah dovolání, je připustit relevanci jen těch podání, která jsou uplatněna včas, tj. do nějaké časové hranice, jejíž stanovení a dodržení garantuje jistotu v otázce, co je předmětem rozhodování Nejvyššího soudu (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1706/08 ze dne 19. 2. 2009; U 3/52 SbNU 767). Ústavní soud neshledal, že by byl Nejvyšší soud stěžovatelce odepřel spravedlnost, když se odmítl jejím doplněním dovolání zabývat. Stěžovatelka v něm svoji právní argumentaci dále rozvedla o nové postřehy (to se týká především otázky naplnění znaků objektivní a subjektivní stránky trestného činu podvodu), byť jinak setrvala na svých původních tvrzeních. Pokud jde o výhrady stran neadekvátního vypořádání se dovolacího soudu s námitkou chybějícího výroku, ani zde Ústavní soud stěžovatelce nepřisvědčuje. Stěžovatelka totiž především nedoložila, jaké konkrétní porušení práva na spravedlivý proces jí měla oprava výrokové části rozsudku odvolacího soudu přivodit, resp. jak ji postup odvolacího soudu zkrátil na možnostech obhajoby. Krajský soud opravným usnesením do výrokové části svého rozsudku včlenil výrok o zrušení trestu uloženého stěžovatelc