Ústavní soud I.ÚS 1142/25 – Podvod

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo ke zkrácení jejího práva na obhajobu a k porušení jejího práva na spravedlivý proces, které jsou stěžovatelce garantovány Listinou základních práv a svobod.

Stěžovatelka byla rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 27. 11. 2023 č. j. 47 T 2/2023-4315, pod bodem A (1-9) uznána vinnou zvlášť závažným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku spáchaného ve formě spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku. Za tento trestný čin byla podle § 209 odst. 5 trestního zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 5 let, přičemž pro výkon trestu byla dle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Dále jí byl podle § 73 odst. 1 trestního zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu realitní činnosti včetně činnosti zabývající se nákupem, prodejem, správou a údržbou nemovitosti na dobu 5 let. Podle § 70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku jí byl uložen také trest propadnutí věcí specifikovaných ve výroku rozsudku. Kromě toho městský soud rozhodl o povinnosti stěžovatelky k náhradě škody. Pod bodem B. byla stěžovatelka podle § 226 písm. a) trestního řádu zproštěna specifikované části obžaloby státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") v záhlaví označeným usnesením zamítl odvolání stěžovatelky. Nejvyšší soud následně usnesením ze dne 29. 1. 2025 č. j. 7 Tdo 1091/2024-5213, odmítl její dovolání.

Všechna specifikovaná rozhodnutí napadla stěžovatelka ústavní stížností, v níž tvrdí, že nebylo na podkladě doposud provedených důkazů postaveno na jisto, že spáchala předmětný trestný čin. Namítá, že hodnocení důkazů bylo obecnými soudy provedeno selektivně a vykazuje znaky libovůle. Dále stěžovatelka poukazuje také na konkrétní důkazy, které dle ní nebyly provedeny v souladu se zákonem, a na skutečnost, že výslech jí navrhovaných svědků byl zamítnut jako nadbytečný, čímž byla zkrácena na své obhajobě. To ve výsledku vedlo k tomu, že skutková zjištění soudů nejsou v souladu se skutečným obsahem důkazů. Dle stěžovatelky je třeba její jednání, které je předmětem tohoto trestního řízení, hodnotit jako jednání soukromoprávní povahy a aplikovat princip subsidiarity trestní represe.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

Z čl. 83, čl. 87 odst. 1 a čl. 91 odst. 1 Ústavy plyne, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a k zásahu do jejich rozhodovací činnosti přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti porušení základních práv a svobod jednotlivce. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. V podané ústavní stížnosti stěžovatelka vznáší obdobné námitky, které uplatnila již v předchozích stadiích trestního řízení, a se kterými se obecné soudy náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Naposledy tak učinil Nejvyšší soud v napadeném usnesení, a to je zejména v bodech 30. - 48. Na usnesení Nejvyššího soudu proto Ústavní soud může odkázat, přičemž současně upozorňuje, že svým postupem se stěžovatelka pokouší stavět Ústavní soud do role další přezkumné instance, která mu nepřísluší.

Úkolem Ústavního soudu není ani opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatelky nebo důvodnost vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry obecných soudů, či přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení, a to s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti. Výjimku tvoří případy zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry (usnesení ze dne 29. 8. 2024 sp. zn. II. ÚS 2054/24). Takové pochybení obecných soudů stěžovatelka v podané stížnosti tvrdí, avšak Ústavní soud podobný exces v posuzované věci neshledal. Závěry obecných soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Zejména odůvodnění rozsudku městského soudu je velmi podrobné a naprosto přesvědčivě z něj vyplývá, z jakých důkazů vyvodil závěry o vině stěžovatelky zvlášť závažným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku. Z napadených rozhodnutí nelze dovodit, že by soudy rekonstruovaly skutkový děj tzv. libovolně, na základě neobjektivního a nekritického hodnocení důkazů či na základě ničím nepodložených domněnek a spekulací. Naopak, k závěru o stěžovatelčině vině dospěly obecné soudy na základě uzavřeného vnitřně koherentního řetězce důkazů, přičemž dostatečně zohlednily veškeré relevantní skutečnosti a odůvodnění jimi učiněných závěrů je logické a nevykazuje znaky svévole. Lze konstatovat, že těžiště ústavní stížnosti tvoří v podstatě nesouhlas stěžovatelky s tím, že byla shledána vinnou zvlášť závažným zločinem podvodu; Ústavní soud ovšem nemůže přehodnocovat závěry obecných soudů stran viny stěžovatelky tak, aby bylo dáno za pravdu její verzi popisu událostí.

Nezbývá tedy než uzavřít, že poté, co Ústavní soud posoudil trestní řízení jako celek, neshledal, že by obecné soudy svým postupem jakkoli zasáhly do základních práv stěžovatelky. Vzhledem k tomu Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.