I.ÚS 1149/23

Napadeným usnesením Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") neodejmul podle § 25 trestního řádu Okresnímu soudu v Hradci Králové (dále jen "okresní soud") věc u něj vedenou pod sp. zn. 1 T 124/2021.

Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítá porušení svých základních práv zakotvených v čl. 2 odst. 2, v čl. 36, v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Stěžovatel navrhl na počátku hlavního líčení, konaného dne 14. prosince 2022, delegaci věci Obvodnímu soudu pro Prahu 1. Okresní soud přesto hlavní líčení provedl, vyhlásil rozsudek ve věci samé, a teprve poté postoupil spis vrchnímu soudu, který rozhodl napadeným usnesením tak, že okresní soud řízení ve věci samé ukončil, a proto již nejde stěžovatelův návrh projednat. Stěžovatel nezpochybňuje argumentaci vrchního soudu o nemožnosti odnětí již ukončené věci, ale má za to, že postupem obou soudů byla porušena jeho práva na soudní ochranu. Okresní soud neměl v hlavním líčení pokračovat, ale měl je přerušit a jeho návrh postoupit vrchnímu soudu, protože soudu, jemuž má být věc odňata, nepřísluší posuzovat vhodnost předloženého návrhu [viz nálezy sp. zn. III. ÚS 561/02 ze dne 16. ledna 2003 (N 9/29 SbNU 63) a sp. zn. III. ÚS 441/04 ze dne 12. ledna 2005 (N 6/36 SbNU 53)]. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud vyslovil, že postupem okresního soudu a napadeným usnesením vrchního soudu byla porušena jeho základní práva.

Ústavní soud je soudní orgán ochrany ústavnosti, nikoli další instancí v systému všeobecného soudnictví, a proto je ve vztahu k procesnímu postupu orgánů činných v trestním řízení povolán reagovat pouze na taková pochybení při aplikaci trestně-procesních předpisů, která musí u stěžovatele vyvolávat reálné negativní dopady na jeho ústavně zaručená základní práva. Ne každý postup obecného soudu, který by i byl podle jednoduchého práva vadný, povede k zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Proto se Ústavní soud zabýval pouze otázkou, zda v projednávané věci byla základní práva stěžovatele porušena.

Z vyžádaného spisu sp. zn. 1 T 124/2021 Ústavní soud zjistil, že dne 28. prosince 2021 (č. l. 1128) byla na stěžovatele podána obžaloba. Po rozhodnutí o ponechání stěžovatele ve vazbě [usnesení č. j. 1 T 124/2021-1187 ze dne 26. ledna 2022, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") č. j. 12 To 27/2022-1198 ze dne 10. února 2022] podal stěžovatel návrh na delegaci věci Obvodnímu soudu pro Prahu 5 (č. l. 1201). O tomto návrhu rozhodl vrchní soud usnesením č. j. 11 Ntd 3/2022-1223 ze dne 14. března 2022 tak, že okresnímu soudu věc neodňal. Uvedl přitom, že není na účastnících řízení, aby určovali, který soud věc projedná, neboť k takovému kroku, prolamujícím princip zákonného soudce, lze přikročit jen tehdy, jsou-li pro to důležité a objektivní důvody výjimečné povahy. Taková situace nenastala a stěžovatel svůj návrh podle § 25 trestního řádu založil pouze na subjektivních výhradách vůči členům senátu projednávajícího jeho věc, nikoli vůči ostatním soudcům okresního soudu; takové výhrady mohou být řešeny námitkou podjatosti podle § 30 trestního řádu.

Dne 13. dubna 2022, tedy před prvním odročením hlavního líčení (č. l. 1360), sdělil soudu obhájce stěžovatele, že podá návrh na delegaci věci Okresnímu soudu v Ostravě, což také učinil podáním vyhotoveným dne 25. dubna 2022 (č. l. 1265). O návrhu rozhodl Nejvyšší soud usnesením č. j. 7 Td 34/2022-1298 ze dne 25. května 2022 tak, že věc okresnímu soudu neodňal. Rovněž Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatelův návrh je odůvodněn výhradně nespokojeností s (předpokládaným) rozhodováním konkrétního senátu. V podobných případech je však namístě postup podle § 31 trestního řádu, a teprve byl-li by některý soudce z projednávání vyloučen, bylo by možné uvažovat, zda se důvody vyloučení nevztahují i na další soudce, nebo dokonce na všechny soudce konkrétního soudu a teprve pak by přicházela v úvahu delegace věci. Nedůvěra stěžovatele nebo jeho nespokojenost s postupem soudce ve věci důvodem k delegaci být nemůže, stejně jako jím nemohou být obavy stěžovatele, jak bude ve věci rozhodnuto. Nejvyšší soud uvedl i to, že podání delegačního návrhu v průběhu hlavního líčení nepředstavuje překážku k provedení dalších ve věci nařízených úkonů (výslechy, aj.), tak aby hlavní líčení nebylo zmařeno; ve věci by však nemělo být před postoupením věci příslušnému soudu rozhodnuto meritorně.

Z protokolu o hlavním líčení konaném u okresního soudu dne 8. listopadu 2022 (č. l. 1535 verte) se podává, že nebyly předloženy žádné další návrhy na doplnění dokazování, a proto bylo důkazní řízení prohlášeno za skončené - s tím, že v hlavním líčení konaném dne 14. prosince 2022 proběhnou závěrečné řeči.

Z protokolu o hlavním líčení konaném dne 14. prosince 2022 (zaslaného i stěžovatelem) se podává, že jeho obhájce vznesl na počátku hlavního líčení námitku podjatosti všech členů senátu, neboť dlouhodobě rozhoduje ve shodném složení; z důvodu kolegiality vznesl námitku podjatosti i všech ostatních soudců okresního soudu a navrhl delegaci věci Obvodnímu soudu pro Prahu 1. Po přerušení hlavního líčení vynesl soud usnesení, podle kterého členové senátu nejsou podle § 31 odst. 1 trestního řádu vyloučeni z projednávání věci sp. zn. 1 T 124/2021; rozhodnutí předseda senátu ústně odůvodnil a poučil přítomné o opravných prostředcích, jeho písemné vyhotovení je ve spisu na č. l. 1574. Následně obhájce navrhl, aby okresní soud ve věci dále nerozhodoval, vyčkal rozhodnutí o stížnosti proti nevyloučení soudců a aby věc postoupil soudu příslušnému rozhodnout o delegaci. Okresní soud v řízení pokračoval a byly předneseny závěrečné řeči; po přerušení jednání a poradě senátu byl vynesen rozsudek ve věci samé (č. l. 1560) a bylo rozhodnuto o ponechání stěžovatele ve vazbě (č. l. 1576).

Následně stěžovatel podal stížnost proti vazebnímu usnesení (č. l. 1579), odůvodnil stížnost proti nevyloučení soudců (č. l. 1585) a podal odvolání (č. l. 1604). Stížnost proti nevyloučení členů senátu 1 T krajský soud zamítl usnesením č. j. 12 To 32/2023-1642 ze dne 28. února 2023, stížnost proti ponechání stěžovatele ve vazbě krajský soud zamítl usnesením č. j. 12 To 33/2023-1646 ze dne 28. února 2023 a odvolání ve věci samé zamítl krajský soud usnesením č. j. 12 To 31/2023-1713 ze dne 24. května 2023.

Vrchní soud nejprve v napadeném usnesení zrekapituloval předchozí stěžovatelovy návrhy na delegaci věci - s tím, že projednávaný návrh byl podán v posledním hlavním líčení, u něhož byly plánovány pouze závěrečné řeči a rozhodnutí ve věci samé. Byť odsuzující rozsudek nebyl v době rozhodování vrchního soudu pravomocný, soud s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (usnesení sp. zn. 11 Nd 416/2000 ze dne 26. ledna 2001, sp. zn. 7 Td 31/2014 ze dne 11. června 2014 a sp. zn. 7 Td 70/2014 ze dne 17. prosince 2014) uvedl, že již nelze o návrhu na delegaci rozhodnout, protože zde není "věc, kterou by bylo možno příslušnému soudu odejmout".

Z výše uvedeného je zřejmé, že o návrhu na delegaci věci (§ 25 trestního řádu) ze dne 14. prosince 2022 rozhodoval zákonem určený soud, a to opakovaně, přičemž ani v předchozích návrzích nebyly zjištěny zákonem předvídané "důležité důvody". Okresní soud v souladu s usneseními sp. zn. 7 Td 70/2014 i č. j. 7 Td 34/2022-1298 pokračoval v hlavním líčení, tak, aby nebyl zmařen jeho účel, neboť jen tak může soud "bránit účelovému podávání návrhu na delegaci za účelem maření projednání věci soudem" (viz usnesení sp. zn. 7 Td 70/2014). Podle citovaných usnesení Nejvyššího soudu by sice neměl soud před předložením návrhu na delegaci příslušnému soudu meritorně rozhodnout, ovšem takový požadavek lze považovat za opodstatněný, proběhne-li hlavní líčení například jen v jenom termínu a účastník řízení nemá prostor pro posouzení svého návrhu. Je-li termínů hlavního líčení více (v projednávané věci 10), návrh je podáván opakovaně a zjevně účelově, lze stěžovatelem zvolený postup považovat za zneužití práva, neboť striktním dodržením judikovaného požadavku by účastník řízení mohl bránit rozhodnutí ve věci samé "donekonečna". Z judikátů, na které odkázal vrchní soud v napadeném rozhodnutí, přitom vyplývá, že ukončení řízení (vydání nepravomocného rozhodnutí ve věci samé) ještě před rozhodnutím o návrhu na delegaci nelze vyloučit.

Právo na přístup k soudu (čl. 36 Listiny) i právo na spravedlivý proces (čl. 6 Úmluvy) zaručují účastníkům, že o jejich věci bude rozhodovat nezávislý a nestranný soud na základě předem stanovených pravidel. Uvedená práva však nezaručují účastníkovi řízení, že o jeho věci bude rozhodnuto způsobem, který očekává, že bude bezvýhradně přijata jeho argumentace a jím navržené důkazy.

Podle čl. 2 odst. 2 Listiny lze státní moc uplatňovat jen v případech, mezích a způsobech, které stanoví zákon. Podle čl. 38 odst. 1 Listiny nesmí být nikdo odňat zákonnému soudci jehož příslušnost (příslušnost soudu) stanoví zákon. Ustanovení § 25 trestního řádu představuje výjimku z práva na zákonného soudce - při existenci důležitých důvodů může nejbližší společně nadřízený soud věc jednomu soudu odejmout a jinému přidělit. Účelem takového postupu je řádné naplnění účelu trestního řízení, v němž v konkrétní situaci může být vhodnější rozhodnutí jiného - jinak nepříslušného - soudu.

Podle nálezu sp. zn. III. ÚS 711/01 ze dne 6. června 2002 (N 66/26 SbNU 193) je imperativ "nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci" ochranou především proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc; nejde o procesní prostředek k účelové změně soudce (soudu) projednávajícího věc. Je proto věcí účastníka řízení, aby případné námitky týkající se porušení tohoto práva uplatnil včas - bezprostředně poté, co zjistí skutečnosti námitku odůvodňující. Odvodil-li stěžovatel námitku podjatosti přísedící, senátu i celého okresního soudu, jakož i důvody pro delegaci věci z úředního záznamu ze dne 2. listopadu 2022 (č. l. 1478), nebyl důvod čekat s jejím uplatněním až do 14. prosince 2022, kdy hlavní líčení mělo být ukončeno. Vznesl-li teprve tehdy svoji námitku, které okresní soud nevyhověl, a podal-li následně stížnost, která nemá odkladný účinek (§ 141 odst. 4 trestního řádu), nelze v postupu okresního soudu spatřit pochybení, kterým by byla porušena základní práva stěžovatele.

Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.