I.ÚS 1182/08 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1182/08 ze dne 31. 10. 2011   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelky C 1 Linie, a. s., se sídlem Teplická 17, 190 00 Praha 9, IČ: 49098209, zastoupené JUDr. Dušanem Bláhou, advokátem se sídlem Lidická 20, Praha 5, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2008, č. j. 39 Co 362/2007-110, takto : Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 12. 4. 2007, č. j. 20 C 47/2005-76, zamítl žalobu stěžovatelky proti žalované České republice - Ministerstvu pro místní rozvoj (dále jen "žalovaná"), za účasti vedlejšího účastníka města Železná Ruda (dále jen "VÚ") o zaplacení 25.450.133 Kč s příslušenstvím (výroková část I.), rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 219.281 Kč (výroková část II.) a dále rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit VÚ náhradu nákladů řízení ve výši 219.817 Kč (výroková část III.). Stěžovatelka se po žalované domáhala náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), který měl spočívat v činnosti stavebního odboru Městského úřadu Železná Ruda (dále jen "stavební úřad") ve stavebním řízení. Obvodní soud zjistil, že stavební úřad územním rozhodnutím ze dne 17. 3. 1999 (ve spojení s rozhodnutím Okresního úřadu Klatovy ze dne 9. 11. 1999) rozhodl o umístění stavby čerpací stanice pohonných hmot (dále jen "ČSPH"); poté rozhodnutím ze dne 17. 8. 2000 vydal stavebnici L. G. stavební povolení na stavbu ČSPH, na stavbu komunikace a zpevněné plochy (dále jen "stavba"). Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 30. 11. 2001, sp. zn. 30 Ca 296/2000, zrušil rozhodnutí Okresního úřadu v Klatovech ze dne 19. 9. 2000, kterým bylo zamítnuto odvolání VÚ proti rozhodnutí stavebního úřadu o vydání stavebního povolení. Účastníkem soudního řízení byla L. G. Rozhodnutím Okresního úřadu v Klatovech ze dne 23. 4. 2002 a ze dne 18. 12. 2002 bylo zrušeno rozhodnutí stavebního úřadu o vydání stavebního povolení. Následně Krajský úřad Plzeňského kraje rozhodnutím ze dne 5. 4. 2004 zrušil rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 22. 12. 2003 o odstranění stavby, které v době vydání ústavní stížností napadeného rozhodnutí nadále probíhalo. Stěžovatelka na základě citovaných rozhodnutí ze dne 17. 3. 1999 a ze dne 17. 8. 2000 začala jako stavebník stavět v roce 2000 a 2001 kanalizaci, komunikaci a zpevněné plochy. Stěžovatelka spatřovala odpovědnost žalované za vznik škody nejenom v nezákonném rozhodnutí stavebního úřadu o povolení stavby, jež bylo soudem zrušeno, ale též v následném nesprávném úředním postupu stavebního úřadu, který spočíval zejména v nečinnosti, jež oddálila rozhodnutí o dodatečném povolení stavby. Stěžovatelkou uplatněná škoda odpovídá ušlému zisku ve výši 25.274.936 Kč z provozu ČSPH za dobu od 1. 10. 2002 do 31. 3. 2005, kterou stěžovatelka vypočetla "podle výše nájemného hrazeného mu (Poznámka: jí) dle nájemní smlouvy se společností OMV". Stěžovatelce uvedla, že jí zároveň vznikla škoda spočívající v nákladech vynaložených na právní zastoupení ve výši 175.197 Kč. Obvodní soud pro Prahu 1 v odůvodnění svého rozhodnutí zdůraznil, že odpovědnost státu za škodu vzniká tehdy, došlo-li k vydání nezákonného rozhodnutí, ke vzniku škody na straně účastníka řízení, v němž bylo toto rozhodnutí vydáno a existuje-li vztah příčinné souvislosti mezi vydáním nezákonného rozhodnutí a vzniklou škodou. Poukázal na to, že v době rozhodování soudu nebylo dosud stavební řízení skončeno, nebylo vydáno nové stavební povolení, ani rozhodnutí o kolaudaci stavby. Žaloba je tedy předčasná. Zdůraznil, že základním předpokladem oprávněnosti žaloby na náhradu škody je samotný vznik škody; stěžovatelkou uplatněný ušlý zisk závisí na konečném rozhodnutí v předmětném správním řízení. Jelikož dosud nebylo rozhodnuto o samotné kolaudaci stavby, nelze předjímat, zda stavební úřad vůbec a v jakém rozsahu vyhoví návrhu stěžovatelky; pokud nebude jejímu návrhu vyhověno, stěžovatelka nebude moci stavbu ČSPH realizovat a pronajmout ji, a tudíž jí nevznikne škoda spočívající v ušlém zisku. Soud prvého stupně dále uvedl, že v důsledku neexistence samotného základu nároku na náhradu škody se nezabýval tím, zda se žalovaná "dopustila" nesprávného úředního postupu spočívajícího v průtazích v řízení a zda byla dána příčinná souvislost mezi uplatněnou škodou a tvrzeným nesprávným úředním postupem. Obvodní soud považoval za další důvod zamítnutí žaloby neexistenci účastenství stěžovatelky v řízení, v němž bylo údajné nezákonné rozhodnutí vydáno. Prohlásil, že stěžovatelka sice vstoupila do práv původní stavebnice a účastnice stavebního řízení L. G., avšak tato sukcese je bez dalšího omezena jen na práva a povinnosti účastnice ve stavebním řízení; jiných práv a povinností se tedy netýká. Pokud účastníkovi vznikla škoda nezákonným rozhodnutím, jedná se o nárok, jenž není součástí jeho práv v napadeném řízení, nýbrž jde o samostatné hmotněprávní nároky svědčící pouze tomu, komu vznikla škoda, tedy účastníkovi. Stěžovatelka ani netvrdila, že by jí původní stavebnice postoupila předmětnou pohledávku vůči státu. S ohledem na to, že zrušeným rozhodnutím bylo návrhu původní stavebnice vyhověno, není zde ostatně dána ani příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a tvrzenou škodou. Obvodní soud neshledal důvodným ani nárok na náhradu škody spočívající v nákladech vynaložených stěžovatelkou na právní zastoupení v průběhu správního řízení (a to včetně nákladů v "řízení" o předběžném opatření, jež bylo vydáno v rámci řízení o odstranění stavby). O náhradě nákladů řízení rozhodl s odkazem na § 142 odst. 1 o. s. ř. podle procesní úspěšnosti žalované a VÚ. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 2. 2008, č. j. 39 Co 362/2007-110, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil; dále rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 310.685 Kč a VÚ na náhradě nákladů odvolacího řízení 312.618 Kč. Zdůraznil, že soud prvého stupně provedl postačující skutková zjištění, věc správně posoudil a pro stručnost zcela odkázal na přiléhavé odůvodnění napadeného rozsudku. Odvolací soud - s ohledem na odvolací námitky - poukázal na to, že byť obvodní soud nerozhodl o přerušení řízení, přesto řízení není postiženo vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; v této souvislosti uvedl, že podle § 202 odst. 1 písm. i) o. s. ř. nelze podat odvolání proti usnesení, jímž byl zamítnut návrh na přerušení řízení podle § 109 nebo podle § 110 o. s. ř., neboť jde o usnesení procesní povahy, které soud vydává v průběhu řízení a jehož přezkoumání v odvolacím řízení by jen oddalovalo rozhodnutí ve věci. Pokud soud prvého stupně řízení nepřerušil a ve věci meritorně rozhodl, lze dovodit, že obvodní soud neshledal pro přerušení řízení podmínky; navíc zdůraznil, že i kdyby byl obvodní soud řízení přerušil, nemohla by být žaloba úspěšná pro nedostatek aktivní věcné legitimace na straně stěžovatelky. Odvolací soud v této souvislosti (ve shodě se soudem prvního stupně) prohlásil, že podle § 7 zákona č. 82/1998 Sb. mají právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím pouze účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Stěžovatelka však účastnicí takového řízení nebyla a její odkaz na § 70 zákona č. 50/1976 Sb., stavební zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "SZ"), je zcela nepřípadný; SZ totiž připouští přechod jen těch práv, které sám upravuje a nelze tudíž extenzivním výkladem dovozovat přechod aktivní legitimace jiných, tímto zákonem neupravených nároků a tedy ani přechod práva z odpovědnosti za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb. Podle názoru městského soudu soud prvého stupně také správně dovodil, že stěžovatelka není oprávněna domáhat se náhrady škody - ušlého zisku odvíjejícího se od výsledku dosud pravomocně neskončeného správního řízení; dle konstantní judikatury (např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 593/2003) nelze totiž za nezákonné rozhodnutí ve smyslu § 8 zákona č. 82/1998 Sb. považovat takové rozhodnutí orgánu státu, které sice bylo (pro nezákonnost) zrušeno, avšak orgán státu po jeho zrušení v zahájeném řízení pokračuje. Z logiky věci totiž plyne, že není zřejmé, zda v daném případě bude stěžovatelka vůbec oprávněna ČSPH postavit, zvláště s přihlédnutím k tomu, že probíhá řízení o odstranění stavby. Odvolací soud připomněl, že obvodní soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení správně aplikoval § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť vycházel ze zásady procesní úspěšnosti ve sporu; odvolací soud samotný neshledal důvody hodné zvláštního zřetele, jež by opravňoval