I.ÚS 1251/07 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1251/07 ze dne 3. 3. 2010   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Gűttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky RUCHSTAV HOLDING, a. s., se sídlem Třída práce 15, 792 01 Bruntál, IČ: 65138031, zastoupené Mgr. Magdalenou Gebauerovou, advokátkou se sídlem Dolní nám. 117/3, 746 01 Opava, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2005, č. j. 28 Co 220/2005-51, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. 10. 2004, č. j. 25 C 97/2004-32, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 25. 10. 2004, č. j. 25 C 97/2004-32, zamítl žalobu stěžovatelky proti žalované Reiffeisenbank, a.s. (dále jen "žalovaná") na zaplacení částky 80.840,60 Kč s 3% úrokem z prodlení od 8. 4. 2003 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Uvedl, že pravomocným usnesením Okresního soudu v Bruntále ze dne 18. 3. 2002 byla nařízena exekuce proti stěžovatelce jako povinné k uspokojení pohledávky oprávněného K+B Expert POPE, s. r. o., v částce 2.950.000,- Kč s příslušenstvím, nákladů řízení a nákladů exekuce. Pověřený soudní exekutor vydal usnesením ze dne 8. 4. 2003 exekuční příkaz o provedení exekuce přikázáním pohledávky z účtu stěžovatelky vedené u žalované banky. Žalované bylo tímto příkazem uloženo, aby od okamžiku doručení exekučního příkazu z účtu stěžovatelky neprováděla výplaty až do výše vymáhané pohledávky, jejího příslušenství a nákladů exekuce, neprováděla na částky vedené na účtu započtení a ani jinak s nimi nenakládala. Žalovaná byla povinna provést exekuci odepsáním pohledávky, jejího příslušenství a nákladů exekuce z účtu stěžovatelky okamžikem, kdy jí bude doručeno vyrozumění o nabytí právní moci exekučního příkazu ze dne 8. 4. 2003. Exekuční příkaz byl doručen žalované poštou dne 10. 4. 2003. Dne 8. 4. 2003 požadoval předseda představenstva stěžovatelky změnu podpisového vzoru a následně vypověděl smlouvu o běžném účtu a požadoval vyplacení zůstatku hotovosti na účtu. Pracovníci banky mu předložili kopii faxu ze dne 8. 4. 2003 s časem odeslání 14,12 hod. z exekutorského úřadu v Českém Těšíně, na jejímž základě žalovaná odmítla výplatu zůstatku na účtu provést. Obvodní soud v prvé řadě poukázal na to, že obsahem žalobního tvrzení bylo, že stěžovatelka dne 8. 4. 2003 vypověděla smlouvu o zřízení účtu a tím došlo k jeho zrušení; měla tak právo na výplatu peněžních prostředků, žalovaná však porušila její právo, neboť finanční prostředky na účtu zablokovala na základě exekučního příkazu, o kterém byla informována faxovou zprávou dne 8. 4. 2003, přičemž exekuční příkaz byl žalované doručen dne 10. 4. 2003. Stěžovatelka tvrdila, že žalovaná postupovala protiprávně, neboť § 56 zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád, vyžaduje doručení exekučního rozhodnutí poštou a nikoli faxem. Obvodní soud dovodil, že z faxového oznámení o vydání exekučního příkazu lze usuzovat na možnou obavu zmaření exekuce; na možnost zmaření exekuce lze usuzovat z toho, že na majetek stěžovatelky se již vedla exekuce na prodej podniku, následně po zrušení této exekuce vydal exekutor příkaz k přikázání pohledávky u žalované. Obvodní soud prohlásil, že pokud byla nařízena exekuce přikázáním pohledávky, byť se o ní žalovaná (původně) dozvěděla z faxové zprávy, nelze akceptovat názor stěžovatelky, že po zrušení exekuce na prodej podniku ze dne 28. 3. 2003 mohl její statutární zástupce s účtem volně nakládat v okamžiku, kdy se žalovaná banka dozvěděla o nařízení exekuce přikázáním pohledávky z účtu stěžovatelky. Smyslem exekučního řádu je naopak účinnými prostředky rychle a efektivně uspokojit pohledávku oprávněného. Obvodní soud dospěl k závěru, že žalobní nárok stěžovatelky nelze posuzovat jako nárok z bezdůvodného obohacení, neboť žalované bance žádný prospěch nevznikl, nýbrž jako nárok na náhradu škody. Stěžovatelka však neprokázala zákonné předpoklady vzniku tohoto nároku a ani je netvrdila. O důvodný nárok na náhradu škody by šlo tehdy, kdyby se prokázalo, že oznámení o vydání exekučního příkazu, k němuž došlo faxem dne 8. 4. 2003 je nepodložené. Obvodní soud uzavřel, že postup žalované byl s ohledem na uvedené okolnosti akceptovatelný a žalobu zamítl. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 6. 2005, č. j. 28 Co 220/2005-51, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Posoudil skutková zjištění prvostupňového soudu a právní závěry z nich vyvozené jako správné. V odůvodnění se podrobněji zabýval otázkou, zda nejsou u žalované splněny zákonné předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu, avšak obdobně jako soud prvého stupně tyto předpoklady neshledal. Uvedl, že částka 80.860,60 Kč, kterou žalobkyně dlužila oprávněnému podle pravomocného a vykonatelného rozhodnutí, jež bylo podkladem pro exekuci na majetek žalobkyně, není škodou. Povinnost žalobkyně jako dlužníka zaplatit svému věřiteli dluh s příslušenstvím (úroky a náklady spojené s uplatněním pohledávky) vznikla z jejího právního vztahu dlužníka a věřitele; o platební povinnosti již bylo pravomocně rozhodnuto a tím, že žalovaná za žalobkyni splnila soudem přiznaný dluh, je vyloučen vznik škody na straně žalobkyně. Výtky v odvolání týkající se nesprávného postupu žalované, pokud jde o zablokování účtu na základě faxové zprávy soudního exekutora, posoudil odvolací soud jako irelevantní neboť nemohly mít vliv na správnost závěru soudu prvého stupně. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, v němž namítla, že odvolací soud nesprávně posoudil zjištěný skutkový stav a rozhodoval o náhradě škody, nikoli o neoprávněnosti či oprávněnosti žalované odmítnout bezpodmínečný pokyn příkazce. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřovala stěžovatelka v posouzení otázky, zda není v rozporu s § 56 zákona č. 120/2001 Sb. doručení exekučního příkazu faxem. Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 1. 2007, č. j. 32 Odo 1575/2005-71, dovolání odmítl. Nejvyšší soud v prvé řadě - k argumentaci stěžovatelky, že se odvolací soud zabýval otázkou náhrady škody a nikoli posouzením oprávněnosti postupu žalované banky - poukázal na to, že z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že posouzení této otázky je jedním z kroků při řešení nároku na náhradu škody - předpokladem k náhradě škody je porušení právní povinnosti. Tohoto porušení by se žalovaná banka dopustila pouze tehdy, pokud by postupovala v rozporu se svými povinnostmi vyplývajícími ze smlouvy o běžném účtu. Uvedený smluvní typ se řídí §§ 708-715a obchodního zákoníku, vlastní smlouvou a Všeobecnými obchodními podmínkami žalované, které tvořily podle čl. VI smlouvy její nedílnou součást. Podle této úpravy může být smlouva o běžném účtu majitelem účtu kdykoli písemně vypovězena a závazkový vztah z této smlouvy zaniká dnem doručení výpovědi. Zanikne-li však závazek ze smlouvy o běžném účtu, je žalovaná banka povinna bez zbytečného odkladu nejprve vypořádat pohledávky a závazky týkající se účtu (§ 715 odst. 4 obchodního zákoníku); teprve po jejich vypořádání účet zruší a zůstatek peněžních prostředků vyplatí majiteli účtu (§ 715 odst. 5 obchodního zákoníku). V souzené věci byla žalovaná banka informována o tom, že peněžní prostředky na účtu budou předmětem exekuce na základě exekučního příkazu, který byl již soudním exekutorem vydán. Nejvyšší soud uvedl, že žalovaná tedy postupovala zcela správně, pokud peněžní prostředky zadržela a provedla vypořádání v souladu s exekučním příkazem, který následně poštou zcela v souladu s § 56 zákona č. 120/2001 Sb. obdržela. Nejvyšší soud (stejně jako odvolací soud) zdůraznil, že předběžné faxové oznámení, že exekuční příkaz byl vydán, není pro posouzení způsobu doručení exekučního příkazu ani pro posouzení postupu žalované právně relevantní. Odvolací soud tedy správně shledal, že nebyla porušena právní povinnost a není proto dán nárok na náhradu škody. Nejvyšší soud uzavřel tak, že dovoláním napadený rozsudek nemá z hlediska uplatněných dovolacích důvodů po právní stránce zásadní význam a proto dovolání není přípustné [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2005, č. j. 28 Co 220/2005-51, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. 10. 2004, č. j. 25 C 97/2004-32, napadla stěžovatelka ústavní stížností. Má za to, že těmito usneseními byla porušena její ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 2 odst. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka v prvé řadě namítá, že předmětný exekuční příkaz vydaný dne 8. 4. 2003 byl žalovanému sice doručen dne 8. 4. 2003 (tedy téhož dne, kdy stěžovatel uplatnil zákonný nárok na dispozici s vlastními finančními prostředky na účtu), avšak doručení bylo pouze faxem a nikoliv způsobem předepsaným podle § 56 zákona č. 120/2001 Sb., tj. doručení samotným exekutorem, prostřednictvím pošty nebo jiné osoby, která pr