I.ÚS 1317/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1317/23 ze dne 10. 10. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jana Wintra a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky Růženy Mrkusové, zastoupené JUDr. Vojtěchem Mihalíkem, advokátem se sídlem v Mikulově, Bezručova 1896/90, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 2860/2022-436 ze dne 21. 2. 2023 a rozsudkům Krajského soudu v Brně č. j. 38 Co 175/2021-387 ze dne 24. 3. 2022 a Okresního soudu v Hodoníně č. j. 5 C 341/2018-338 ze dne 25. 6. 2021, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Hodoníně, jako účastníků řízení, a) Mgr. Alexeje Vaška, b) Zdeňka Vavřiny, zastoupeného Mgr. Vladimírem Kůsem, advokátem se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 420/19, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Rekapitulace skutkového a procesního vývoje 1. Okresní soud v Hodoníně (dále jen "nalézací soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelky, kterou se proti vedlejším účastníkům domáhala určení, že má ve svém výlučném vlastnictví tam specifikovanou nemovitost (bytovou jednotku) a spoluvlastnické podíly ke společným částem budovy a k pozemku, vše blíže specifikované v příslušných výrocích (dále též jako "jednotka"). Nalézací soud vzal za prokázané, že vedlejší účastník a) poskytl stěžovatelce částku 130 000 Kč na základě mezi nimi uzavřené smlouvy o zápůjčce. Dne 13. 5. 2015 uzavřeli smlouvu o zajišťovacím převodu práva k jednotce, v níž bylo sjednáno, že nevrátí-li stěžovatelka do 13. 8. 2018 zapůjčenou částku včetně úroků, celkem 225 000 Kč, stane se zajišťovací převod práva nepodmíněným. Do katastru nemovitostí byla zapsána dočasná povaha tohoto zajištění i vlastnické právo pro vedlejšího účastníka a). Dne 22. 10. 2015 stěžovatelka podepsala souhlasné prohlášení, na jehož základě se stal převod vlastnického práva nepodmíněným. Vedlejší účastník a) následně na základě (platné) kupní smlouvy ze dne 29. 10. 2015 převedl jednotku na vedlejšího účastníka b). Nalézací soud po vyhodnocení konkrétních okolností dospěl k závěru, že vedlejší účastník b) nabyl jednotku v dobré víře ve správnost údajů zapsaných ve veřejném seznamu ve smyslu § 984 odst. 1 občanského zákoníku. Proti vedlejšímu účastníkovi a) nalézací soud žalobu zamítl pro nedostatek jeho pasivní věcné legitimace, neboť v té době nebyl vlastníkem jednotky. 2. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek nalézacího soudu a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění nalézacího soudu a ztotožnil se i s jeho právním posouzení. Zjistil-li nalézací soud, že vedlejší účastník a) byl v době podpisu kupní smlouvy i při podání návrhu na vklad vlastnického práva zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník bytové jednotky a že v katastru nemovitostí nebyla k okamžiku zahájení vkladového řízení zapsána poznámka spornosti podle § 986 občanského zákoníku, lze mít podle odvolacího soudu za to, že vedlejší účastník b), který měl k dispozici výpis z katastru nemovitostí, neměl žádné pochybnosti o souladu mezi stavem zapsaným ve veřejném seznamu a skutečným právním stavem. 3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které odmítl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením. Dospěl k závěru, že se odvolací soud neodchýlil od ustálených judikaturních závěrů, dovodil-li existenci dobré víry na straně vedlejšího účastníka b) a jeho úvahy neshledal zjevně nepřiměřené. II. Argumentace stěžovatelky 4. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Namítá, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nejprve rekapituluje skutkové i procesní okolnosti věci a uvádí specifické okolnosti jejího případu. Předně namítá, že obecné soudy nedovodily absolutní neplatnost smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva k jednotce, na základě které vedlejší účastník a) nabyl své vlastnické právo. Stěžovatelka v řízení poukazovala na řadu skutečností svědčících o neplatnosti této smlouvy, které v ústavní stížnosti rozebírá, avšak obecné soudy se jimi odmítly zabývat a otázku platnosti smlouvy neřešily. Především stěžovatelka tvrdí, že byla vedlejším účastníkem a) uvedena v omyl, neboť nikdy o převodu vlastnického práva k jednotce na svou osobu nehovořil, stejně tak si byl vědom její vady zraku, jakož i důvěry, kterou v ní vyvolával z důvodu příbuzenského vztahu a ze své pozice advokáta. 6. Nadto podle stěžovatelky vedlejší účastník b) nemohl vlastnické právo k jednotce od vedlejšího účastníka a) nabýt, neboť nemohl být dobrověrným nabyvatelem - obecné soudy vyhodnotily tuto otázku nesprávně. Stěžovatelka v této souvislosti poukazuje na nestandardní okolnosti uzavření kupní smlouvy mezi vedlejšími účastníky, které dále v ústavní stížnosti specifikuje. Vedlejší účastník b), přestože je osobou podnikající, se snaží účelově bránit svojí nezkušeností v právním styku, ačkoli musel být s nestandardním způsobem nabytí jednotky vedlejším účastníkem a) seznámen. Obecné soudy zasáhly do práva stěžovatelky na ochranu vlastnictví, uzavřely-li, že není dán důvod pro určení jejího vlastnického práva k jednotce, že tedy i přes zjevné zneužití jejího zdravotního stavu a její nepříznivé životní situace není dán důvod, proč by měly přiznat stěžovatelce ochranu. III. Předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní stížnost byla oprávněnou osobou podána včas [§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a není nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem (§ 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. IV. Vyjádření k ústavní stížnosti 8. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval účastníky řízení a vedlejší účastníky řízení, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili. 9. Nalézací soud má za to, že svým rozhodnutím neporušil žádná ústavně zaručená práva nebo svobody stěžovatelky ani jiného účastníka řízení. Náležitě zkoumal veškeré aspekty právních poměrů zúčastněných osob a podrobně se zabýval platností nabytí vlastnického práva vedlejšího účastníka b). V situaci, kdy bylo zjištěno, že vedlejší účastník b) nabyl bytovou jednotku platně, neměl již nalézací soud možnost se zabývat dřívějším převodem jednotky mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem a). Primárním ve věci bylo s ohledem na účinnou zákonnou úpravu zkoumání dobré víry vedlejšího účastníka b); důkazní povinnost ohledně nedostatku jeho dobré víry přitom ležela na stěžovatelce. Nalézací soud vyšel z premisy, že osoby, jimž svědčí dobrá víra potvrzená údaji z katastru nemovitostí, nenesou žádný díl odpovědnosti za neplatnost smlouvy uzavřené mezi právními předchůdci stran nabývané nemovitosti. Z provedeného dokazování ani z tvrzení účastníků nevyplynulo, že by vedlejší účastník b) měl mít informace o zdravotním stavu stěžovatelky, kterou neznal a ani se s ní nesetkal, a že by tak měl či mohl získat jakékoliv podezření o platnosti právního titulu vedlejší účastníka a) k vlastnictví jednotky. Kontakt žalovaných zprostředkovala realitní kancelář, vedlejší účastník b) tedy nemohl být seznámen s rodinnými a místními poměry mezi zbylými účastníky. Nalézací soud přisvědčil tvrzení vedlejšího účastníka b), že jednotku kupoval jako "investiční", nezáleželo mu na tom, v jakém stavu je s ohledem na kupní cenu a proto, že mezi žalovanými bylo ujednáno, že ještě několik následujících let bude jednotku obývat stěžovatelka. Nalézací soud dále v rámci šetření a zachování práv stěžovatelky odkázal na to, že bylo vyhověno její žalobě na úhradu 2 475 000 Kč s příslušenstvím coby rozdílu mezi obvyklou cenou předmětné bytové jednotky a výší zajištěného dluhu. 10. Odvolací soud ve vyjádření odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí; důvody pro jeho zrušení neshledává. 11. Nejvyšší soud se neztotožňuje s tvrzením stěžovatelky, že se odmítl jejím případem meritorně zabývat. Naopak jej v části ohledně řešení otázky dobré víry vedlejšího účastníka b) "kvazimeritorně" přezkoumal. Stěžovatelka nevysvětluje, jak mohla být její ústavně zaručená práva porušena zamítnutím její žaloby proti vedlejšímu účastníkovi a). Ve vztahu k otázce posouzení platnosti smlouvy o zajišťovacím převodu práv k jednotce stěžovatelka řádně nevymezila předpoklad přípustnosti dovolání. Nadto by závěr o neplatnosti smlouvy pro ni nemohl s ohledem na princip ochrany práv nabytých v dobré víře přivodit příznivé rozhodnutí o určení jejího vlastnického práva k jednotce. Její ústavně zaručená práva nebyla porušena ani při posouzení existence dobré víry