I.ÚS 1385/11 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1385/11 ze dne 7. 5. 2013   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky Bohemian Hop Store a.s. - v likvidaci, se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 8, zastoupené JUDr. Josefem Novákem, advokátem se sídlem v Praze 3, Přemyslovská 11/2346, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2011, č. j. 13 Co 14/2011-88, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 13. 5. 2011, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť se domnívá, že jím došlo k porušení článku 11 odst. l a 4 a článku 36 odst. l Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka konkrétně namítá, že Městský soud v Praze doplnil dokazování listinou týkající se pověření Ing. Jiřího Maláta k výkonu jeho činnosti a tedy k vydávání předmětných platebních výměrů. Tato listina byla Všeobecnou zdravotní pojišťovnou České republiky (dále jen "žalovaná") předložena až jako součást vyjádření k odvolání stěžovatelky, tedy cca 2 měsíce po vyhlášení rozsudku soudem prvního stupně, a to přesto, že z protokolu o ústním jednání konaného dne 7. 4. 2010 u Obvodního soudu pro Prahu 3 vyplývá, že účastníci byli poučeni podle § 118b i § 119a o. s. ř., a nebylo tudíž s ohledem na zásadu tzv. neúplné apelace stanovenou v ustanovení § 205 o. s. ř možné navrhovat další důkazy, anebo tyto provádět před soudem odvolacím. Stěžovatelka se dále domnívá, že soudy obou stupňů aplikovaly nesprávně § 21 odst. 5 o. s. ř., podle kterého v téže věci může za právnickou osobu současně jednat jen jediná osoba. Rovněž tak způsob zmocňování a průkazu zmocnění zaměstnance žalované byl v rozporu s obecnými požadavky na formu a obsah právního úkonu, tedy zejména na určitost a konkrétnost. Zmocnění vystavené osobou, která již nebyla oprávněna jednat za žalovanou, nadto zmocnění bez konkrétních údajů týkajících se daného sporu, nemůže být pokládáno za zmocnění zaměstnance zastupovat právnickou osobu v předmětném řízení. Odvolací soud však tuto věc přešel s tím, že jmenovaný zaměstnanec měl založené své zmocnění v kanceláři soudu prvního stupně, které mělo být údajně zaznamenáno v jeho správním deníku. Stěžovatelka dále tvrdí, že obecné soudy nesprávně posoudily otázku prekluze nároku, když nicotný akt, kterým byl platební výměr žalované ze dne 6. 8. 2001 č. 4140104313, nemohl založit žádná práva a povinnosti, neboť nesplňoval zákonné náležitosti. Přestože stěžovatelka tyto skutečnosti namítala jak v podané žalobě, tak v rozsáhlých vyjádřeních soudu prvního stupně, a poté i v odvolání, nevzal soud prvního stupně ani soud odvolací tyto námitky v úvahu. Závěrem stěžovatelka namítá nesprávnou interpretaci běhu lhůty stanovené v § 16 odst. l a 2 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na veřejné zdravotní pojištění (dále jen "o pojistném na veřejné zdravotní pojištění"), soudem prvního i druhého stupně, neboť podle judikatury Nejvyššího správního soudu i Ústavního soudu se jedná o lhůtu prekluzivní, nikoliv promlčecí. Tato prekluze nároku na přijetí plnění z předmětných platebních výměrů (i kdyby nebyly neplatně vydány a nejednalo se o nicotné akty) je pak zásadní pro posouzení celého nároku na vydání. Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 3 sp. zn. 12 C 385/2009, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 30. 6. 2012, č. j. 12 C 385/2009-58, byla zamítnuta žaloba stěžovatelky, kterou se domáhala po Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky zaplacení částky 257 219 Kč s příslušenstvím. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala stěžovatelka odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze tak, že ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR), zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy ČR a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k porušení jejích ústavně zaručených práv postupem Městského soudu v Praze nedošlo. V ústavní stížnosti uvedené námitky týkající se otázky pověření Ing. Jiřího Maláta k výkonu jeho činnosti a zmocnění pracovníků žalované k jednání před soudem prvního stupně stěžovatelka předestřela již ve svém odvolání a odvolací soud se s nimi řádně vypořádal způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, když po přezkoumání napadeného rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu dospěl z níže uvedených důvodů k závěru, že výklad a aplikace příslušných ustanovení o. s. ř. byly provedeny obecnými soudy v mezích zákona ústavně konformním způsobem. Konkrétně pokud stěžovatelka namítá, že v odvolacím řízení soud doplnil dokazování pracovním popisem činnosti Ing. Jiřího Maláta, odkazuje Ústavní soud na § 213 odst. 4 o. s. ř., podle něhož odvolací soud doplní dokazování o účastníky navržené důkazy, které dosud nebyly provedeny, ukazuje-li se to potřebné ke zjištění skutkového stavu věci. Tak tomu bylo i v nyní projednávané věci, kdy stěžovatelka v odolání namítala, že Ing. Malát nebyl oprávněn podepisovat, případně vydávat platební výměry dlužníkům pojistného. Za této procesní situace nelze spatřovat ničeho protiústavního v tom, že odvolací soud doplnil dokazování ve smyslu § 213 odst. 4 o. s. ř., který připouští provedení důkazů v odvolacím řízení jako výjimku z nepřípustnosti uplatnění nových skutečností a důkazních návrhů podle § 205a, 205b a 211a. Stěžovatelka v ústavní stížnosti také vyjádřila svůj nesouhlas se způsobem, jakým obecné soudy interpretovaly § 21 odst. 5 o. s. ř., podle kterého v téže věci může za právnickou osobu současně jednat jen jediná osoba. Odvolací soud konstatoval, že jak JUDr. František Uhlíř, tak JUDr. Filip Cimický byli dle pověření založeného u soudu a zaznamenaného v jeho správním deníku pověřeni statutárním orgánem žalované zastupovat žalovanou ve věcech týkajících se krajské pobočky žalované pro hl. město Prahu před soudy všech stupňů. Odvolací soud přitom dovodil, že není vyloučeno střídání zastupujících osob u jednotlivých jednání či jednotlivých procesních úkonech, v této souvislosti odkázal soud taktéž na komentářovou literaturu. Ústavní soud již vícekráte uvedl, že povinnost účastníka soudního řízení prokazovat procesní plnou moc a korespondující povinnost soudu zjišťovat pověření zástupce jednat za právnickou osobu vyplývá z požadavku právní jistoty účastníků jako jedné ze složek právního státu; jinými slovy, účelem vyžadování pověření je vyloučit situaci, kdy před soudem jedná za účastníka někdo, kdo k tomu není oprávněn. Podle § 255 instrukce Ministerstva spravedlnosti č. 505/2001-Org., kterou se vydává vnitřní a kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy se evidence oprávnění jednat za právnickou osobu udělených podle § 21 odst. 1 o. s. ř. vede formou zvláštního jmenného seznamu, kde se vedle jména a příjmení oprávněného zaměstnance právnické osoby uvede označení právnické osoby, která jej pověřila, dále jednací číslo, pod kterým je ve správním deníku udělené oprávnění u soudu založeno. Není zcela zřejmé, jakým způsobem by měla skutečnost, že jak JUDr. František Uhlíř, tak JUDr. Filip Cimický byli pověřeni Všeobecnou zdravotní pojišťovnou České republiky k zastupování před soudy a správními orgány, způsobit stěžovatelkou tvrzenou nerovnost mezi účastníky řízení. Z pověření JUDr. Františka Uhlíře založeného na č. l. 14 vyžádaného soudního spisu vyplývá, že se jedná o obecné zmocnění zaměstnance (nikoli jen pro určitou právní věc), a logicky proto neobsahuje náležitosti, jejichž absenci namítá stěžovatelka (spisová značka, podpis současného statutárního zástupce apod.) Ostatně nejen soud odvolací, ale i soud prvního stupně stěžovatelce (a to s odkazem na judi