I.ÚS 1399/08 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1399/08 ze dne 27. 4. 2011   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) J. T., 2) E. T. a 3) E. T., všech zastoupených JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem, se sídlem Národní 25, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2008, č. j. 28 Cdo 246/2007-160, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2005, č. j. 16 Co 121/2005-137, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 31. 7. 2002, č. j. 28 C 132/2001-64, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a A) Ing. E. Ž., bez právního zastoupení, B) Z. P., zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, se sídlem Sokolská 60, Praha 2, C) M. F., zastoupené Mgr. Ľubomírem Fockem, advokátem, se sídlem Náprstkova 276/2, 110 00 Praha 1, a D) Bytového podniku v Praze 5, s. p., v likvidaci, se sídlem Nádražní 24, Praha 5, zastoupeného JUDr. Lenkou Lamprechtovou, advokátkou, se sídlem N. A. Někrasova 650/4, 160 00 Praha 6, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Včas a řádně podanou ústavní stížností stěžovatelé napadli v záhlaví tohoto usnesení specifikovaná rozhodnutí obecných soudů a navrhli Ústavnímu soudu jejich zrušení pro rozpor s jejich základním právem zaručeným čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Z příloh ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 28 C 132/2001, zjistil Ústavní soud následující: Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 31. 7. 2002, č. j. 28 C 132/2001-64, ve výroku I. zamítl žalobu, aby bylo určeno, že stěžovatelé coby žalobci jsou v poměru 2/3 podílu prvních dvou žalobců ve společném jmění a 1/3 podílu třetí stěžovatelky coby žalobkyně spoluvlastníky pozemků, a to parc. č. 2454 o výměře 303 m2 – zastavěné plochy a parc. č. 2455 o výměře 1234 m2 – zahrady, obou zapsaných pro obec Praha a k. ú. Smíchov u Katastrálního úřadu Praha – město. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že pozemky byly spolu s domem č. p. 1948 (stojícím na parc. č. 2454) v pozemkové knize vedeny jako vlastnictví J. G. Výměrem Ministerstva těžkého strojírenství z 20. 7. 1951 byly pozemky i s domem podle dekretu presidenta republiky č. 100/1945 Sb. ve znění čl. II zákona č. 114/1948 Sb. (o znárodnění některých dalších průmyslových a jiných podniků) zahrnuty do znárodňovaného majetku bývalého podniku Ing. V. B. v Mnichově Hradišti s odůvodněním, že jsou určeny pro provoz znárodněného podniku; sloužily totiž jako záruka provozního úvěru na podnik. Ve výměru byl u slov „za ministra“ uveden nečitelný podpis. Z rozhodnutí Ministerstva místního hospodářství z 22. 6. 1954 bylo dále zjištěno, že nemovitosti byly začleněny do Bytového podniku hl. m. Prahy. Dne 23. 4. 1974 byla mezi Obvodním podnikem bytového hospodářství v Praze 5 a stěžovateli uzavřena kupní smlouva, kterou podnik jménem státu prodal v nyní požadovaném spoluvlastnickém poměru stěžovatelům dům č. p. 1948 a zároveň s nimi uzavřel dohodu o zřízení práva osobního užívání přilehlých pozemků (předcházelo rozhodnutí finančního odboru ONV v Praze 5 z 19. 4. 1974 o přidělení pozemků do osobního užívání). Kupní smlouvu registrovalo Státní notářství pro Prahu 5 pod sp. zn. 5 R I 75/74, avšak dohodu o zřízení práva osobního užívání pozemků – podle názoru soudu prvního stupně – nikoli, neboť nebyla vedena v příslušném rejstříku R II. Bytový podnik v Praze 5, s. p. později dohodou z 23. 7. 1991, registrovanou Státním notářstvím v Praze 5 dne 12. 9. 1991, vydal předmětné pozemky s odkazem na zákon č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích (dále jen „zákon č. 87/1991 Sb.“) bratru J. G. Č. B. jako oprávněné osobě. Dědičkami Č. B., který zemřel dne XX. XX. XXXX, se během řízení staly jeho dcery, v řízení před obecnými soudy žalované (vedlejší účastnice řízení). V době řízení před obecnými soudy vlastnicemi pozemků byly pouze druhá a třetí žalovaná rovným dílem, a to na základě darovací smlouvy z 30. 10. 1991, uzavřené po vydání pozemků a vložené do katastru 27. 1. 1993. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že první žalovaná [vedlejší účastnice A)] a čtvrtý žalovaný [vedlejší účastník D)] nejsou pasivně legitimováni a žalobu proti nim zamítl. Konstatoval též, že výměr o znárodnění podniku ing. B. z 20. 7. 1951 byl vydán v rozporu se zákonem, neboť pozemky nesloužily provozu znárodňovaného podniku a výměr nebyl podepsán ministrem (ač bylo znárodnění výlučně v jeho pravomoci). Z toho dovodil, že znárodněním nezaniklo vlastnictví k pozemkům a žalobci (stěžovatelé) navíc pozemky nevydrželi; dohoda o zřízení práva osobního užívání pozemků žalobcům byla totiž podle soudu prvního stupně pro vadu registrace neplatná a pozdější restituční spor o vydání domu č. p. 1948 vyloučil dobrou víru žalobců. Těm tedy nemohl svědčit vlastnický titul a nemohli být tedy úspěšní ve sporu. Městský soud v Praze k odvolání stěžovatelů rozsudkem ze dne 28. 5. 2003, č. j. 12 Co 32/2003-94, ve výroku I. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jen ohledně zamítnutí žaloby ve vztahu k první žalované a čtvrtému žalovanému. Výrokem II. však změnil rozsudek soudu prvního stupně v relaci ke druhé a třetí žalované tak, že určovací žalobě v plném rozsahu vyhověl. Odvolací soud nepřisvědčil soudu prvního stupně, pokud jde o právní posouzení důsledků znárodňovacího výměru ze dne 20. 7. 1951. Šlo o akt vydaný v rozporu s právními předpisy, nikoli však nulitní – následkem vady výměru je tedy jen existence restitučního důvodu podle § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 87/1991 Sb., svědčícího oprávněné osobě. Jako nesprávný shledal odvolací soud i názor soudu prvního stupně o vadě registrace dohody o zřízení práva osobního užívání pozemků, vedoucí k závěru, že žalobcům nevzniklo užívací právo k pozemkům. Tuto otázku odvolací soud podrobně analyzoval za použití zákona č. 95/1963 Sb., tj. notářského řádu, judikatury i instrukce ministerstva spravedlnosti č. 4/1964, kterou byl vydán jednací řád pro státní notářství; dospěl poté k závěru, že účinky registrace nastaly. Registrací dohody ze dne 23. 4. 1974 tedy vzniklo všem žalobcům společně právo osobního užívání pozemků, které v roce 1991 existovalo. Vydal-li Bytový podnik v Praze 5 dohodou ze dne 23. 7. 1991 pozemky Č. B., pak k tomu neměl žádné oprávnění, dohoda je podle § 39 občanského zákoníku pro rozpor se zákonem absolutně neplatná a žalobcům zůstalo zachováno právo osobního užívání pozemků, které se dnem 1. 1. 1992 přeměnilo na spoluvlastnictví k nim. Na základě dovolání žalovaných 2) a 3) (vedlejších účastnic) Nejvyšší soud svým rozsudkem ze dne 23. 12. 2004, č. j. 28 Cdo 440/2004-125, měnící výrok II. a nákladové výroky odvolacího soudu zrušil a vrátil věc k dalšímu řízení. Nejvyšší soud především uvedl, že určující právní otázkou pro výsledek sporu je prejudice dohody ze dne 23. 7. 1991 o vydání předmětných pozemků mezi vydávajícím Bytovým podnikem v Praze 5 a příjemcem Č. B., titulované podle zákona č. 87/1991 Sb., jako platné či nikoli. V případě negativního závěru o platnosti této dohody by žalobcům nadále svědčilo tehdejší právo osobního užívání pozemků, které by podle § 872 občanského zákoníku ve znění novely č. 509/1991 Sb. transformovalo od 1. 1. 1992 na vlastnické právo. Nejvyšší soud zdůraznil, že předložený problém nutno posuzovat v kontextu restitučního charakteru celé věci s přihlédnutím k judikatuře Ústavního soudu v této oblasti. Zejména Nejvyšší soud zdůraznil, že žalované (vedlejší účastnice) byly v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 10 C 75/97, úspěšné se žalobou o uzavření dohody o vydání 2/3 spoluvlastnického podílu k domu č. p. 1948. Restituční nárok žalovaných (vedlejších účastnic), jež sukcedovaly do postavení původního žalobce a oprávněného Č. B., byl opřen o skutečnosti a právní důvody shodné s těmi, z nichž se vycházelo při vydání pozemků dohodou s Bytovým podnikem v Praze 5. V neprospěch žalobců [stěžovatelů 1) a 2)] v restitučním sporu hovořil jejich statut povinných osob podle § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., neboť nabyli od státu dům č. p. 1948 kupní smlouvou z 23. 4. 1974 na základě protiprávního zvýhodnění. Nejvyšší soud dále uvedl, že byly-li pozemky parc. č. 2454 a 2455 vydány dne 23. 7. 1991 Bytovým podnikem v Praze 5 právnímu předchůdci vedlejších účastnic z restitučního důvodu, pak nelze při interpretaci dohody o vydání pozemků opomenout pravidlo, zdůrazněné pro účely výkladu restitučních právních vztahů Ústavním soudem, a to, že při použití restitučních zákonů nelze postupovat příliš restriktivně a formalisticky, ale je nutno je aplikovat citlivě, s ohledem na jejich smysl a účel i okolnosti konkrétního případu. Poukázal na Ústavním soudem zastávaný výklad k § 4 odst. 2 a § 8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. se závěrem, že zejména