I.ÚS 1486/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1486/15 ze dne 9. 2. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele J. F., zastoupeného Mgr. Janem Kutějem, advokátem se sídlem Lamačova 824/9, Praha 5, proti rozsudku Okresního soudu v Kladně č. j. 5 T 52/2013-355 ze dne 12. 12. 2013, usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 9 To 77/2014-424 ze dne 23. 7. 2014 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 85/2015-62 ze dne 25. 3. 2015, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Předchozí průběh řízení 1. Podle napadených rozhodnutí stěžovatel dne 9. 4. 2010 u Okresního soudu v Kladně při rozhodování o vzetí do vazby uvedl, že rozhodující soudce JUDr. Ladislav Koudelka "na něho působí dojmem, že není psychicky v pořádku, a že to vypadá, že je soud v rukou blázna, po vyhlášení usnesení o vzetí do vazby prohlásil, že rozhodnutí vydal soudce, který nebyl schopen doložit svůj zdravotní stav, že je důvodné se domnívat, že je nepříčetný a právě se zbláznil, dále uváděl, že u soudu v Kladně mají ještě daleko větší kretény než v Nymburku a JUDr. Koudelku nazval blbečkem a kreténem". Dne 23. 4. 2010 tamtéž v průběhu hlavního líčení na dotaz JUDr. Koudelky, zda si přečetl písemné odůvodnění rozhodnutí o vzetí do vazby, odpověděl, "že výtvory psychopatů zásadně nečte a dotázal se soudce, zda se vyrovnal s jeho námitkou nepříčetnosti s tím, že vznesl právě námitku nepříčetnosti a nikoli kretenismu, kterou vznáší právě nyní, dále uváděl, že při rozhodování o vzetí do vazby se soudce choval jako psychicky vyšinutý člověk, opakovaně se dožadoval, aby soudce doložil, že je psychicky příčetný, ve své závěrečné řeči pak soudce označil za nebezpečnou osobu, masově zneužívající své pravomoci, jako pokřiveného chudáka, který nutně vyžaduje psychologicko-psychiatrické vyšetření, s tím že jeho bludy odmítá dále poslouchat, a takto jednal, přestože byl předsedou senátu JUDr. Koudelkou opakovaně vyzýván, aby takových výroků zanechal a upozorněn na skutečnost, že může být vykázán z jednací síně." 2. Podle Okresního soudu v Kladně (dále též "okresní soud") stěžovatel tímto jednáním spáchal přečin pohrdání soudem podle § 336 písm. b) trestního zákoníku. Okresní soud ze zvukových nahrávek pořízených při obou soudních jednáních zjistil, že stěžovatel uvedené výroky skutečně pronesl, což navíc před okresním soudem přiznal i stěžovatel. Ze znaleckého posudku vyplynulo, že stěžovatel netrpí žádnou duševní chorobou ani poruchou, která by ovlivňovala jeho rozpoznávací či ovládací schopnosti. Podle okresního soudu stěžovatel uvedené výroky nepronášel jen jako domněnky, ale "ryze účelově s jednoznačným cílem útočit na osobu soudce, urážet jej a tím i znevažovat soud". Dále okresní soud zjistil, že stěžovateli byl v jiném řízení uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, protože se dopustil přečinu vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle § 326 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku (vůči místopředsedovi Obvodního soudu pro Prahu 9) a zločinu násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) trestního zákoníku (zlomil palec příslušníku justiční strážce při potyčce, kterou vyprovokoval). Uvedený výrok o trestu okresní soud zrušil a místo toho uložil stěžovateli za všechny tři trestné činy souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců. Uvedl, že obžalovaný se dopouští trestné činnosti téže povahy opakovaně a dosavadní sankce vůči němu nesplnily svůj účel. 3. Krajský soud v Praze (dále též "krajský soud") napadeným usnesením zamítl odvolání stěžovatele. Nejprve se zabýval procesní stránkou věci. 4. První veřejné zasedání u krajského soudu se konalo dne 9. 4. 2014 a stěžovatel mu byl přítomen. Toto zasedání bylo vzhledem k vznesené námitce podjatosti odročeno. Odročené veřejné zasedání konal krajský soud dne 23. 7. 2014 bez přítomnosti stěžovatele a v tomto zasedání rozhodl i o zamítnutí odvolání. Krajský soud uvedl, že o konání prvního veřejného zasedání byl stěžovatel vyrozuměn již 31. 3. 2014, takže pětidenní lhůta k přípravě podle § 233 odst. 2 trestního řádu byla dodržena již u tohoto zasedání. Co se odročeného zasedání týče, stěžovatel zaslal dne 21. 7. 2014 krajskému soudu podání, v němž poukazoval na to, že utrpěl středně těžký úraz oka, k němuž přiložil potvrzení, že byl od 5. do 8. 7. 2014 hospitalizován na očním oddělení. To však podle krajského soudu nedokládalo, že by stěžovatel skutečně nebyl schopen účastnit se veřejného zasedání, a proto krajský soud stěžovatele vyzval, aby mu předložil lékařskou zprávu s výslovným potvrzením, že není schopen účastnit se veřejného zasedání. Stěžovatel na to reagoval 21. 7. 2014 sdělením, že jeho obvodní lékařka je na dovolené, odkázal soud na soudní znalce a k veřejnému zasedání se nedostavil. K doložení lékařské zprávy měl stěžovatel podle krajského soudu dostatečný prostor, ale neučinil tak. 5. Krajský soud se dále zabýval tím, že JUDr. Koudelka je bývalým soudcem Okresního soudu v Kladně a že trestní věc stěžovatele projednal v prvním stupni rovněž tento okresní soud. Upozorňuje, že okresní soud si byl této skutečnosti vědom a předložil před svým rozhodnutím věc Krajskému soudu v Praze s návrhem na postup podle § 25 trestního řádu, tedy aby mu byla věc odňata a přikázána jinému soudu téhož druhu a stupně. Protože v té době byl JUDr. Koudelka již soudcem Krajského soudu v Praze, rovněž tento soud předložil věc s návrhem na postup podle § 25 trestního řádu Vrchnímu soudu v Praze. Ten ale rozhodl tak, že věc se krajskému soudu neodnímá, a krajský soud následně neodňal tuto věc ani okresnímu soudu. Poté, co stěžovatel podal ke krajskému soudu odvolání, krajský soud věc znovu předložil Vrchnímu soudu v Praze s návrhem na postup podle § 25 trestního řádu; ten ani tentokrát věc krajskému soudu neodňal. Následně stěžovatel vznesl námitku podjatosti vůči příslušnému senátu krajského soudu a poukázal na podjatost Vrchního soudu v Praze. Krajský soud rozhodl usnesením, že soudkyně příslušného senátu vyloučeny nejsou, Vrchní soud v Praze stížnost proti tomuto usnesení zamítl a dále rozhodl, že jeho příslušní soudci nejsou vyloučeni z úkonů trestního řízení v této věci. 6. Poté se krajský soud vypořádával s dalšími námitkami stěžovatele. Uvedl, že neexistuje speciální právo obžalovaného vyjádřit se před svým výslechem k obsahu obžaloby, neboť tuto možnost má obžalovaný právě v rámci výslechu podle § 207 trestního řádu. Stěžovatelem navrhovaný výslech poškozeného JUDr. Koudelky by podle krajského soudu nemohl přispět k dalšímu objasnění věci, a to zejména s ohledem na to, že již byl proveden důkaz zvukovými záznamy. Obstát podle krajského soudu nemůže ani námitka, že stěžovateli nebylo ve smyslu § 217 trestního řádu uděleno poslední slovo. Při aplikaci tohoto ustanovení je totiž nezbytné vycházet z jeho účelu. Ačkoliv v protokolu není výslovně uvedeno, že se stěžovateli uděluje poslední slovo, před rozhodnutím okresního soudu hovořil stěžovatel jako poslední a po delší dobu a byl posléze soudkyní dotázán, zda uvedl vše, co chtěl. Nebyl tedy na svém právu zkrácen. 7. Ve věci samé krajský soud uvedl, že skutkovým zjištěním odpovídá i zvolená právní kvalifikace. Výroky stěžovatele se hrubě dotýkají autority a vážnosti soudu, jakož i zájmu na důstojném projednání věci. Jde o natolik společensky škodlivé jednání, že potrestání podle jiného právního předpisu by nepostačovalo. Konečně krajský soud zdůraznil, že stěžovateli byl uložen souhrnný trest podle § 43 odst. 2 trestního zákoníku, který musel být uložen jako nepodmíněný, neboť v dřívějším řízení byl stěžovatel rovněž odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Souhrnný trest se navíc ukládá podle sazby nejpřísnějšího ustanovení, v případě stěžovatele tedy podle § 325 odst. 2 trestního zákoníku. Krajský soud upozornil, že trest odnětí svobody na dvanáct měsíců je "ještě hluboko v [...] dolní polovině" trestní sazby dané tímto ustanovením, které umožňuje pachatele potrestat odnětím svobody na šest měsíců až šest let. 8. Nejvyšší soud svým napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele. Ztotožnil se s tím, že § 217 trestního řádu upravující právo posledního slova obviněného je nutné vykládat se zřetelem na jeho účel. Ten byl naplněn, neboť stěžovatel měl možnost uplatnit vlastní obhajobu ve směrech, které pokládal za důležité, jeho projev nebyl nijak přerušován, a stěžovatel tak měl možnost jako poslední ovlivnit úvahy soudu. Po skončení své řeči byl navíc dotázán, zda je to vše, co chtěl uvést, a k tomu již neměl co dodat. Dále Nejvyšší soud konstatoval, že odvolací soud rozhodoval v senátu, přestože jeho usnesení obsahuje pouze jméno předsedy. Zabýval se i námitkou stěžovatele, že neměl možnost připravit se na zasedání odvolacího soudu a že v případě odročeného zasedání odvolacího soud